Položit hlavy dobrovolně na špalek?
V Divadle Na zábradlí uvedli premiéru hry Miroslava Bambuška Česká válka. Její prezentace chce být uměleckým příspěvkem k dosud stále neuzavřenému vyrovnání se s komunistickou minulostí naší země. Jde v ní o pojmenování fenoménu třetího odboje v období zhruba prvních pěti let vlády komunistů v Československu, kdy se alespoň někteří jednotlivci dokázali stále krutějšímu režimu postavit se zbraní v ruce. Přední pražská scéna jako by po někdejších tučných letech hledala v poslední době svoji nejvlastnější stopu. V případě České války vsadila na žánr, jenž se v jejích zdech v této podobě doposud neobjevil a jemuž by podobně jako dosavadním Bambuškovým scénickým projektům podobného charakteru měl lépe svědčit plenér nebo hala bývalé továrny. I z tohoto důvodu byla premiéra očekávána spíše s obavami. Režiséru Davidu Czesanymu se ale nakonec podařilo vše poskládat tak, že z toho, co se odehrává na scéně, tísnivý dojem přehuštěnosti a nepřehlednosti nemáme.
„Válečná“ scéna s barikádou z pytlů
FOTO JAN DVOŘÁK
Vážné mezery v obecném povědomí
Autor částečně vychází z rodinné genealogie českého podnikatele a odbojáře Josefa Hořejšího, ale děj hry i její postavy jsou „slity“ z několika emblematických příběhů, ať už jde o epopej bratří Mašínů, kteří se probili se zbraní v ruce na Západ, o „případ Babice“ nebo o aktivity méně známé odbojové skupiny Mapaž 5 z Bambuškova rodného Lounska. Josefu Hořejšímu se podařilo utéci za hranice, po svém tajném návratu s touto skupinou spolupracoval při organizování odbojových akcí. Po monstrprocesu s více než dvacetičlennou skupinou byl v říjnu roku 1949 spolu se třemi dalšími odsouzen k smrti a počátkem roku 1950 popraven.
Někdo může namítnout, že uvedení podobné hry není v dnešní době nijak záslužné, neboť o bratřích Mašínech vycházejí koneckonců knihy a o samotném tématu třetího odboje se (přece) vedou ve veřejnoprávních médiích diskuse. To je pravda, ale v historickém vědomí i obecném povědomí u nás existují vážné mezery, které se postupem času rozšiřují. Ještě horší než zapomínání či úplné zapomnění je falešný obraz o důležitých, ne-li klíčových událostech nejnovějších dějin, který se vytvářel a udržoval po více než půlstoletí. V posledních dvaceti letech se sice věci zásadně změnily a zčásti i pohnuly k lepšímu, ale právě ono obecné povědomí je stále syceno stereotypy vytvářenými dávno před sametovou revolucí. A je ještě něco horšího než zapomínání a spokojování se s opakováním klišé vtloukaných lidem do hlav minulým režimem: lhostejnost, která jedno s druhým provází a vlastně završuje. A nejde o úplně nevinnou věc ryze teoretické povahy. Podobná lhostejnost nalézá své vnější vyjádření v různých příznačných skutečnostech, které se jednoduše nedají „okecat“. Kolik obětí zločinného režimu se po roce 1989 přes všechna ujišťování dočkalo alespoň částečného zadostiučinění (v jednom místě na tuto skutečnost výslovně naráží i Česká válka)? A z nedávné doby stačí připomenout nedůstojné tahanice nejen kolem vzniku, statutární náplně, ale i samotného názvu Ústavu pro studium totalitních režimů.
Miroslav Bambušek nemá v úmyslu dělat ze svých postav plakátové hrdiny, je mu protivný přílišný pathos i oficióznost. Chce vzdát hold těm, kdo bojovali za základní hodnoty, jeho hra je má přivolat, aby nám položili jednoduchou otázku: Co uděláš ty, abys uchránil práh svého domu, když na to přijde? Jde o specifický divadelní žánr, který má svá úskalí, limity i slabiny. Je potom důležité, vyvažuje-li „plakátové“ krácení perspektivy u postav i scén dostatečná expresivita a plastičnost, neztrácejí-li jednotlivé figury primární věrohodnost. Burcující, apelativní obrazy, které mají otřást naší lhostejností nebo nás zbavit zkreslených představ, může oslabovat přílišná názornost, a velké dějiny nemusejí s těmi malými vždy prolnout organicky. Bambuškovy obrazy se přiznávají ke svému hlavnímu poslání a skutečně se někdy pohybují na hraně didaktičnosti (ne-li za ní). Ale jejich evokativní síla je nepřehlédnutelná. Co vyvolávají u bezprostředních pamětníků padesátých let, mohu posoudit, mám-li být osobní, zčásti i já sám. Z raného dětství si pamatuji pokoření selského stavu, svod krav do společného kravína, hlasy z procesů v rádiu i letadlo shazující „protistátní“ letáky a první roky vysílání RSE. Mohu soudit podle sebe, ale nevím, jaké reakce vyvolá Česká válka u těch, kdo se narodili o dvacet, třicet let později, nebo dokonce až po roce 1989.
