Politika jako nudná přítěž?
Ubohá provinčnost tuzemských televizních detektivek, kriminálek či politických thrillerů (oproti třeba dánským či švédským, o anglosaských nemluvě) jako by byla věrným odrazem buranské provinčnosti současné společnosti a jejích reprezentantů. Je dobré pěstovat si v nevětraném domácím smrádku apolitické publikum, jemuž se pak lépe věší na nos imigrační i jiné bulíky. A když už se najde konečně i ve veřejnoprávním médiu nějaká světlá výjimka, potvrzující dosud platné pravidlo standardní machy typu Místo zločinu Plzeň a První republika (zčásti se to týká i nastavovaných Případů 1. oddělení, „akčního“ Cirkusu Bukowského či „duchařského“ Případu pro začínajícího exorcistu), okamžitě vystartují z nejsledovanějších mediálních kanálů strážci provinčnosti a apolitické čistoty žánru, aby výjimku srovnali zpět do latě. Na rozdíl od čisté formy Případů z Prvního oddělení se na první vraždu dlouho čeká… probírají se věci pro detektivku nepodstatné… od profesní stránky vyšetřování se neustále odbíhá… a vrcholem všeho je otravná přísada detektivek, totiž politika… (Mirka Spáčilová). Tou světlou výjimkou – vlastně po Zločinu v Polné v ČT už druhou – je čtyřdílná série Modré stíny (režie Viktor Tauš, scénář, dle románu olomouckého literárního vědce Michala Sýkory, Petr Jarchovský). A řekněme hned, že vše, co kritička (a po ní četní weboví šaldové) opusu vytýká, by mohla stejným právem vytknout i ve světě uznávaným, kritikou hýčkaným opusům typu Zločin, Most nebo Ve jménu vlasti.
Vyšetřovací tým ze seriálu Modré stíny: Pavel Mráz (Stanislav Majer), Marie Výrová (Klára Melíšková), Viktor Vitouš (Miroslav Krobot), Kristýna Horová (Tereza Voříšková) FOTO YAN RENELT
Taušova tetralogie je prezentována jako pokračování volného cyklu Detektivové od Nejsvětější trojice, jehož předchozí „exorcistický“ triptych (dle beletristické prvotiny téhož Michala Sýkory) režíroval Jan Hřebejk. Jenže zase se jednou ukázalo, že když dva dělají totéž, není to totéž, dokonce ani za předpokladu, že pracují s týmž autorem i s týmž ústředním dramatickým personálem. Ano, opět je tu tým vyšetřovatelů vedený urputnou „workoholičkou“ doktorkou Výrovou Kláry Melíškové, opět je tu její racionální alter ego, duševně spřízněný kapitán Mráz Stanislava Majera i její nerudný xenofobní nadřízený Viktor v podání Miroslava Krobota. Novum je jen jeho odhalená, pro Výrovou šokující estébácká minulost (a cizí zrnko písku v soukolí týmu, coby čmuchal sem shora nasazený kapitán Beran Davida Novotného: ale, tak jako u Viktora s jeho odhalenou minulostí, a dokonce i u hlavního „padoucha“ příběhu, mafiánského kvestora univerzity Jonáše v podání Martina Huby, ani tento Novotného čmuchal není papírově jednoznačný, a v závěru se pochlapí aspoň zrnkem charakteru). Jenže: zatímco Hřebejk se svými spolupracovníky odvedl standardní práci, jejíž kvalitu narušovala okatá snaha hrát si po „brownovsku“ na efektní záhadologii, Tauš se svým týmem tentokrát „přeložil“ standardní detektivku do úplně jiného, ryze filmového jazyka autenticky tuzemského politického thrilleru. Jako diváci jsme spolu s bezmocnými vyšetřovateli postupně vtahováni do absurdního, až snového světa korupce kolem extrémně předražené rekonstrukce jezuitského konviktu olomoucké univerzity a dvou zavražděných laických pátračů po této korupci (univerzitní docent a investigativní novinář). Svět korupce je shora krytý ministrem vnitra, vzešlým právě z tohoto podhoubí (jeho jméno Gelnar je jazykovou přesmyčkou exministra Langera). Je to ovšem svět nepevný, „tekutý“, v němž se původní jasné indicie a důkazy rozplývají, a až do posledního záběru (dokonce i po něm), když už je skutečný vrah před smrtí usvědčen, nic stoprocentně jisté vlastně není, protože zametání stop formou zločinu pokračuje dál. Režisér spolu s kameramanem (Martin Douba) ozvláštnili příběh zejména obrazově do znepokojivého, oko diváka neustále znejišťujícího a iritujícího filmového vyprávění (široký objektiv, četné podhledy, vertikální nadhledy, makrodetaily, jindy naopak zastínění či zrcadlové prolínání, až provokativně působící „denní“ barvy i pečlivě vybrané, často zlověstně prázdné interiéry, od vyčančaného barokního konventu, přes kontrastně zanedbanou vyšetřovnu až po studený bytový interiér hlavního podezřelého, kvestora Jonáše. Přitom tento originální obrazový jazyk nepůsobí samoúčelně: aktivně spoluvytváří dramatickou situaci. Příběh není vyprávěn prvoplánově (jak by mohla nasvědčovat zmíněná přesmyčka známého jména), nýbrž modelově, má znepokojivý obecný přesah. Tvůrci nejenže nechápou politiku jako otravnou přísadu, ale objevují v ní jádro vyprávění, které zasahuje do našich osudů, devastuje naše partnerské i profesní vztahy. Nejvíc jsem ovšem na téhle „mordpartě“ ocenil neukecanost. Právě tou se liší od dosavadní konkurence: ani stopa po bodrém, tlachavém šprýmování, po snaze být za každou cenu vtipní, po celé té české tradici „policajtského humoru“, od legendárního Zemana až po První oddělení.
Mám snad jedinou výhradu. Nejsem zdaleka sám, kdo si u této série stěžuje na elementární nesrozumitelnost, šumlování i další vady výslovnosti i u dobrých herců (ve starších detektivkách nezaznamenáte, že by, i když třeba šeptali, Marvanovi nebo Hrušínskému nebyla rozumět jediná slabika). Vynikající Výrové není rozumět dokonce ani tehdy (nebo právě tehdy?), když hystericky řve na svou podřízenou Kristýnu. Tuto nemoc ještě umocňuje posedlost „vyhulit“ během hovoru zvukovou stopu (ať hudbou, nebo „syrovým“ akustickým smogem). Ale zatímco tyto pihy na kráse najdeme i jinde, klady Modrých stínů bychom u konkurence hledali marně.
Komentáře k článku: Politika jako nudná přítěž?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
