Brněnské operetní sny
Brněnskému publiku opereta zjevně chybí, však tu měla tradici, kterou se souborem zpěvohry Národního divadla mělo před lety převzít Městské divadlo, jenže nepřevzalo. Opereta s muzikálem si pod jednou střechou nikdy moc nerozuměla a u Moši není vítaným podnájemníkem. Ve světě hrají nejlepší operetní díla operní soubory, v Národním divadle v Brně se to prozatím moc nedařilo, a možná proto první lepší operetní vykročení zvedlo nadšené diváky ze sedadel.
Pavla Vykopalová (Helena) a Petr Levíček (Bronio z Popielů) FOTO JANA HALLOVÁ
Provedení Polské krve Oskara Nedbala rozhodně naznačilo, co by se s operetou dnes mohlo a asi mělo dělat, že by se naivní příběhy neměly s veškerou vážností popisně vyhrávat, ale podávat s nadhledem, že by prioritní měla být hudba a pěkná podívaná. Když u nás zatím není pomyšlení razantně interpretovat a aktualizovat operety stejně jako opery, jak činí ve světě. Režisérský stachanovec Tomáš Pilař (odhadem každý měsíc premiéra) se snažil příběhu co možná zbavit už razantními škrty, odvyprávěl jej kuse a místy sotva srozumitelně bez zdůvodňujících motivací, a tudíž logiky. Aby to fungovalo, musel by nad tím torzem něco nového vymyslet, což se nestalo, a pochybuji, že se Pilař něčím takovým trápil.
Herectví se redukovalo na distinguované deklamování a zpívání v případě Pavly Vykopalové v roli spasitelky hříšného Bola Heleny, zřejmě proto oblékla mariánsky modré šaty, které se v popisné logice samozřejmě vzpíraly postavě fortelné hospodyně, co dá do pořádku Bolovo hospodářství. Part zazpívala Vykopalová pěkně, trochu chladně, co to však bylo platné vedle forzírujícího Mariana Vojtka, který nebyl kompatibilní s dobrou operní sestavou premiéry. O jeho potácení se po jevišti nelze hovořit jako o herectví coby významovém jednání. Aleš Šťáva naznačil, jak decentně suchým humorem sehrát a zazpívat popletu Zarembu, Petr Levíček uchopil Popiela podle trochu groteskně pojatých pravidel mladokomika. Jak se elegantně chovat na operetním jevišti předvedl v roličce Mirského Milan Rudolecký. Jenže každý pes jiná ves! Parádní postavu tanečnice Wandy stvořila Andrea Široká nejen pěvecky, šarmem a pohybovou elegancí, ale kostým s křídly coby okázalým znakem baletní divy jí dal možnost svébytného jednání v nadsázce – proč tak inscenátoři nepostupovali u jiných postav? A vůbec jevištního dění? Tudy vedla cestička k parádní inscenaci, jen to chtělo odvahu k razantnějšímu přístupu.
Nejpůsobivější je vizuál inscenace, barevně sladěné kostýmy, elegantní, ve volném prostoru, jakýsi krásně nasvícený decentní operetní sen. Přispělo k němu i nestylové, spíš symfonické vedení orchestru, bez espritu, bez nezbednosti podkasané múzy – jenže každá dobrá hudba ohromí, jen když se zahraje precizně a stylově, v Brně jen podkreslovala jevištní dění.
Bylo by krásné se Polskou krví prosnít, možná to tak mělo být, kdyby nerušily uvedené nedůslednosti, k nimž připočítejme i obstarožní nenapadnutou choreografii. Tomáš Pilař je rozhodně pozoruhodný talent, jestli se vyléčí z workoholismu a začne inscenace pečlivěji promýšlet, jestli dá svému hračičkaření význam a logiku, zkrátka jestli pozná, že inscenace je nejen estetická, ale také významová struktura, mohl by být po čertech dobrý. Za Polskou krev ho však moc chválit nebudu, jakkoli se v kontextu brněnského repertoáru inscenace zřejmě stane populární, a právem – přece jen je z posledních zdejších opusů nejsvébytnější a nejoriginálnější.
Národní divadlo Brno – Oskar Nedbal: Polská krev. Opereta o třech dějstvích, libreto Leo Stein, český překlad Ivo Osolsobě, úprava Patricie Částková a Tomáš Pilař. Dirigent Jakub Klecker, režie a světelný design Tomáš Pilař, scéna a kostýmy Aleš Valášek, choreografie Hana Litterová, sbormistr Pavel Koňárek. Premiéra 28. března 2014.
Komentáře k článku: Brněnské operetní sny
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
