Poněkud unavené dny v pohybu
Pozoruhodným jevem při konfrontaci s mezinárodním festivalem současného umění 4 + 4 dny v pohybu je rozpor mezi jeho věkem a sebeprezentací. Festival má za sebou už dvaadvacet ročníků, což z něj činí jeden z nejdéle působících festivalů mimo rámec mainstreamu. A přesto každý rok vypadá, jako by to byl ročník první. Pod make-upem svěžesti, která má svůj původ především v zarputilém obměňování tzv. míst činu, se ale začínají čím dál tím více projevovat vrásky únavy a jisté bezradnosti.
Jaká je perspektiva mezinárodního festivalu současného umění 4 + 4 dny v pohybu? FOTO MARKÉTA M. ČERNÁ
Otázka, zda je festival spíše divadelní, nebo výtvarný, která se tu a tam nastolí, ilustruje sice rozkročenost záběru, zároveň ale taky nesrozumitelnost směrem k návštěvníkovi. Ta 22. ročníkem, jenž se konal ve dnech 6. až 14. října v Praze, kulminovala například vágním názvem výstavy AM I WHAT I AM THINKING ABOUT. I když pominu otravnou rozhlasovou znělku s dětským hlasem odříkávajícím název, prokazovala varianta rimbaudovského Já je někdo jiný festivalu spíše medvědí službu.
Proklamativní v impotenci něco sdělit byla už ona výstava. V nešikovné a infantilní anotaci lákala na lešenářskou konstrukci a na jedinečné perspektivy pohledu na současnou výtvarnou tvorbu. Ani slovo o vystavujících umělcích, ani slovo o propojení s tématem, ani slovo o propojení se zbytkem festivalového programu. Ano, výstava byla působivá. Působivá byla i její realizace lešením, mostky a dalšími technickými prvky, které korespondovaly s prvky využitými v exteriéru Karlínských kasáren (byť ve vztahu k právě probíhající výstavě v Rudolfinu Nervous Trees Krištofa Kintery, jednoho z tvůrců festivalové přehlídky, poněkud vykrádající, neboť lešenářské prvky se objevují i zde). Proč, však nikdo nikde nenastínil. Celek tak působil jen jako rozmar kurátorů.
Divadelní mikrosvěty
Divadelní a taneční produkce, ať už české, nebo zahraniční, do jisté míry výše popsaný nelichotivý pohled zmírňovaly. Neviděl jsem všechno, nicméně programový fragment, který jsem měl možnost zhlédnout, už tématu identity konvenoval jasněji. Nejvíce asi imerzivní site-specific projekt režiséra a performera Philippa Schenkera se zahraničními studenty DAMU Overruled. Schenker využil několik ubikací bývalých kasáren a nechal jimi prostoupit herce představující především občany různých národů a kultur potýkající se se stereotypním chováním k nim samým, s vlastními ne vždy příjemnými zkušenostmi, s životem v multikulturním společenství. Diváci rozděleni na začátku do čtyř skupin se velmi brzy dostali a rozmělnili do chaotického pohybu herců, kteří si diváky odváděli do svých místností, opouštěli je a zase nacházeli. Po čase bylo jasné, že se jednotlivé scénky opakují, aby je měli možnost vidět všichni, ovšem postupně docházelo k intenzivnějším průmětům a mikrosvět rozdílných identit se stával plastičtějším.
Site-specific projekt Overruled představoval občany různých národů a kultur FOTO MARKÉTA M. ČERNÁ
Na odlišnost kultur sází i jeden ze zakladatelů současného tance v Maroku Taoufiq Izeddiou. Své performance staví na propojování tradičních, rituálních postupů s moderními tanečními prvky. V Praze předvedl inscenaci V pohotovosti, která vypráví o autorových vzpomínkách na nespecifikovaný súfijský obřad, kterého se zúčastnil poprvé jako dítě a nyní se s ním v dospělosti konfrontuje. Jedná se ale především o kontrast mezi tanečníkovou fyzickou konstitucí (performerovo robustní, obézní tělo skutečně neodpovídá standardům, na něž jsme u lehkonohých a šlachovitých umělců zvyklí) a jeho pohybem. Izeddiou uvádí své tělo do pohybu s nepřekvapivou, až komickou námahou. Vypadá to zvláštně, ale zarputilost, s jakou se do tance vrhá, je až hypnoticky uzurpátorská. Divák fascinovaně hledí na umělce pohybujícího se na hraně svých možností, poslouchá verše o Maroku a národu a tradiční arabskou hudbu říznutou rockem, o niž se starají dva přítomní hudebníci, nahlíží do rituálních prvků prostupujících Izzediouovy kreace a ví, že tady už stylizace nehraje roli.
Kde naopak stylizace platila za primární důvod existence inscenace, to byl Osobní symfonický okamžik finské choreografky Eliny Pirinen. Ta projekt postavila na autopsii Šostakovičovy slavné 7., tzv. Leningradské symfonie. Narativ symfonie vedl autorku k osobnímu příběhu poslechu, k banální, ale i pronikavé interpretaci. Z pohybu, výrazu, jednotlivých prvků v choreografii předváděné třemi tanečnicemi jasně rozlišenými ve třech pastelových barvách, jejichž symbolika mizí někde v hlavě autorky, je zřetelná patetická přímočarost, hloubavé, jemné osahávání skladby i zcela neprostupné myšlenkové pochody autorky. Troufám si říct, že jde o jedinečnou výpravnou vizualizaci mozkových vzruchů každého posluchače vážné hudby. Téměř nesnesitelný začátek, v němž diváky nechá skoro čtvrtinu představení zírat na prázdné jeviště a jen poslouchat Šostakovičovy reprodukované tóny, následuje extaticky, až vulgárně erotická scéna, při níž aktérky odhalují své klíny, zadnice a jedna druhé i ňadra, jimiž směšně paroduje laktaci publika. Právě tato kombinace barokního znázorňování náboženského vytržení s šestákovou erotikou asi nejlépe ilustrovala bizarně ambivalentní vztah autorky k předmětu její interpretace. Následující muzikálový výstup spílající samotnému Šostakovičovi a jakémusi Peterovi nebo závěrečné patlání sebe i nejbližších diváků různými barevnými gely vrcholící až surreální scénkou, kdy dívka ze zákulisí přinese na scénu štěně, to jednu z tanečnic olíže, načež je dívka opět odnese, jen dokreslují dekadentní svět mysli autorky potýkající se se slovutným skladatelem a jeho rozporuplně přijímanou asi nejslavnější skladbou.
Tato autopsychoanalýza stvrdila, že divadelní dramaturgická linie se s letošním klišovitým tématem festivalu vyrovnala důstojně a že živé umění patří v rámci festivalu dlouhodobě k tomu nejlepšímu, co lze na festivalových přehlídkách tohoto typu u nás vidět. Pokud se ale festival prezentuje jako překračující hranice mezi druhy umění a spojující je v celek, který má cosi sdělovat, pak zřejmě nestačí jen sázet na výjimečné prostory a divadlo a doufat, že zbytek se nějak udělá sám. Po dvaadvaceti letech je možná čas na zpytování a na jasnou zprávu, kam festival směřuje.
Komentáře k článku: Poněkud unavené dny v pohybu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
