Popperovi i Pavlovi jako rodinný portrét
Genius loci Berounky, Křivoklátska, Buštěhradu a Kladenska vůbec tvoří podloží inscenace Jak jsem potkal ďábla, kterou uvádí Městské divadlo Kladno. Právě tato místa jsou osudově spjata s obchodním cestujícím Leem Popperem, jeho ženou a třemi syny, z nichž posledního známe jako sportovního novináře a spisovatele Otu Pavla.
Otu Pavla hraje Jaroslav Slánský FOTO TOMÁŠ GLASBERGER
Hra – řekněme spíš dramatické pásmo – Jiřího Janků a Petra Svojtky těží z příběhů této svérázné rodiny, jak je ve sbírkách povídek Smrt krásných srnců a Jak jsem potkal ryby beletristicky zpracoval nejmladší syn; reálné životopisné fragmenty autoři patrně čerpali přímo z archivů. A jejich postup byl přísně chronologický, jen s krátkými prostřihy Otova marného zápasu s psychickou chorobou, která ho postihla až ke konci života.
Začíná se za první republiky obchodními úspěchy i pády tatínka, protřelého dealera firmy Elektrolux, těžiště představení je však v neblahé době protektorátu, kdy byli Otovi starší bratři a otec uvrženi do koncentračních lágrů, v poslední kapitole ve zkratce sledujeme Pavlovu poválečnou kariéru rozhlasového reportéra a spisovatele a jeho přátelství na život i na smrt s Arnoštem Lustigem… Společenský kontext napovídá „hlas doby“ z rozhlasového přijímače, z něhož zaslechneme kupříkladu mobilizační výzvu ze září 1938 nebo autentický text reportáže Františka Kocourka z prvního dne okupace Prahy wehrmachtem. A pouze v pozadí a v podtextu je připomínán židovský pocit vyloučení, kvůli němuž ostatně Popperovi po válce vyměnili původní příjmení za Pavlovi.
Hraje se na velké, takřka prázdné scéně, s minimem staveb a s několika nezbytnými rekvizitami, jakoby „brechtovsky“, děj je chvílemi vyprávěn a chvílemi rozehráván v jevištní akci. Více než na detail vsadil režisér Petr Svojtka na celek, inscenace je koncipována ve stylu velkoplošného plátna a jenom rodinná setkání jsou stylizována komorně jako drama u stolu.
Z herců upoutávají především Jaroslav Slánský a Jiří Š. Hájek. Pro roli Oty zvolil Slánský insitní polohu věčného optimisty, kluka i muže se srdcem na dlani, a jenom v nestřežených okamžicích v dospělém věku z něj vyvěrá smutek a tragika. Hájkův Tatínek je nóblman i šíbr a zejména v prvorepublikové části jsou jeho eskapády velmi zábavné. Lenka Zbranková pro svoji Maminku zvolila uměřenost a záměrně skromnými hereckými „tahy“ kreslí podobu věčně ustarané ženské, pro niž jsou děti a muž vším. Tomáš V. Hron a Kryštof Dvořáček v rolích Otových starších bratrů to ovšem mají těžké. Když třicátníci či čtyřicátnici hrají malé kluky, je to i při vší divadelní nadsázce krajně nevěrohodné, ať herci dělají, co dělají. Ani Slánského Ota v dětství přes veškerou naivitu nepůsobí zrovna přesvědčivě. Chápu, že najít dobré dětské naturščiky není snadné, ale i v tomto případě měla zapracovat režisérova imaginace, kterou jinak uplatnil ve scénách s výlovem kaprů. Jejich představitelky Barbora Janatková a Anna Polcrová, oblečené ve stříbřitých kostýmech revuálních tanečnic, pokaždé vzbudí úžas, když se s ladnými pohyby zjevují na hrázi imaginárního rybníka.
A kdo nebo co vlastně má být tím ďáblem z titulu inscenace? Esesáci pronásledující Otu při pytlačení? Gestapáci odvlékající Tatínka do koncentráku? Anebo Otovy psychické deprese?
Městské divadlo Kladno – Ota Pavel, Jiří Janků, Petr Svojtka: Jak jsem potkal ďábla. Režie Petr Svojtka, dramaturgie Jiří Janků a Adéla Vondráková, scéna Michal Syrový, kostýmy Agnieszka Pátá-Oldak, hudba Vladimír Nejedlý. Premiéra 8. října 2022.
Komentáře k článku: Popperovi i Pavlovi jako rodinný portrét
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