Dosáhnout na samu podstatu padesátých let a přiblížit ji je obtížné. Kromě odstupu několika generací funguje také hned dvojitá izolační vrstva: komunistický režim jednak zažil dlouhé období stabilizace a stačil se „polidštit“, jednak v posledním dvacetiletí neexistovala jednoznačná (politická) vůle vypořádat se s neblahou minulostí. Po pádu komunismu se mělo spolehnout na mocné rameno trhu, který měl vše potřebné zařídit podobně, jako v marxistické vizi měla změna společenských podmínek přinést samovolné odstranění „reakčního fenoménu“ náboženství. Odhlížím teď od skutečnosti, že se „trh“ u nás zaváděl podobným způsobem, jako se dá zavést elektrický proud do rybníka tak, aby šlo snadno posbírat omráčené ryby. Košťátko se vzbouřilo proti čarodějovu učni a ukázalo se, že trh je stejně jako všechny živly dobrý sluha, ale zlý pán. Namísto imunizace vůči zlu se dostavil mrákotný vše relativizující stav, kocovina. Německo po porážce nacismu při vší děsivé materiální devastaci a bídě investovalo především do vzdělání, do školství a kultury. Institucionální infrastrukturu se nacistům nepodařilo rozvrátit tak jako u nás komunistům – ne proto, že by byli mírnější nebo hloupější, ale jednoduše z toho důvodu, že neměli prakticky žádný čas na stabilizaci, nebo dokonce normalizaci. U nás se po Listopadu proti těmto „sektorům“ uplatňovala (a co horšího, stále uplatňuje) salámová taktika. A je možné, že přes všechnu fenomenální dostupnost informací lidé, kteří se narodili už po pádu komunismu, budou jednou na podobné apely, jako je Bambuškova hra, reagovat analogicky jako Američané reagovali zhruba před čtyřiceti lety na film Costy Gavrase Doznání. Nevěřili prý, že vypovídá o něčem, co se vskutku stalo, ale že je báječně vymyšlený podle Franze Kafky.
Šťastná ruka
Režisér David Czesany měl šťastnou ruku s hereckým obsazením, na Zábradlí je ovšem z koho vybírat. V úvodní scéně si u babičky Zdeny připomíná její vnuk Radek smrt své matky Marie popravené při heydrichiádě – na papírovou stěnu píše její jméno a datum smrti a vyjímá zpoza stěny ramínko s jejími šaty. Za matkou přicházejí synové, Radkův otec Josef a strýc Ferdinand, ztělesňující dvě krajnosti: první je vyhraněný antikomunista, druhý komunistům uvěřil a nejenže s nimi spolupracuje, ale dal se k nim. Rodinná idyla však trvá jenom chvíli. Tenkou papírovou vrstvu chránící chatrně soukromý svět protrhne a zlikviduje vpád doby v podobě folklorního souboru – chlapec a dívka v krojích tančí a zpívají upravenou píseň My jsme Valaši s půvabnými inovacemi typu Voláme k lidu, aby byl v klidu. Dobu také představuje postava XY, skvěle ztvárněná Magdalenou Sidonovou. Nejde o karikaturu hysterické svazačky, ale o personifikaci, sirénu komunistické propagandy, která na počátku lapaným ptáčkům pěkně zpívá, ale poté, co spadla klec, dává všem jasně najevo, že se s nikým nebude mazat. Leoš Noha velice přesvědčivě zvládl nelehkou roli duchovní osoby faráře Ladislava Hlada – i zde autor spojil v jedno několik historických předloh. Číhošťského faráře Toufara a především Jana Buly z „babického případu“, mučeného neméně bestiálně a popraveného v roce 1952 – skutečný Ladislav Hlad všechny útrapy přežil. Nohův Hlad je otevřený, ale rozhodný, jeho svědectví Kristu vydané in extremis při mučení je neokázale čisté. Petr Čtvrtníček se naučil dobře parodovat bolševickou zhovadilost, ale v roli Majora místy přehrává. Je to už trochu stereotyp, stylizují-li se zločinci z padesátých let do cynických a rozpadlých figurek ožralů. Takoví byli jen na hrubou práci a někdo by se měl pokusit také o „andělsky“ asketické typy skutečných vrahů. Miloslavu Mejzlíkovi se jeho záporná postava udavače a vyděrače zdařila lépe. Vtíravost a křiváctví jeho Varhaníka jsou stejně vnitřní a neokázalé jako ctnosti „kladných“ postav. Také Natálie Drabiščáková je jako emocionální Radkova dívka Marie silná i v pádech a váháních této role. A Zdena Hadrbolcová není jenom vlídná bělovlasá babička Zdenka, ale ve vypjatých okamžicích dokáže propůjčit hlasu své postavy monumentální naléhavost.
