Pomsta divadlu
Psychedelický western z česko-německého pomezí – tak pojmenovali žánr svého nového počinu Die Rache experimentátoři spolku Handa Gote research & development. Die Rache znamená v němčině pomsta a právě tu se rozhodli tvůrci zkoumat. Pomstu jako univerzum nezávislé na historickém, národním ani věcném kontextu. Pomstu jako atavismus animální podstaty člověka. Pomstu, kterou když nekonáme, chceme se jí aspoň kochat. Milujeme ty příběhy.
Jednotlivé úkony v Die Rache jako by vycházely z metodické příručky, jak se pomstít FOTO MARTIN ŠPELDA
Procházka, Mäkelä, Švábová, Kalivodová, Smolík, Housková, Dörner, Hybler, Svatoš, Skála, Kropáček – to jsou ti, kteří na zkoumání fenoménu odplaty pracovali. Záměrně destruovali obvyklé divadelní vyprávění na základní schéma. Jako zdroj si vzali tradiční syžet, v němž figuruje láska, peníze, vražda a odplata. Výrazným projevem redukce je pak naprostá absence dialogů – v představení vyjma dvou pěveckých výstupů nezazní ani hláska. Ty ale zároveň obnažují podstatu zkoumaného jevu v mnohem jasnějších konturách. Za pomyslným horizontem ale už dávno není nic o pomstě, zato je tu mnoho o divadle.
Podle programu se tedy příběh odehrává na česko-německém pohraničí, v šumavských lesích. Tahle informace má spíše estetickou povahu, pro to, co se na jevišti odehraje, je naprosto bezpředmětná. Stejně tak to bude fungovat v paneláku na jižáku nebo v slaměné chatrči na pláži v Karibiku. Přichází jakýsi minnesänger (Tomáš Procházka), nekonečně dlouho se vleče na sněžnicích, složí pár kousků dřeva a začne pět za doprovodu citery ódu na Šumavu. Záhy se bez jakékoli motivace uskuteční vražda. Pak už vše metodicky směřuje k odplatě, během níž se původní pohnutky částečně odkrývají. Na scéně se objeví bankovka zjevně nevyčíslitelné hodnoty, puška, jed. Veronika Švábová v roli jedné ze dvou žen zopakuje produktivní extrémně zpomalenou scénu výstřelu (podobně viz ve starším kousku Mission). Vnější nesmyslnost odplaty, pro nezaujatého pozorovatele je vlastně každý takový čin nepochopitelný, i když vzrušující a lákavý, končí v absurditě. Tu završuje opět „minnesängerův“ zpěv. Wald Legende, dalo by se říci, je u konce.
Veškeré jednání probíhá ve zdrcující pomalosti. Jednotlivé úkony jako by vycházely z metodické příručky, jak se pomstít. Žádný pohyb tu není navíc. Nechybí ani pro Handa Gote tradiční alchymistické míchání různých substancí a tekutin. Tentokrát ovšem bez evidentního vizuálního efektu, jde pouze o jed. Na scéně ale naprosto chybí loutky či jakákoli audiovizuální technika, která se už pomalu pro inscenace souboru stala normou. Tradičně vynikající hudební složka inscenací souboru však ani tentokrát nechybí. Horror vacui neutichajícího větru dodávalo baladě tísnivou atmosféru. V duchu divadla Nó, jehož inspiraci sami tvůrci přiznávají, hrají všichni v maskách, byť žádné nemají. V maskách svých obličejů. Zcela bez grimas, bez hnutí brvou.
Tento experiment nutí k mnoha otázkám. Paradoxně ale žádná nesměřuje k motivu inscenace, k pomstě jako námětu diskusí. Veškerým odstrojováním divadelnosti a vykosťováním příběhu se podařilo téma odsunout na druhou kolej a zůstaly otázky zas a jenom po divadelnosti. A tak je to vlastně u Handa Gote skoro pokaždé. Jako by veškeré náměty sloužily jen jako záminka pro další krok v destrukci toho, co lze považovat ještě za divadlo. Pořád je to ještě vzrušující, ale zřejmě to není nevyčerpatelné.
HANDA GOTE research & development, Praha: Die Rache. Připravili Procházka, Mäkelä, Švábová, Kalivodová, Smolík, Housková, Dörner, Hybler, Svatoš, Skála, Kropáček. Premiéra 30. března 2017 ve Studiu ALTA.
Komentáře k článku: Pomsta divadlu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
