Poselství ke Světovému dni divadla pro děti
Světový den divadla pro děti a mládež se každoročně 20. března slaví jako výraz podpory dětem a mládeži a uznání jejich práv na umělecké a kulturní obohacení zejména prostřednictvím divadelní kultury. Jde o celosvětovou akci vyzdvihující významnou úlohu, kterou může divadlo sehrávat v životech svých mladých diváků a tvůrců. Na celém světě se na počest Světového dne divadla pro děti a mládež konají slavnosti, festivaly a představení organizované pro děti a mládež a dětmi a mládeží.
Rok 2020 je vzhledem ke světové pandemii nemocí SARS-CoV-2 výjimkou, protože řada divadelních budov a kulturních center je uzavřena. Světový den divadla pro děti a mládež se slaví od roku 2001. V současné době se v jednom týdnu propojuje společně se Světovým dnem divadla (27. března) a Světovým dnem loutkářství (21. března).
Nabízíme tradiční proslovy k Světovému dni divadla pro děti a mládež. Jejich autory jsou prezidentka ASSITEJ Yvette Hardie a herec, režisér, dramatik Yoshi Oida, známý především spoluprací s režisérem Peterem Brookem.
Yvette Hardie, prezidentka ASSITEJ. Foto: archiv redakce.
Přijmout a oslavit rozdílnost
Co to znamená, když dítě prožije tvůrčí setkání, když je přizváno k novému uměleckému zážitku? Proč je to pro všechny děti důležité?
Měla jsem to potěšení nedávno slyšet, jak mluví a hraje vynikající cellista Yo-Yo Ma. Mluvil o něčem, co nazýval kulturní pohostinností. Je to pro něj možnost, ba povinnost umění vítat to nové, inovativní, neotřelé, ustrkované, neslýchané a ignorované… Podle něj je úkolem nás umělců tyto nové hlasy, formy a techniky vítat – a tím se zároveň nechat měnit.
Připomnělo mi to, co znamená být hostitelem a co znamená být hostem. Na obou stranách je mimo jiné nutné naslouchat a vykročit z toho, co známe a co je nám pohodlné. Přijmout a oslavit rozdílnost.
Vynikající hostitel je někdo, u koho se všichni cítí jako doma, bez ohledu na to, odkud jsou či čím si prošli. Je to někdo, kdo své ego odkládá z ryzího zájmu o toho, kdo přišel na návštěvu. Je to někdo, kdo chce, aby si všichni odnesli co možná nejlepší zážitek. Vynikající host je potom ten, kdo přichází s nespoutanou zvědavostí, chce se o tom druhém něco dozvědět a nebojí se vyzkoušet něco nového.
V tomto prostoru vzájemné vnímavosti nalézáme spojení, překvapení i hluboké poznání. Odcházíme pak proměnění. Dotkli jsme se toho, co z nás dělá lidi, jak v nás samotných, tak v jiných…
Takovéto vzácné chvíle nám umění poskytuje. Coby umělci musíme najít způsoby, jak děti a mládež do těchto setkání přizvat se sdělnou myslí, jež touží naslouchat obecenstvu tak, jak mu chceme naslouchat my.
Když to nastane, cítíme, jak roste spojení… nalézáme společnou půdu, vnímáme celkový kontext, máme záblesky hlubšího vnímání a pociťujeme onen záchvěv sdíleného cítění, jemuž říkáme empatie. Cítíme, že na nás záleží, že záleží na ostatních, a že záleží na tom, na co přijdeme společně.
V čase, kdy se na čím dál víc lidí zapomíná, kdy jsou navraceni z hranic a letišť, protože pocházejí z jiné vrstvy, z jiného etnika, jiné jazykové skupiny či jiného náboženství, jsou zapotřebí umělci, kteří dovedou zprostředkovat pocit, že člověk někam patří, že je ve spojení.
A to potřebuje každé dítě.
Yvette Hardie, prezidentka ASSITEJ
///
Yoshi Oida. Foto: archiv redakce.