Scénu navrhl dramatikův bratr Tomáš a ta má přízračnou atmosféru vězení, místnosti také připomínají cely. Les, v němž se skrývají odbojáři, nebo místo v hraničním pásmu, kde padnou do léčky, naznačuje kromě setmění pouze promítaný „stromečkový“ vzorek. Jiří Ornest tu dokázal vtisknout postavě Josefa přímočarost vojáka, který dokáže v kritickém okamžiku bleskově vyhodnotit situaci. Postava jeho syna Radka (Ladislav Hampl) je vytvořena podle vzoru Ctirada Mašína. Poté, co ubije strýce Ladislava (Igor Chmela), těžce se při kolektivizaci provinivšího proti vlastní rodině, je na něm poznat vnitřní rozpolcenost, únava. V závěrečném obraze se na scéně začíná rozpínat jakési obrovské nafukující se střevo, které část postav zcela pohltí, vepředu zůstávají pouze Radek s Marií a jeden z Radkových spolubojovníků, kteří usilovně běží, aby nakonec zjistili, že jsou v tom sami. Tanec na scéně provází deformovaný zpěv refrénu písně Heleny Vondráčkové Malovaný džbánku: Hej, jen mi dudáčku hrej, píseň tvou ať ptáci roznesou… Komunismus neskončil, jak doufali naši pokoření otcové a praotcové. Ideologický sarkom měl při různých peripetiích před sebou ještě téměř čtyřicet docela výživných let.
Pro a proti
Otázka, byl-li v padesátých letech odboj proti komunistickému režimu se zbraní v ruce legitimní, když nebyla žádná světová válka, je směšná. Obyvatelům země byl bezdůvodně zabavován jejich majetek, byli vyháněni ze své půdy, a vůbec byli drasticky kráceni ve všech svých svobodách. A jakým způsobem zacházeli komunisté se svými politickými odpůrci, s církví? Vraždy, ať již fémové nebo justiční, to vše začalo už v tísnivém preludiu období 1945–1948. Všechno podnikání se děje pod firmou Demola, psal Jan Zahradníček, vězněný v padesátých letech – součástí rozsudku byly mimo jiné citáty jeho poezie. Měli snad lidé, jež komunistický teror bezprostředně ohrožoval a postihoval, dobrovolně položit hlavy na špalek a vyslovit politování nad tím, že jim svazuje ruce nepříjemná formalita spočívající v tom, že nevypukla světová válka? Ta byla ostatně na spadnutí – a vyvolat ji chtěli právě komunisté, dobýt v ní zbytek Evropy, kde by nastolili stejný „spravedlivý řád“. V intermezzu druhé části České války slyšíme „pro“ a „proti“ legitimitě třetího odboje i proti akcím bratří Mašínů. Při citování dobových filmových dokumentů se mi vybavil jeden zcela současný. Předseda dnešních komunistů v upoutávce ČT na diskusní pořad v souvislosti s Mašíny každou hodinu z obrazovky jako Gottwaldův pohrobek pateticky vykřikoval: Vražda zůstane vraždou! Obnova historického vědomí není snadná věc, a odříkáme-li se toho, z čeho po staletí vyrůstalo, jde o věc prakticky nemožnou. Básník Vladimír Holan to řekl cudně, leč výslovně: Bez ryzí transcendentály se žádná stavba nedostaví. / Nikdy, ach, nikdy nedostaví.
Divadlo Na zábradlí Praha – Miroslav Bambušek: Česká válka. Režie David Czesany, scéna Tomáš Bambušek, kostýmy Zuzana Krejzková, hudba Roman Zach, dramaturgie Lucie Ferenzová a Ivana Slámová. Premiéra 20. května 2011.
Komentáře k článku: Položit hlavy dobrovolně na špalek?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
