Brněnští mušketýři po dvaceti letec
Český zástupce v hlavní soutěži MFF Karlovy Vary, Polski film Marka Najbrta, vzbuzoval očekávání něčeho výjimečného. A také je v jistém smyslu naplnil. Jeho mystifikační tažení započalo loni právě na karlovarském festivalu, kde vznikly první záběry a tvůrcům se podařilo obalamutit část novinářů, že režisérem filmu je Jan Budař.
Tomáš Matonoha, Pavel Liška, Josef Polášek a Marek Daniel, protagonisté filmu FOTO ARCHIV
Mystifikační film o zákulisí natáčení filmu není v kinematografii nic nového. Nabízí se paralela s Truffautovou Americkou nocí (1972), obdobné paradokumenty známe i od Petra Zelenky (Mňága – happy end, 1996, Rok ďábla, 2002), přesto Najbrtovu pokusu o dekonstrukci vyprávění nelze upřít originalitu. V rámci letošní české produkce patří jeho nový opus, jehož hlavní představitelé si z Varů odnesli Zvláštní uznání, k těm pozoruhodnějším. Navíc zvolený žánr pseudodokumentu snad nejvhodněji pasuje do současného společensko-politického klimatu, kdy se „mystifikace“ stala ve všech směrech populární.
Scénář míchá fikci a realitu místy rafinovaně, místy průhledně. „Lvový“ (dle vzoru „oscarový“) režisér Marek Najbrt po vítězství svého Protektora předloni na festivalu v Krakově získal z Polska grant na svůj další film, jeho námět pak poskytla čtveřice českých herců, bývalých spolužáků z brněnské JAMU. O pravdivosti všech dalších filmových reálií lze více či méně pochybovat. Pavel Liška, Tomáš Matonoha, Josef Polášek, tři mušketýři po dvaceti letech s opomíjeným čtvrtým Markem Danielem, kterého slavnější kolegové nechali v Brně, a proto ho nikdo nezná, autoři a protagonisté divadelního kabaretu Komediograf, který se od dob brněnských počátků v polovině devadesátých let hraje dodnes a díky České televizi je známý širokému publiku, si usmysleli, že by bylo fajn natočit film o sobě a zavzpomínat na staré časy. A tak hrají, že nehrají, respektive že jsou ve filmu sami sebou. V této kombinaci „básně a pravdy“ Krakov hraje Brno, představitelka Poláškovy filmové manželky se hádá s jeho skutečnou manželkou a Liška prohlašuje, že když hraje Lišku, nemusí to být ještě on. Přinejmenším některé scény jsou improvizované, anebo zdařile tento dojem vyvolávají. Zdánlivě chaotická série kabaretních skečů je podložena, tak jako u Mistrů (2004) a Protektora (2010), scénářem trojice Najbrt – Geisler – Tuček. Ten naplňuje dějovou linii od castingu a natáčení v Brně přes přesun štábu do Polska, neshodu s koproducenty, kteří sice milují český humor, ale čeho je moc, toho je příliš, a následný úprk domů až po úpornou snahu za každou cenu i s exekutorem v zádech film dokončit. Do toho zasahují nejrůznější události z osobního života herců, z nichž každý se potýká s nějakou těžkostí či abnormalitou: Liška s logopedickou vadou, Matonoha s hereckou manýrou získanou účinkováním v sitcomu, Polášek s bigotností a Daniel se schizofrenními sklony.
Film si bere na mušku – a trochu si přitom střílí z diváků – zákulisí filmového průmyslu, mediální a zejména bulvární obraz herců i česko-polské stereotypy, přičemž se pokouší dostat na plátno poetiku Komediografu. Míra zábavnosti tohoto druhu humoru je velmi subjektivní. Rozděluje divadelní (a nyní bude zřejmě i filmové) publikum na nadšené příznivce a na ty, kdož zůstávají – kulantně řečeno – poněkud v rozpacích. Krom toho je tu několik zádrhelů: film sám sebe z recese nazývá „evropským filmem“, je však specificky český, což v tomto případě mírně omezuje jeho sdělnost. Například málokdo mimo naši kotlinu bude obeznámen s párijovskou pozicí Brna oproti Praze, potažmo JAMU oproti DAMU. Některé scény, zřejmě záměrně, působí jako domácí video z abiturientského srazu, a kdo ví, zda soukromá besídka brněnské party bude tak rajcovně vtipná připadat i „nejamákům“. Tedy trochu hrozí, že nejvíce se filmem budou bavit sami tvůrci a jejich přátelé. Nic objevného nepřinášejí ani běžné fóry na témata česko-polských vztahů či stejně znějících českých a polských slov s odlišnými, samozřejmě lechtivými významy. Satira na národní klišé včetně náboženství je docela krotká, i religiózní Poláci si sami ze sebe dokážou dělat daleko ostřejší legraci – viz Den cvoka (Marek Koterski, 2002).
Pokus partičky, která už má to nejlepší za sebou, o znovuoživení komediálního ducha mládí tak má trochu sporný výsledek. Při občas zdlouhavých čekáních na další skeč jsem se společně s protagonisty tázala, zda má tato taškařice nějaký, cituji, kurva přesah, zda vypovídá i o něčem jiném než o samotných tvůrcích. Je tento exhibicionistický kabaret i promyšleným zobrazením herecké profese, filmového průmyslu a bulvárních médií? Schovává se pod maskou srandy melancholická konfrontace studentské nevázanosti s upocenou snahou čtyřicátníků uměle ji evokovat? Možná že hvězda sitcomu (Matonoha) nikdy netoužila hrát Romea, ale přece jen je v komediálním snímku přítomen určitý náznak hořkosti, alespoň v postavě Marka Daniela, který se stydí za účinkování svého druhého „já“ v potupném televizním AZ kvízu. Pod několikanásobným zcizováním lze jistě hledat zlaté dno „pravdy“, ta ale není ve slovech ani situacích, nýbrž v sebereflexi herců a jejich profese. Protagonisté vedou dialog mezi sebou, dialog s režisérem filmu ve filmu i se skutečným režisérem, a především s divákem. Za lehce omšelým leskem kabaretních legrácek při troše dobré vůle možná postřehneme znepokojivou otázku po identitě herce. A tím pádem i po identitě dnešního postmoderního člověka, která se rozplývá v mnoha různých rolích, včetně těch virtuálních: Žijeme svůj život, hrajeme sami sebe a vlastně ani to nejsme úplně my. Je to tedy „náš život“? Není divu, že čtveřice hrdinů nakonec odhalí, že vlastně existuje pouze na filmovém plátně.
Komentáře k článku: Brněnští mušketýři po dvaceti letec
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
