Pomník nebo Pytlík
První výročí smrti Václava Havla přineslo zapalování svíček, vyhrnování kalhot, nějaká srdce z vosku, sentiment i kritiku. A také jednu sbírku na Havlův pomník.
Právě té se přitom dostalo velké pozornosti a nic nezměnil fakt, že ji vyhlásil tatínek autorky návrhu, čili že jde o sporný rodinný podnik. A třebaže bych nejraději přesvědčoval čtenáře, aby je ani nenapadlo vypisovat šeky na dílo tak nízké umělecké úrovně, přijde mi podstatnější předložit několik úvah, které u vymýšlení pomníku Václavu Havlovi vyvstávají.
Patrně se shodneme na tom, že bychom považovali za nevhodné stavět pomník komukoliv už za jeho života. Nebylo tomu vždycky tak, na Letné dosud stojí podstavec jednoho z žijících hrdinů své doby. Dnes bychom ale souhlas takové osoby měli za důkaz její nesoudnosti. Je v tom kus navzájem uplatňované etické normy s příměsí kolektivního pokrytectví. Jeho obdobou je zvyk neptat se, s jakým úmyslem a historickým vědomím ten či onen vstupuje do veřejného života a přijímá významné společenské funkce. Jinak řečeno, jestli a jak by se rád zapsal do naší historie. A protože nepoložená otázka pochopitelně negeneruje odpověď, můžeme se tvářit, že dopředu o tom vlastně nikdo neuvažuje.
Od Havlova pomníku jsme se tím trochu vzdálili. V patrnosti bychom měli vést, že zatímco některé věci neděláme či považujeme za nesprávné, když dotyčná osoba žije, její úmrtí přeskupuje hodnoty a mravy. Od Havlovy smrti vášnivě debatujeme o tom, co pro nás znamenal a jak to přenést od slov k činům. V postkomunistické éře u nás nemá taková debata obdoby, což samo o době naznačuje mimořádnost situace. A jelikož i z řad Havlových kritiků ho za monstrum označuje pouze radikální menšina, nabízí se pomník jako jedno z možných řešení.
Debata o něm naráží na nejeden bezprecedentní aspekt, ježto se poprvé musíme vyrovnávat s celospolečensky živým fenoménem, jímž takové pomníky odbojářům či letcům RAF nejsou při nejlepší vůli. Narážíme na problémy koncepční, estetické i organizační a musíme přemýšlet, jak by měl takový pomník vypadat, k čemu by měl sloužit, ale také kdo by za jeho stavbou měl stát.
Rok od Havlova úmrtí doložil, že nesedíme s rukama v klíně. Město Praha rozsvítilo na fasádě Evropského parlamentu Srdce Jiřího Davida, reinkarnaci Havlova prvního veřejného monumentu z roku 2002, tedy ještě za jeho života, čímž autor i prezident dostáli pověsti osobností překračujících konvence. Sídlo Rady Evropy ve Štrasburku vybavila jeho bustou Knihovna Václava Havla. Hudební celebrity Bono Vox, Yoko Ono či Sting se složily na tapiserii pro přejmenované ruzyňské letiště. Pamětní desku odhalila Husa na provázku… Všechny případy ovšem vykazují rysy samozvaných aktivit, kterým nepředcházela žádná debata s ambicí angažovat společnost. Jakkoli tedy lidé o Havlovi mluví, memoriály rostou bez naslouchání jejich pro a proti.
Je to ten nejlepší přístup? Bylo by vhodnější, kdyby věc vzal do rukou parlament? Vláda? Je namístě sbírka na samotnou „ideu“, nikoli na předem daný návrh? Měla by proběhnout veřejná soutěž? Špatné zkušenosti s Kaplického knihovnou vyvolávají pochybnosti, jestli by to nevedlo k průtahům a zneužití myšlenky k aktuálním politickým cílům.
Pomníku Václava Havla se lze stále vyhnout. Myslím, že se sám jedné bustě vysmíval ve své poslední hře. Ovšem v případě, že se bude jevit nevyhnutelným, začne být stejně nevyhnutelné přistoupit k němu se vší vážností. Včetně kladení otázek namísto zbrklých akcí ve stylu Brouka Pytlíka.
Jiří Ptáček
Literární noviny číslo 3 vyšly 17. ledna.
Komentáře k článku: Pomník nebo Pytlík
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
