Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Pondělní zmýlená

    Tento text přišel do Divadelních novin e-mailovou poštou. Na začátku stálo: Dobrý den, chtěla bych se zeptat, zda by se vám nehodil třeba takový příspěveček, který přikládám… S pozdravem KLára Samková.

    Jednalo se o sympaticky neokázalý průvodce pubertální dcery pražskou divadelní scénou. Nabízíme jej v plném znění. Pohledy a názory teatrologií a profesí divadla nepoznamenaných diváků jsou pro divadelníky i jejich diváky vždy cenné.

    David Prachař v titulní roli Krále Leara v Národním divadle (r. Jan Nebeský). FOTO archiv

    Pondělní zmýlená

    Šla jsem v pondělí s dcerou na Krále Leara do ABC. Před tím jsme totiž na téže hře byly v Národním, kde ovšem s textem zacházeli tak hulvátským způsobem, že jej dovedli až k naprosté nesrozumitelnosti. Ubohý Shakespeare – kde zůstala krása Tvého slova??

    Dorazily jsme do divadla, a to včas, což ocení každý, kdo mne zná. Hrneme se k jevišti, když, ehm… ty lístky jsou až na středu, a dnes je pondělí. Takže jednak na dnešek lístky nemáte a jednak hrajeme něco úplně jiného – sdělila nám sličná slečna uvaděčka.

    No tak jsme si koupily znovu lístky po devadesáti kačkách (!!!) na balkon a dostaly se tak na hru, kterou zařazuji do repertoáru na co jít do divadla s pubertální dcerou.

    Mikve

    Protože Eliševa je ve věku mojí dcery… Jana Pidrmanová (Tehíla) a Pavla Beretová (Eliševa) v inscenaci Mikve (r. Michal Dočekal, prem. 4. 12. 2008, Národní divadlo). FOTO archiv ND

    Pochopitelně neporazitelně první místo v této soutěži drží Mikve, dávaná ve Stavovském divadle. Hru napsala izraelská autorka Hadar Galron, ortodoxní židovka, zavádějící diváka do prostředí ortodoxního židovství. A ejhle – co tam najdete: otázky vztahu muže a ženy, otázky Pravdy a stěžejní otázky násilí na ženách. Osm hereček, vedených Ivou Janžurovou, podává brilantní výkon. Všechny jsou zaznamenáníhodné, ale mne nejvíce zaujala představitelka dívky Eliševy Pavla Beretová. Protože Eliševa je ve věku mojí dcery, která seděla při představení vedle mne a po jeho skončení na mne křičela: To přece není možné, aby se v dnešní době bily ženy, aby se takto týraly, proč si autorka tak vymýšlí!!! Bez ohledu na advokátní mlčenlivost jsem jí slíbila k nahlédnutí  vybrané spisy ve své kanceláři… K debatě, která se rozvinula následně, jsem si pozvala na pomoc nejen všechny svaté, ale i Jana Ámose Komenského, Makarenka, Dona Bosca a všechny pedagogy, na které jsem si vzpomněla. Vždyť v dané hře Eliševa napomenula svého otce, mlátícího její matku, že Tóra bití ženy zakazuje… a otec jí řekl, aby zmlkla, nebo ji zabije. A Eliševa? Přestala mluvit – úplně… Že se to nemůže stát? Ale jděte… Jsem advokátka, mám toho plné šanony…

    Z tohoto večera jsem si odnesla nejen zásadní umělecký zážitek, ale též velmi rozporuplné pocity: Jak dlouho ještě budou muset matky mluvit se svými dospívajícími dcerami na téma domácí násilí? Jak dlouho k tomu budou muset ještě sbírat všechny síly tak, aby svým dcerám vysvětlily, že ze všeho na světě nejkrásnější a nejdůležitější je láska, ale že i ta se může zvrhnout v život ohrožující životní situaci? Považuji se za profesionálku na rodinné vztahy a jejich právní aspekty, ale po večeru stráveném ve Stavovském divadle ve společnosti Mikve a své dcery jsem cítila, jak mi teče potůček potu po zádech až do sedinky.

    Nu a to pondělí v ABC?

    Co je to vlastně ta láska a na čem závisí? Viktor Dvořák (Esteban) a Dana Batulková (Manuela) – Vše o mé matce, r. Peter Gábor, prem. 2. 2. 2010, Divadlo ABC, MDP Praha. FOTO archiv MDP

    Dávali totiž Vše o mé matce a moje čtrnáctiletá dcera s lehkým údivem pozorovala, jak jsem se zhroutila už při první scéně: ta totiž začíná smrtí adolescentního dítěte přímo před zraky jeho matky, která bezmocně přihlíží, jak se přes její dítě valí plech automobilu. Cožpak může být něco strašnějšího? Ne, nemůže… A dál se pak již vše odehrává v obvyklých otázkách, na které stále neumíme najít ty správné odpovědi. Co je to láska? Na čem vlastně závisí? Na pohlaví? Na sexuální orientaci? Ale jděte… A co odpuštění? Jaké jsou jeho formy? A – otázka ve hře nevyslovená – jaká je úloha otce v životě dítěte? Může dítě vyrůst ve skutečného a plnohodnotného člověka, aniž poznalo a přátelsky se stýkalo se svým otcem? Aniž by mu odpustilo vše, co by cizímu člověku nikdy, ale skutečně nikdy neodpustilo?

