Poněkud vratký večer
Kolikrát už jsme slyšeli vyprávění o absurditách a komických situacích různých povolání. Kdo si tím neprojde, ten prý neuvěří. Aby se takové příběh dostaly z polohy zábavné historky napsané samotným životem někam výš, musí mít silné téma, dramatickou sílu a širší platnost. I když se herci mohou utápět v podobných žabomyších válkách jako příslušníci jiných profesí, příběh z divadelního prostředí je přirozeně lákavější. Už pro protknutí umění s banální každodenností. Nová hra Arnošta Goldflama, kterou napsal přímo pro Ypsilonku a sám ji tu také režíruje, nese titul Vratká prkna. Jak sám píše v programu k inscenaci, hra završuje triptych jeho textů z divadelního prostředí, k němuž patří starší kusy Ředitelská lóže a Dámská šatna. Svou novou hru pak dramatik charakterizuje tak, že je pohledem na panoptikum divadla a divadelníků, groteska maličko zlá, ale snad taky ne bez lásky. Po zhlédnutí premiéry lze s Goldflamovou charakteristikou jen souhlasit a zároveň dodat, že ve stejném duchu svou hru i nastudoval. To, co se na jevišti odehrává, není podpořeno výrazným dramatickým příběhem – ač výchozí situace působí slibně. Postarší herec Radek (Jiří Lábus) doma odevzdaně snáší podrážděnost své ženy (Jaroslava Kretschmerová), signalizující, že to u nich doma už moc neklape. Manželčina antipatie k vlastnímu muži se záhy mění v milostné cvrlikání a prudký nárůst žádosti, když se po mužově odchodu do divadla stihne několikrát pomilovat s jeho mladším kolegou, než i ten vyrazí za svým divadelním posláním. Radkova žena k divadelní skupině nepatří, i když ji s ní spojuje manžel, milenec a nenaplněný sen po slavné umělecké kariéře. Pokusí se svému muži, aby měla volné pole, dohodit osamělou herečku ze souboru. Avšak tím vývoj zápletky a její rozuzlení v podstatě končí. Přestože by se nabízely další šťavnaté a nečekané zvraty v důsledku milostné intriky, Goldflam jako by neměl zájem pokračovat ve stavbě dramatického příběhu a soustředil se spíš na zobrazení hořkoúsměvných povah svých postav a divadelnických třenic. Divák se tak stane svědkem divadelní zkoušky, na níž se herci dohadují, kdo přišel včas a kdo pozdě, kdo a jak propadá záchvatům vzteku a hysterie. V druhé půlce ypsilonského představení je už po premiéře, divadelníci oslavují, vzájemně se chválí a špičkují a přitom vyjde najevo skrytá zášť a řevnivost mezi podváděným hercem a mladším cizoložníkem, za sporem však není ložnice, ale míra talentu. Jiná postava – tentokrát kulisák (Martin Bohadlo) – propadne během oslavného večírku uřvané marnosti nad divadelnickým životem a demonstrativně odejde, přičemž jeho výstup působí jako poněkud umělý dramatický vrchol, neboť předtím o něm nebylo takřka ani vidu ani slechu. Inscenace Arnošta Goldflama tak působí jako předvádění zvláštností – panoptikum života bezvýznamného hereckého souboru na okraji divadelní mapy.
Jiří Lábus a Jaroslava Kretschmerová v hlavních rolích Goldflamových Vratkých prken FOTO PAVEL VÁCHA
Inscenace je přitažlivá spíše v některých scénkách, nežli v celkové kompozici, která by mohla osvěžit do ztracena směřující vyznění. Uvolněně a spontánně komicky působí například neumětelské nacvičování japonského butó, při kterém herci nedokáží najít ten pravý grif, dokud nepřiběhne inspicient s příliš horkým šálkem čaje v ruce. Mezi groteskními šarvátkami patří k nejvtipnějším furiantská pře mezi Radkem Jiřího Lábuse a mladším hercem Vlastou (Petr Vršek), kdo vládne lepším rejstříkem smíchů, při níž se oba zaníceně trumfují, kdo koho více poníží svým chechotem.
Kromě účinnou groteskní zkratkou vybaveného Jiřího Lábuse, jehož hrdina je doma téměř šikanovanou bačkorou a v divadle úzkostlivě dbá o svou důstojnost, jsem s chutí sledoval též Jaroslavu Kretschmerovou. Coby záletnice přijde manželovi do divadla dohazovat milenku, avšak – když už je na jevišti – zároveň předvede (k údivu souboru), jak se má pořádně hrát. Pěkné postavičky vykreslují Jakub Slach v roli směšně důležitého režiséra, který své diletantství maskuje emočními záchvaty, či Roman Mrázik jako inspicient, jinak zhrzený herec s pravděpodobnou náklonností ke stejnému pohlaví. Zábavná je i ambiciózní nesnášenlivost Vrškova zmíněného cizoložníka vůči kolegovi, jemuž chodí za manželkou, ale žárlí na něho pro herecké schopnosti. Na večírek po premiéře dorazí v kostýmu Hamleta, aby režiséra přesvědčil o své kompetentnosti k této roli v připravované inscenaci, avšak Hamlet je přidělen soupeři. K souboru patří také dámy – starší herečka Jaruška (Lenka Šebek Loubalová), žena s nadhledem, jíž šance získat zadaného Radka donutí zatraktivnit svůj šatník. Benjamínkem souboru je pak Liduška (Barbora Skočdopolová), dívka z rodu dnešních adeptů superstar, jež více než na své schopnosti spoléhá na mládí a vizáž.
Kostýmy, navržené Petrou Goldflamovou Štětinovou, nepostrádají humorný šmrnc (především saténové prádélko s kytičkovaným župánkem pro paní Kretschmerovou). Také kostým červené smrtky s kosou, v němž se Jiří Lábus objeví na jevišti, protože jeho postava jakoby přichází na zkoušku přímo z představení pro děti, vyvolá smích. Chudší je tentokrát scénografie sestávající z několika dveří, židlí a piana, s jehož doprovodem si herci na svém večírku zazpívají, avšak v inscenaci o divadelnickém životě je jistě nejlepší scénou divadlo samo.
Přes zmiňované vydařené jevištní situace se můj celkový dojem neobejde bez jistých rozpaků. Vtipné pasáže s přibývajícím časem ubývají, na dlouhé minuty se na jevišti rozprostře i nuda. Podařilo se sice barvitě předvést pěkné historky ze zákulisí, ale s proniknutím hlouběji pod povrch je to už problematičtější.
Studio Ypsilon – Arnošt Goldflam: Vratká prkna. Režie Arnošt Goldflam, výprava Petra Goldflamová Štětinová, dramaturgie Jaroslav Etlík. Premiéra 8. a 10. dubna 2011.
Komentáře k článku: Poněkud vratký večer
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
