Póly evropské opery
Tentokrát zmíníme dva: Mnichov a Berlín. Dvě inscenace s významnou českou účastí: v Bavorské státní opeře v Mnichově měla světovou premiéru původní opera Miroslava Srnky Jižní pól, v Komické opeře v Berlíně přizval intendant a režisér Barrie Kosky tenoristu Aleše Brisceina k pozoruhodnému pojetí Čajkovského Eugena Oněgina. Návdavkem zmíníme ještě dvě Koskyho inscenace, berlínskou a mnichovskou.
Už mrtvá Landlady (Mojca Erdman), která se otrávila a jedy nosí ve velkém kbelíku, symbolicky komunikuje s Amundsenem (Thomas Hampson, zcela vpravo) FOTO WILFRIED HÖSEL
Dobytí Jižního pólu Čechem Miroslavem Srnkou
Český skladatel Miroslav Srnka (1975) už podruhé psal na objednávku prestižního operního domu, mnichovské Bavorské státní opery. Námětem celovečerní opery South Pole (Jižní pól) zvolil příběh „adrenalinové soutěže“ o prvenství v dobytí jižního pólu mezi britskou expedicí, vedenou námořním kapitánem Robertem Falconem Scottem, a norským polárnickým týmem na čele s Roaldem Amundsenem. Odehrála se mezi červnem 1910 a březnem 1912, zvítězili Norové, pětičlenná britská skupina polárníků do jednoho zahynula. Dramatická situace par excellence. Zároveň, jak vysvětlil autor v jednom rozhovoru, byla důležitá volba dějiště – antarktické krajiny, už samé o sobě značně „surreální“, s možností vzrušující oscilace mezi reálným i surreálním světem.
Dílo nese označení „double opera“, protože Srnka spolu s libretistou, australským dramatikem Tomem Hollowayem (spolupracovali již na opeře Make No Noise) příběh uchopili jako „double match“, vyprávěný paralelně. Stejně koncipoval inscenaci doyen německé operní režie Hans Neuenfels (1941). Se svou scénografkou Katrin Connan zvolili ten nejjednodušší a zároveň nejpůsobivější inscenační kód: libreto opery prakticky doslova převedli do jevištního tvaru. A tak se po zvednutí opony otevře bílá, ze všech stran uzavřená textilní „krabice“, dokonale sugerující chlad a nekonečnost polární krajiny. Pouze na horizontu jí vévodí velký černý kříž – kýžený jižní pól. Na vizuálně zcela sterilní scéně se pracuje pouze se světlem (polární den a noc, příp. svit slunce), o to „čitelněji“ a citově pregnantněji vyznívá předváděný příběh a vztahy postav. Podlaha jeviště je přesně v polovině rozdělena bílými lištami na dva stejně velké „životní prostory“, což umožňuje důsledně realizovat i druhý základní dramatický princip díla – paralelnost postupu uzavřených dvou skupin i vnitřních dějů uvnitř nich. Podle situace se přitom uplatňují efekty symetrie či asymetrie.
Obě výpravy nastoupí na jeviště v plné pětičlenné sestavě a odesílají, resp. čtou osudný telegram, jímž Amundsen nic netušícím Angličanům oznamuje, že také on míří do Antarktidy, a tím neoficiálně vyhlašuje onen polárnický závod o prvenství. To je jediný přímý kontakt expedičních týmů, které jsou v průběhu inscenace paralelně přítomny vedle sebe na jevišti a více méně symetricky naplňují události velké cesty. Starají se o zvířecí doprovod (herci v celotělových černých kostýmech, stylizovaných do siluety koní nebo psů), ale také se baví: oba týmy si na jeviště přivezou pianina a poté i gramofony, Angličané nezapomenou ani na „fotbálek“, zatímco Norové se osvěžují v sauně. „Symetrická“ je také emotivně vypjatá scéna zabíjení koní (Angličané) a psů (Norové), když se během extrémně namáhavé cesty stali přítěží. Symetricky jsou do dění zapojeny dvě ženské postavy, které se v imaginárních dialozích se svými muži stávají projekční plochou jejich pochybností a vnitřních běsů: Scottova chápavá a lidsky posilující manželka Kathleen (kostýmovaná černě v anticipaci budoucího vdovství, vynikající irská mezzosopranistka Tara Erraught) a bývalá Amundsenova milenka (v bílém), zvaná zde Landlady (stejně dokonalá německá sopranistka Mojca Erdmann), která poté, co ji kdysi Amundsen opustil, spáchala sebevraždu požitím chemikálií (zbytečně doslovně až komicky po jevišti vláčí plechové vědro s jedy).
Už během expozice však začínají i zásadní „asymetrie“ mezi expedicemi, které osudově předjímají výsledek závodu. Skupiny se na první poslech liší hudebně (party všech Angličanů jsou tenorové, Norů barytonové), vizuálně (černé, spíše vodo- než mrazuvzdorné kombinézy Britů, šedobílé huňaté kožichy Norů) i prostředky a strategií postupu (motorové saně Britů v extrémním mrazu žalostně selžou, podstatně vhodnější se ukážou lyže Seveřanů).
Nejvíc se však liší charaktery vůdců vyjádřené pěvecky exkluzivním a typově mimořádně přesným obsazením obou stěžejních partů. Zatímco Rolando Villazón jako Scott už svou přirozenou živelností předurčuje počáteční bezstarostnou atmosféru v britském táboře, majestátně autoritativní Thomas Hampson jako jeho norský antipod trvá na tvrdé disciplíně i za cenu ostrého konfliktu s polárníkem Johansenem. Vyhrocený protiklad emocionálního Scotta a chladně racionálního Amundsena zůstává nosným dramatickým protikladem inscenace do samého tragického závěru. V obsazení polárníků převažují vynikající angličtí a američtí pěvci, zčásti členové souboru bavorské opery – ostatně libreto je anglické, s německými titulky.
Srnka pracuje s velkým symfonickým orchestrem, ozvláštněným neobvyklými hráčskými technikami i řadou tradičních i méně tradičních nástrojů (počínaje klavírem, akordeonem či vibrafonem a konče například kráječem na vajíčka!). Složitě strukturovaná partitura působivě evokuje surreální antarktickou atmosféru i díky preciznímu nastudování dirigenta Kirilla Petrenka. Jeho neuvěřitelně precizní a minuciézní dirigentská práce nechává vyniknout i těm nejmenším zvukovým detailům. Na mnichovském jevišti vznikl skutečný Gesamtkunstwerk, který v dokonalé souhře scénické i hudební nesmírně sugestivně vypráví jeden z nejtragičtějších příběhů zápasu za lidské poznání.
Bavorská státní opera Mnichov – Miroslav Srnka: South Pole. Dirigent Kirill Petrenko, režie Hans Neuenfels, scéna Katrin Connan, kostýmy Andrea Schmidt-Futterer. Premiéra 31. ledna 2016.
Komentáře k článku: Póly evropské opery
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