    Tvrdím, že ne – a hra mi dává za pravdu. Vždyť fanatický běh zemřevšího Estebana za zbožňovanou herečkou, následkem čehož skončí pod koly auta – co je to jiného než běh za poznáním, za zoufalou touhou zjistit, co a kdo a kým vlastně je… Co je to jiného, než běh za vlastním otcem… Skutečnou podstatu tohoto smrtícího úprku matka dobře podvědomě postihuje, když se vrací na místo, kde Estebana počala, a hledá jeho otce, kterému o existenci jejich syna nikdy neřekla…

    K návštěvě tohoto představení by vedení divadla mělo každé matce povinně hradit panáka… Vladimír Marek (Agrado) a Dana Syslová (Huma Rojo) – Vše o mé matce. FOTO archiv MDP

    K návštěvě tohoto představení by vedení divadla mělo každé matce povinně hradit panáka. A co by mělo hradit dítěti? Nic… Nebo kapesník, aby děti měly, stejně jako moje dcera, čím utírat slzy svých rodičů. Protože, řekněme si to ještě jednou: Co je to vlastně ta láska a na čem závisí?No přece na vztahu, závisí jen na lásce, pravila moje pubertální dcera s údivem, že neumím odpovědět na takovou lehkou otázku. Dala mi kapesník, pravila, že má strašnej hlad a jdeme na kentuckový kuře a kromě toho, co jsem čekala?! když je to přece podle Almódovarova filmu a Špatnou výchovu zná přece každej… A že tahle hra je o transvestitech, o homosexuálech a o sexuální identitě? No a má bejt? Lidi jsou přece různí, že joA navíc, matko, ty máš taky silikony a transvestita nejsi. To jsem si oddechla, že si je moje dítě mojí sexuální identitou jisto. A dala si černý čaj, neboť v Kentucky nejsem schopna nic jiného pozřít…

    Co na tom, že je ve hře prezentováno jako nepřijatelné něco, co moje dítě považuje za něco naprosto normální? – Jean Poiret: Klec bláznů, r. Robert Bellan, Divadlo Radka Brzobohatého. FOTO archiv DRB

    Uvědomila jsem si, že moje obavy, propadající se při představení Vše o mé matce do stále nižších a nižších pater pochybností o vhodnosti této hry pro moje dítě, byly naprosto neoprávněné. Že vědomosti o sexualitě a jejích „nestandardních“ formách jsou přirozenou a již zcela nedůležitou a obzvláštní pozornosti nehodnou součástí života mé dcery, a to minimálně od doby, kdy jsme spolu byly na Kleci bláznů v Divadle Radka Brzobohatého. To jí ovšem bylo asi devět… Tedy, devět jí bylo, když jsme na Kleci bláznů byly poprvé. Podruhé jí bylo deset, potřetí jedenáct, počtvrté dvanáct a teď, safra, už dva roky pauzírujem… Co na tom, že matka hlavního hrdiny Klece se posléze provdala do Horní Volty – afrického státu, který již dávno neexistuje. Co na tom, že je ve hře prezentováno jako nepřijatelné něco, co moje dítě považuje za něco naprosto normální – tedy to, co je tak zvaně nenormální? Že je o homosexuálních transvestitech a odehrává se v kabaretu, jehož reálná obdoba se od divadla R. Brzobohatého v Opletalce nachází asi tak 400 metrů naproti Ve Smečkách? No a? Ta hra je prostě skvělá, nastudování je skvělé, herci jsou skvělí a jediné, co není skvělé je, že lístky jsou pořád vyprodané…

    A navíc, matko, ty máš taky silikony a transvestita nejsi… Vladimír Marek jako Agrado – Vše o mé matce, Divadlo ABC. FOTO archiv MDP

    Než se dítě propracovalo kuřetem v těstíčku, dočetla jsem si program k tomu Almódovarovi. Hned na první straně stálo: Občas se přihodí, že je umění považováno za fenomén, který může měnit svět nebo alespoň k jeho proměně přispívat. Je to idea troufalá, nedostatečně potvrzená a v Čechách posledních dvacet let považovaná za absurdní. Novodobé maloměšťáctví velí považovat veškeré umění pouze za zdroj zábavy pro ty, kteří si ho mohou dovolit, za jakýsi nadbytečný luxus, neplnící žádnou společenskou funkci.

    Je kultura luxus? Může měnit svět? Já nevím. Dívám se však na svoji dceru a představuji si, jak bych jí téma lidské odlišnosti a téma lásky vysvětlovala, kdyby nebylo těch tří či čtyř výše zmíněných inscenací. Byla by moje dcera takovou, jakou je nyní? Ne, rozhodně ne… Rozhodně by těžko s tou samozřejmostí všedního dne nepřijala za svá prostá slova Cordelie: …já nedovedu mluvit do větru, co zamýšlím, to dělám bez řečí – abyste dosvědčil, že vaší přízně mě žádný zločin, nepoctivý krok, hanebný skutek přece nezbavil. Jen to, čím nezchudnu: že neumím lísat se řečmi ani pohledy. Tím nedostatkem, jehož nelituji, jsem u vás prohrála.

    …já nedovedu mluvit do větru, co zamýšlím, to dělám bez řečí – Cordelie se naklání nad otcem. Dobová rytina. Repro archiv

    Je si moje dcera vědoma toho, že nikoliv slova, leč skutky platí? Ano?! Pak jsem neprohrála. Díky, pane Shakespeare, díky, pane Almódovare, díky, paní Galron, díky, Jeane Poirete, díky od nás všech, co žijeme v kleci bláznů…

    JUDr. Klára A. Samková, Ph.D.
    Úsměvů není nikdy dost. Neusmát se za celý den na nikoho je zločin.


    Komentáře k článku: Pondělní zmýlená

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,