Pompou kánonu rámovaný kanon
Městská divadla pražská zahájila sezonu nadmíru ambiciózním gestem. V režii uměleckého šéfa Michala Dočekala uvedla Tolstého kolosální románovou epopej Vojna a mír, líčící osudy Ruska v období 1805–1820. Zdejší ctižádostivá dramaturgie aspiruje na to, učinit z MDP pražskou Schaubühne, ale po předešlých Andělech v Americe a dalších položkách se jen potvrdila nekoncepčnost a absence autorské odvahy. Tolstého mnohoznačnou látku tvůrci schovávají za vizuální balast a laciný sentiment, aniž by se jakkoli pokusili dílo konfrontovat s dneškem.
K nejpovedenějším výjevům Dočekalovy Vojny a míru patří bitevní scény (uprostřed Viktor Dvořák v roli Pierra Bezuchova) FOTO PATRIK BORECKÝ
Čtyřdílným opusem syntetizujícím románový, memoárový a esejistický žánr se Lev Nikolajevič Tolstoj prostřednictvím osudů několika set postav (ať už na bitevním poli, či v zázemí salonů) ohlíží nejen za vlasteneckou válkou, především se věnuje tehdy aktuálnímu fenoménu znovunalézání domácích kořenů a obyčejů i osvobození se od intelektuální nadvlády Francouzů. Zároveň traktuje svoji představu dějin jako nepostižitelného souhrnu detailů, které člověk není s to pochopit – proto vidí své vlastní dějiny jako chaotické nebo náhodné. Ať už je dnes Tolstoj výkladově zplošťován, archaizován, nebo jen s úctou oprašován coby titán klasické literatury, ve své době reprezentoval zásadní politikum. Právě proto by se dalo očekávat, že pokud po jeho tvorbě sáhnou současní tvůrci, učiní tak s razancí a jasnými postoji. Proč jinak podnikat nerovný boj dramatizátorů s látkou tolik se příčící jevišti? Vždyť jen slavkovské bitvě je v románu věnováno šest a borodinské anabázi dokonce devět kapitol.
Látku spolu s režisérem adaptovala zkušená dramatička a dramaturgyně Iva Klestilová. Zvolili tradiční strukturu vyprávění, kterou ozvláštnili postavami průvodců Diany Tonikové a Tomáše Milostného. Ti do inscenace vnášejí zcizující element (připomíná to Morávkovo řešení Dostojevského tetralogie z Divadla na provázku). Až na výstupy průvodců, kteří se později transformují do postav historických osobností generála Kutuzova a cara Alexandra I. – posléze k nim přibude ještě figura Napoleona Bonaparta (Martin Donutil) –, jde o deskriptivní převod klíčových situací románu, tupě tlačící na sentiment milostných vzplanutí ústřední trojice a v inscenaci ne úplně vydařený patos. Tvůrci jako by se záměrně ocitli v bezkonfliktním světě dojímajících se čtenářů a zejména čtenářek brakové literatury. Jen s tím rozdílem, že tady jde o kánon. Tolstého látku z poloviny 19. století naoko aktualizují, aniž by v ní hledali paralely se současností. Za stávající geopolitické situace putinovského Ruska a nestabilních evropských demokracií je to přístup více než zarážející obdobně jako bezhlavá věrnost lineárnímu narativu v džungli soudobé dekompozice. V souvislosti s tím vzpomínám na autorskou variaci Matthiase Hartmanna, kterou před devíti lety přivezl do barrandovských ateliérů Pražský divadelní festival německého jazyka. Mnohem víc než o obsah v ní šlo o formu, kterou autorsky tlumočili pohotoví a často sebeironičtí herci. Pražské inscenaci se ale nedostává ani jednoho. Jako by scházel osobitý klíč, kterým Tolstého román otevřít.
Není jím ani jevištní zpracování Michala Dočekala. Ten coby bytostný eklektik spoléhající na herce na scéně pouze vrší nápady, přičemž si dopomáhá celou škálou efektů. Tu a tam vznikne zdařilá mizanscéna – k těm povedeným patří obě bitevní scény od Slavkova a Borodina, zprostředkované vynalézavou jevištní zkratkou. Pingpongový stůl, který režisér využívá jako metaforu dvojí hry – válečné a milostné –, se proměňuje v plochu k demonstraci bitevní strategie, atypický biliár s obuví posléze symbolizuje samotný válečný střet. Bitvu u Borodina zase evokují velké nafukovací tubusy, jejichž přesuny hercům dopomáhají při tvorbě a dynamizaci atmosféry. Naopak k divadelně méně nosným situacím patří plesové výjevy a dialogy akcentující vztahy milostné a rodinné, jež se mezi postavami odehrávají v obrazech „míru“.
Režijní důvtip se také snaží nahradit velkorysá výprava. Postavy permanentně mění svůj zevnějšek. Při každém příchodu na scénu prezentují nový luxusní kousek současného šatníku obohaceného o reminiscence začátku 19. století. Na rozdíl od kostýmů Zuzany Bambušek Krejzkové, jež balancují mezi dneškem a dobou, kam je Tolstého příběh zasazen, usiluje scénograf Martin Chocholoušek o symbolický, nadčasový rámec. Ústředním scénografickým motivem je předimenzovaný rám obrazu, jehož vnitřní prostor se proměňuje v souladu s náladou a obsahem situací. Nejlépe vychází, když zůstává prázdný a postavy jím prostupují nebo se v něm zrcadlí.
V centru pozornosti stojí představitelé tří nejplastičtějších postav, Andreje Bolkonského, Pierra Bezuchova a Nataši Rostovové, jejichž osudy obdobně jako v románu doznají zásadních zvratů. Kateřině Marii Fialové se coby Nataše daří precizně zvládnout přerod z náctileté dívky v plnokrevnou vášnivou mladou ženu, jež nakonec nachází smíření a obyčejné štěstí v manželství s Pierrem Bezuchovem. Toho představuje jako vždy autentický Viktor Dvořák, který v posledních sezonách konečně získává party, jichž je hoden. Vznětlivost, hrdost i jistý fascinující romantický nádech dodal postavě Bolkonského Tomáš Havlínek. Výkony ostatní herců, snad i v důsledku dramatizace, zůstávají až na výjimky (Marie Luisa Purkrábková v roli Marie Bolkonské) ve stínu ústřední trojice, mnohdy jen obrábějí šarži.
Vojna a mír se přes veškerou pompu nepřehoupla přes povinný kánon. Kanon byl sice napěchován, ale docela jistě minul terč současnosti.
Městská divadla pražská (ABC) – Lev Nikolajevič Tolstoj: Vojna a mír. Adaptace Iva Klestilová a Michal Dočekal, režie Michal Dočekal, dramaturgie Jana Slouková, scéna Martin Chocholoušek, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, hudba Ivan Acher, pohybová spolupráce Pavol Seriš. Premiéra 4. září 2020.
Komentáře k článku: Pompou kánonu rámovaný kanon
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
