Poprchává? Prozatím trvale zataženo!

Obnovená premiéra inscenace hry Radmily Adamové Holky Elky v podání divadla Poprchává a režii Nadi Míkové slibovala stát se 22. 12. předčasným vánočním dárkem. Nutno říci, že svůj cíl splnila. Co na tom, že spíše než toužebně očekávaným dalším dílem oblíbené ságy o vzájemných emo-petting masážích mezi upíry, lidmi a vlkodlaky se představení ukázalo být spíše divadelní verzí nechvalně proslulého svetru s jelenem, tedy darem danajským. Zdánlivě proti všem zvyklostem je ovšem nutno popatřit důsledně na zuby darovanému koni, a to nejlépe bez kompromisů, komplexně a hned.

Není třeba skrývat, že text Radmily Adamové považuji za dílko velmi pofidérních kvalit. A to i přesto, že byl před časem poctěn Cenou Evalda Schorma, čímž její kredit v mých očích významně poškodil. Povrchně efektní moralitka, která si plytkostí nezadá s temnou magií vražedných dvojčátek Bártů ani juvenilní poezií Miroslava Macka, přesně naplňuje definici „zkresleného pohledu“. Přivádí na scénu kvarteto bezkrevných, nezajímavých a k uzoufání plochých (nemám teď na mysli jejich tělesné proporce) plakátových postav, či spíše jejich dětsky nedomrlé naivní skici. Téma: postdívčí zapšklá vize modelingu jako největšího neřestného pekla, anti-Nemesis správné, emancipované holčiny, jež za skly brýlí navždy skrývá s nenaplněnou touhou stát se královnou plesu současně i zatrpklou nenávist k těmto věčně zmalovaným fúriím, jež jí zajisté nejednoho Romea či Edwarda před nosem vyfoukly. V autorčině interpretaci by se i Sex ve městě stal nudnějším než celibát, o sexu na vesnici nemluvě. Textu vládne jen balast, nuda a křeč, chybí barevnost, ambivalence, temperament. A ubohý čtenář se zoufale ptá: Co s tím?

Tuto klíčovou otázku bohužel nedokázala zodpovědět ani režisérka poprchávající pražské inscenace Naďa Míková. Ve zřejmé tendenci diváka neuondat sice ze hry odstranila druhou, nemocniční a ještě méně podařenou část textu, nicméně tím jen znovu dokázala věčnou relativitu času, kdy se i necelá hodina může proměnit v nekonečně dlouhou, tělesně duševní torturu. Míková totiž všechny části inscenovaného textu snaživě jevištně zpřítomnila, a to dokonce i za pomoci vlastního hereckého výkonu v roli jedné z El. Svou hlasovou exhibicí donutila nebohého recenzenta k blábolivým veršovaným úvahám na ožehavé téma hlas/zbrojní pas. Bohužel ani ostatním hereckým interpretkám se nevedlo o moc lépe. Nefungují jednotlivci, nefunguje tým. Jedinou zdánlivou naději vzbuzuje proklamovaná hlavní hvězda produkce – zpěvačka skupiny Toxique (jedna z nejslibnějších kapel české hudební současnosti) Klára Vytisková, jediná osoba, které bylo povětšinou bez problémů rozumět. A to i přes akusticky poměrně vstřícné komorní rozměry divadelního prostoru! Informovaný divák ovšem zděšeně vystřízliví po zjištění, že režisérka jen převzala osobité rysy zpěvaččina koncertního projevu a implementovala je do prázdného vesmíru inscenace. Vytisková tak sice znovu přesvědčuje o svém vysokém tvůrčím potenciálu, nicméně hovořit o konzistentní herecké kreaci ani v jejím případě nelze. Slovy jejího hudebního kolegy Oldřicha Říhy si chci ovšem nechat slíbit: Někdy příště! To ostatně platí i pro Divadlo Poprchává – stačilo by, kdyby kapalo – a Radmilu Adamovou. Nicméně Elkám momentálně ode mne patří statut Never more.