Polomrtvá Smrt a dívka
Do atmosféry, kdy váš nejbližší soused může být váš bývalý (a nepotrestaný) práskač i mučitel, zasadil svoji hru Smrt a dívka dramatik a spisovatel argentinsko – chilského původu Ariel Dorfman. Jedná se o národní vyrovnání s minulostí, které však stojí na jednotlivých lidech a veskrze má ryze osobní charakter. Ne všichni historií zranění Chilané v něm dokázali říci: Co jsme si, to jsme si… Ostatně i samotný Dorfman byl na začátku 70. let zapojen ve státním aparátu komunisticky smýšlejícího prezidenta Salvadora Allende a byl donucen po Pinochetově převratu ze země uprchnout.
Nedávnou historii Chile je možná dobré znát k hlubšímu pochopení jednání postav Dorfmanovy hry, na druhou stranu to však není úplně nutné. Autor totiž používá univerzálního času a prostoru. Ve hře nezazní jediné jméno ani místní název, který by nám řekl, že jde právě o Chile. Dle jmen postav však dává autor tušit vědomí jihoamerického prostoru, ve kterém si autokratické vládní systémy tradičně lebedí jako ryba ve vodě.
Smrt a dívka je ukázkou nádherné recyklace prastarého motivu, který prochází desetiletími (a možná i staletími). Název hry kopíruje název skladby Franze Schuberta, jež inspirovala k vytvoření stejnojmenného obrazu ve 20. letech 20. století Egona Schieleho. Filmová adaptace z roku 1994 v režii Romana Polanského se proslavila i díky výkonům Sigourney Weaver nebo Bena Kingsleye. Film byl též inspirací herečce Haně Vágnerové, která iniciovala uvedení Smrti a dívky v experimentálním prostoru NoD. Vedle Vágnerové se v komorním dramatu představují Jiří Černý a Jiří Ployhar, režie se ujal Filip Nuckolls.
Smrt a dívka aneb Kdo je tady oběť? FOTO ARCHIV DIVADLA
Dorfmanův příběh svádí v době rozhřešení shodou „náhod“ do uzavřeného prostoru oběť i jejího kata. Paulina Escobar očekává ve svém domě návrat manžela, který se v novém demokratickém režimu stará o legální vyšetření zločinů proti lidskosti. Gerardo má však nehodu a v noci s sebou domů přivádí Dr. Mirandu, který mu na silnici pomohl. Paulina záhy v Mirandovi rozpozná svého bývalého mučitele. V době přebírání moci diktátorem, která byla plná krvavě potlačených protestů, zatýkání i mizení lidí z opozičních sil, ji Miranda, který se měl starat o zdravotní stav vězňů, aby vydrželi další výslechy, opakovaně znásilňoval. Z gramofonu přehrávanou skladbou Smrt a dívka poskytoval svým obětem včetně Pauliny během tohoto aktu „útěchu a uklidnění.“ Gerardo se ráno probudí a jeho host je svázaný, Paulina jej přitom se zbraní v ruce donutí vést s Mirandem výslech s cílem získání přiznání. Staví jej do morálního střetu mezi právem na spravedlivý proces, a pomstou z lásky k vlastní ženě. Silnými momenty hry jsou pak především chvíle, kdy je Mirandova vina zpochybněna, a on se, vedený Gerardem, přiznává i přes přísahu ve svou nevinu.
Při první repríze Smrti a dívky v NoD se především na začátku její aktéři těžko hledali. Haně Vágnerové a Jiřímu Černému bylo nelehké uvěřit jejich sice komplikovaný, ale přesto láskyplný vztah. I přes sotva hodinovou stopáž ztrácí inscenace hned v několika momentech energii a noří se kamsi do hluchých vod. Kupodivu se jí ale pokaždé podaří vynořit se a v poslední možné chvíli nadechnout. Je využíváno v podstatě celého industriálního prostoru sálu NoD a tím je vyjádřena potřebná nekonkrétnost místa i času – univerzálnost zobrazované situace. Odfláknuté nasvícení však naoplátku inscenaci mnohé ubírá. Tím víc, že Nuckolls nakládá vše na bedra herců. Hlediště je od scény velmi blízko, přesto instalované pološero maskuje mimiku herců, která by mohla být klíčem k pochopení vnitřního světa postav. V případě Pauliny navždy zraněného a také zmateného, v případě Gerarda machistického, ale zároveň oddaného, na smrt vděčného a milujícího hrubou láskou, a v případě tajemného Miranda… Kdo ví?
I Česká republika má svoji nevyřešenou minulost. Dokud nedojde k vyrovnání anebo spíš narovnání vztahů, může taková situace vést k osobní devastaci. A Filip Nuckolls si byl jasně vědom aktuálnosti textu a nakonec se mu sdělení vcelku předat podařilo.
Roxy/NoD – Ariel Dorfman: Smrt a dívka. Překlad Ota Ornest Režie Filip Nuckolls, úprava a dramaturgie Vladimír Čepek. Premiéra 3. října (psáno z reprízy 29. října 2013).
Komentáře k článku: Polomrtvá Smrt a dívka
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Možná
by stálo za to zdůraznit, že Filip Nuckolls s Vladimírem Čepkem naložili s Dorfmanovou hrou dost svévolně, a to jak razantními textovými úpravami tak především pointou a celkovým vyzněním. V původním textu jsou podstatné především dialogy Pauliny s Mirandou, jež z velké části vypadly, a to hlavně závěrečný, kdy Paulina Mirandu usvědčí a zastřelí. I tak ale zůstává v jejím podvědomí a nikdy se ho nezbaví, jak je ukázáno v závěrečné scéně hry, kdy se jí Miranda zjevuje.
Chápu tvůrce, že se jim hra jevila jako přílišný konstrukt či kalkul, a proto se rozhodli pro úplně jiné řešení. Pro ně si však nevytvořili dostatečné zázemí, a tak znásilnění Mirandy Gerardem působí jak blesk z čistého nebe a činí z inscenace ještě větší konstrukt ba přímo – promiňte mi ten výraz – blábol.
Když v roce 1993 Jakub Korčák uvedl hru v české premiéře v DnV s Bartoškou, Balzerovou a Frejem, bylo jasné, že problém je v samotném – příliš spekulativním – textu. Postavám se jen velmi těžko dá věřit, že prožily to, co popisují. Nejen že samotná situace je těžko představitelná, ale i reakce všech tří postav (hlavně obou mužů) jsou psychologicky značně nevěrohodné. A tak zbývá jen samotný (intelektuální) konstrukt, autorova dramatická úvaha s prvky psycho-detektivky či psycho-hororu o odplatě a svědomí, případně o údělu oběti-ženy ve světě mužů. Vyřešit jej jako Nuckolls s Čepkem je sice lákavé, ale smysl hry (i pražské inscenace) se zcela vytrácí. Proč to celé?!
Ve filmu tyto dramatické „konstrukty“ působí (obecně) lépe, Polanského film byl až kubrickovsky spektakulární, nicméně ani on tento základní problém hry nepřekonal a spolehl se na skvostnou hereckou sestavu a Colliho kameru. Nutno přiznat, že mu to vyšlo.
09.11.2013 (1.34), , Trvalý odkaz komentáře,