Divadlo je kouzelná zem
Od chvíle, kdy jsem se narodil, jsem neustále napodoboval své rodiče. Jak chodit, jak jíst, jak mluvit… To všechno jsem se naučil od nich. A když už jsem byl dost velký, abych chápal, vzali mě rodiče do divadla. To pro mě byla kouzelná zem.
První, co jste při příchodu do divadla viděli, byla stažená opona. Vzpomínám si, že jsem čekal, až se zvedne, s velkým očekáváním, co bude za ní. Když se konečně otevřela, zjevil se snový svět tvořený scénografií, světly a kostýmy. Někdy působil skutečně, jindy to byla neskutečná krajina. Herci v rozličných kostýmech plakali, smáli se, zpívali a tančili. Když přišla přestavba, slyšeli jsme údery a rachot. Když to bylo malé divadlo a já seděl v první řadě, mohl jsem nadzvednout oponu a nakouknout. Přestavba kupodivu probíhala tak, že velký kus dekorace prostě odjel. Doma jsem pak herce napodoboval. Nejradši jsem měl roli samuraje. Nakreslil jsem si mužné obočí, vyrobil si paruku a s kamarády šermoval bambusovými meči. Když jsem byl v sedmé třídě, vyráběl jsem si už scénografické modely, točny a návrhy osvětlené miniaturními žárovkami… A s tím vším jsem samozřejmě zkoušel i přestavby.
Když jsem vyrostl z těchto pokusů, dostal jsem se časem k profesionálům. Tehdy ale žádná škola současného divadla nebyla. Šel jsem tedy k mistrovi divadla tradičního a naučil jsem se tomu, co se podle zvyklostí předává. Naučit se tradiční divadlo znamená napodobovat, co dělá mistr, a snažit se být přesně jako on. Pak se mi jednoho dne nečekaně poštěstilo pracovat pod Peterem Brookem. První lekce s ním spočívala v improvizaci, což jsem vůbec neznal. Netušil jsem, co dělat, tak jsem začal kombinovat konvenční pohyby, které jsem se v Japonsku naučil. Jednoho dne mi ale Brook dal připomínku: „Nenapodobuj tradiční japonské divadlo.“ To bylo, jako by mě do vody hodil. Neměl jsem čeho se chytit, jako vrak lodi jsem se nechal unášet sem a tam. V tu chvíli jsem si ale uvědomil, že má práce nespočívá jen v tom znovuutvářet to, co už bylo, po vzoru tradičního divadla, nýbrž vytvářet vlastní výraz. Což neznamená vytvářet z ničeho, jako Bůh, nýbrž napodobovat to, co už bylo, a překonávat to. Van Gogha inspirovalo Ukijo-e, Picasso hledal podněty v africkém umění, Miró zase v čínském. Vše vzniklo z toho, co už bylo předtím.
Moje cesta byla nejspíš stejná. Napodoboval jsem v životě všechno, co jsem v divadle viděl a slyšel, a pak se snažil to překonat. Díky téhle zkušenosti jsem našel způsob života, který divadlo překračuje a překonává.
Yoshi Oida
Herec, režisér, dramatik. Narozen v prefektuře Hjógo roku 1933. Momentálně žije v Paříži. Začínal jako herec v souborech Bungakuza a Šiki. Od roku 1970 pracoval s Peterem Brookem v CIRT. Hrál například v inscenacích Mahábhárata, Bouře či Muž, který v režii Petera Brooka nebo v inscenaci Shun-kin Simona McBurneyho. Sám také režíroval řadu činoherních a operních inscenací. Jeho kniha An Actor Adrift vyšla roku 1989, vydána byla v sedmnácti jazycích a pokládá se za hereckou bibli. Od francouzské vlády přijal následující pocty: Chevalier de l’Ordre des Arts et des Lettres (1992), Officier de l’Ordre des Arts et des Lettres (2007) a Commandeur de l’Ordre des Arts et Lettres, France (2013).
Komentáře k článku: Poselství ke Světovému dni divadla pro děti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
