Popelka skromná jen navenek
K Prokofjevově baletní tvorbě máme nadstandardní vztah. Jeho balet Romeo a Julie měl v roce 1938 v Brně dokonce světovou premiéru, některá další díla se k nám dostávala krátce po světové premiéře. Druhý nejhranější Prokofjevův balet Popelka nastudoval zkraje roku 1948 v Národním divadle jako první uvedení mimo Sovětský svaz Saša Machov. Stále se těší velké oblibě. Za uplynulý rok se objevila tři nová nastudování – v Brně a nedávno v Praze a Českých Budějovicích.
Popelka (Sophie Debou) se shledává s princem (Sebastiano Mazzia), nápomocni jim byli dva holoubci (vlevo František Vlček, vpravo Paolo Terranova) FOTO SERGHEI GHERCIU
Inscenování Popelky skýtá několik výzev. Prokofjevova místy pro posluchače nepříliš vstřícná hudba zrovna nesouzní s tím, že by mělo jít o vyloženě dětský titul. Libreto zase přináší režisérům nejedno úskalí – jak se vyhnout přílišné popisnosti ve scéně ponižování Popelky macechou a zlými sestrami nebo jak se vypořádat s princovou cestou kolem světa, když hledá svou vyvolenou. V obnovené premiéře, kterou uvedl Balet Národního divadla koncem března, se choreograf Jean-Christophe Maillot zamýšlel nad motivacemi příběhu a Popelčinu milovanou maminku reinkarnoval do dobré víly, která dceři pomáhá vymanit se z prostředí macechy a nevlastních sester. Vzpomínka na zesnulou milovanou ženu prostřednictvím dobré víly vede v závěru baletu Popelčina otce k rozhodnutí odvrhnout macechu, jejíž erotické vyzývavosti předtím podléhal. Výklad Petra Zusky, uvedený v Českých Budějovicích, má s tím maillotovským leccos společného. Také Zuska věrně nesleduje původní libreto a Prokofjevovu kompozici mírně proškrtává. Vzpomínka na rodiče (v českobudějovické verzi umírá i otec) je zásadní pro Popelčinu aktivitu. U Zusky se Popelčini zesnulí rodiče mění v holoubky, kteří se zapojují do dění jako iniciátoři změn (v těchto postavách lze vidět paralelu k maillotovským dvěma komickým organizátorům zábavy).
Popelka je třetí Zuskovou celovečerní inscenací tradičního baletního díla. V případě Louskáčka a Romea a Julie (obé připravil pro pražské Národní divadlo) přistoupil k původním libretům dosti razantně a vložil do nich nové motivy a kontexty (shakespearovský příběh vypráví na pozadí kontrastního vztahu pátera Lorenza a královny Mab, tedy postav, které přesahují to pozemské; Louskáčka zasadil do prostředí Prahy a do doby, kdy chodí Mikuláš se svými průvodci a rozdává dětem dárky). V Popelce je Zuska umírněnější, soustřeďuje se na přehlednou (ale nijak přímočaře popisnou) naraci, která je dobře srozumitelná dětskému publiku. Najdeme zde několik pro Zusku příznačných postupů. S oblibou pracuje se dvěma symbolickými postavami, které příběhem provázejí a ovlivňují jej a s nimiž se pojí něco mystického a nadpřirozeného. Podobně jako zmínění Lorenzo a královna Mab fungují v Louskáčkovi postavy Ty a Já; v baletu Kytice, který před čtyřmi roky připravil pro Pražský komorní balet, zase symbolické postavy Života a Smrti. V Popelce role hybatelů a manipulátorů plní zmínění dva holoubci. Jako paralela k nim (motiv polarity se prolíná celým Zuskovým dílem) se macecha se svými dvěma dcerami v závěru baletu proměňují v letku krkavců. V choreografii naopak není mnoho míst se Zuskovými oblíbenými pohybovými vazbami, byť rukopis autora je stále velmi dobře rozpoznatelný, muzikální, tentokrát vycházející více z neoklasického tvarosloví. Velmi dobře dávkuje místa vážná a dojemná (úmrtí rodičů) s těmi odlehčenými (mírná ztřeštěnost prince putujícího po světě hledaje svou Popelku). Podobně jako u Maillota není ani u Zusky symbolickou poznávací rekvizitou Popelčin střevíček. Tady je nahrazen závojem, který se na konci plesové scény snáší k princovi shůry.
Českobudějovická Popelka vyhlíží neokázale. Už kvůli malému počtu účinkujících, což je hraniční u sborových scén, kdy například plesový valčík tančí pouze dva páry. Prosté je též scénické řešení Jakuba Kopeckého: většinou strohou a takřka prázdnou scénu doplňuje jen základní mobiliář – postel, rám obrazu či zrcadla, ve scénách s princem trůn připomínající vysokou dětskou židličku a samozřejmě běžné židle, s nimiž Zuska rád manipuluje a funkčně je zapojuje do choreografie. Autor kostýmů Pavel Knolle obléká část postav do své oblíbené šedé a naopak macechu s jejími dcerami do křiklavě pouťových barev.
Baletní soubor Jihočeského divadla se v poslední době setkává většinou s choreografiemi pracujícími s různými styly a současnějším tanečním jazykem. V nich se nejvíce ukazují přednosti zdejšího ansámblu a jeho výrazné osobnosti. Když se jednou za delší dobu poměří s klasikou, jak tomu bylo před několika lety v případě Šípkové Růženky, jsou však patrné limity v taneční technice. Zuskova spíše neoklasická choreografie Popelky stojí někde mezi. Některá její náročná místa testují hranice možností zdejších tanečníků. Sophie Debou pojímá Popelku jako skromnou a milou dívku, která zajímavě kontrastuje s poněkud pubertálně rozjitřeným princem Sebastiana Mazzii. Aurora Kubelíková vkládá do své macechy nezměrnou energii a místy komickou dominanci a výborně tak doplňuje groteskní dvojici svých dcer, které s vervou tančí Shino Fujii a Mai Iwamoto.
Po delší době provází inscenaci baletu Jihočeského divadla živý orchestr, což výsledný dojem z představení umocňuje. Zvláště když orchestr řízený Davidem Švecem hraje náročnou Prokofjevovu partituru celkem čistě a s porozuměním k její výrazové a dynamické bohatosti.
Popelka Petra Zusky sice nepatří mezi jeho nejvydařenější práce, nicméně pro balet Jihočeského divadla představuje další kvalitní položku v repertoáru a titul, který osloví dětské i dospělé publikum.
Jihočeské divadlo České Budějovice – Popelka. Hudba Sergej Prokofjev, choreografie a režie Petr Zuska, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Pavel Knolle, hudební nastudování David Švec. Premiéra 4. února 2023 (psáno z reprízy 25. března).
Komentáře k článku: Popelka skromná jen navenek
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
