Podobnost čistě záměrná
S často používanou mantrou o podobnosti čistě náhodné nás tvůrci inscenace Poslední kšeft, vzniklé ve spolupráci činohry Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni a Činoherního studia Ústí nad Labem, neobtěžují. Naopak připouštějí či přiznávají inspiraci skutečnými událostmi: autor libreta Jiří Antonín Trnka vystihuje některé situace pramenící z vazeb mezi „papaláši“ a drogovým podsvětím, které hýbaly domácí investigativní publicistikou a ukazovaly na provázanost politické, policejní i kriminální scény.
Profesionální společnice Lada (Klára Krejsová) nechce nikomu podléhat, zkorumpovaného policejního důstojníka Petra (Jan Plouhar) nevyjímaje FOTO MARTIN ŠPELDA
Režisérka Natália Deáková postupně rozkrývá vztahy mezi čtyřmi postavami propojenými se zločinnými rejdy v blíže nespecifikované lokalitě naší republiky. Tou nejvýše postavenou je Lukin, pravděpodobně politik krajského významu, blazeovaný boss tahající za nitky, který ale někdy podléhá výkyvům nálad. Jan Holík jej ztvárňuje uvěřitelně, jen občas zamrzí, že v rámci svých dikčních (in)dispozic spolkne některé slabiky, čímž několikrát ochudí příběh o ty nejnapínavější momenty. Lukin je podezřelými aktivitami spjat s policejním důstojníkem Petrem. Jan Plouhar ho hraje jako akčního policistu bez morálních skrupulí, jemuž jde především o hladký průběh operace – v bahně zakotvil už příliš hluboko. Příměr o trhání kulis bývá používán jako negativní hodnocení neuměle patetického výkonu, v případě mimořádně nervního Ernyho Adama Ernesta to ale neplatí. Herec sice přímo na jevišti ničí rekvizity (možná, že i „nad plán“), v rámci vykreslení vzteklého a v podstatě většími „šajbami“ podváděného pěšáka je to ovšem zcela adekvátní nejen vzhledem ke kresbě charakteru, ale i k „obžalovávajícímu“ étosu inscenace. Erny se vrací z kriminálu, kde seděl za delikty spojené s obchodem s omamnými látkami, a vyhledá svou bývalou partnerku Ladu, která však udržovala sexuální kontakty i s Petrem a Lukinem (s různou mírou vlastního nasazení i citové zainteresovanosti). Klára Krejsová přesvědčí svým výkonem o zběhlosti bezskrupulózní profesionálky, občas lze z její kreace odečíst čistší Ladinu minulost, nyní již ovšem definitivně pohřbenou. Mladá dáma nechce nikomu podléhat, což zamíchá dějem a dovede tragikomedii k pointě, pravda, dosti očekávatelné.
Scénograf Lukáš Kuchinka rozdělil pódium na čtyři dějiště, všechna jsou v přímém přenosu snímána kamerou. Místo, kde se příběh aktuálně odvíjí, nabízí na plátně, rozděleném na čtvrtiny, cosi jako barevnou televizní reportáž. Inscenace tepe v horečném rytmu a dialogy se vyznačují svěžestí. Během hodinky a čtvrt uslyšíme dost peprných replik, vzhledem k zobrazované komunitě ovšem zcela adekvátních. I když zápletka není nijak mimořádně promyšlená, jevištní zpracování nemilosrdné diagnózy domácích chorob činí z Posledního kšeftu dílko potřebné a nadprůměrné.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni a Činoherní studio Ústí nad Labem – Jiří Antonín Trnka: Poslední kšeft. Režie Natália Deáková, scéna Lukáš Kuchinka, kostýmy Jana Smetanová, hudba Ondřej Švandrlík. Premiéra 2. března 2019 v Plzni (psáno z pražské premiéry v Divadle v Celetné 1. dubna).
Komentáře k článku: Podobnost čistě záměrná
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
