Spustíme na vodu loď!
Městské divadlo Brno je opravdu dobrá muzikálová adresa. „Muzikálový hit“ Poslední loď na hudbu a písňové texty dnes legendárního Stinga tu uvedli jako první v Evropě pět let po jeho broadwayské premiéře v Neil Simon Theatre na podzim 2014. Předcházela jí jarní polokoncertní předpremiéra a šňůra představení v Chicagu. A všechno začalo 24. září 2013 vydáním stejnojmenného alba písní, vlastně základního hudebního podkladu muzikálu, který Sting ohlásil o dva roky dřív. Řadu let už slavný autor nenapsal nic a nyní se vrátil do prostředí svého mládí, do doků, k lidovým námořnickým a irským popěvkům. A k revoluci dělníků proti kapitalistům a jejich pořádkům. Majitel doků oznamuje rozhořčeným dělníkům, že už nedokončí poslední rozestavěnou loď, protože ji nikdo nekoupí. A to proto, že je příliš draze vyrobená a okolní loděnice stejně kvalitní plavidla prodávají podstatně levněji. Racionální, logické. Ale oni se bouří! Jako kdybych slyšel rozhořčené hlasy zdejších kritiků kapitalistických poměrů, třeba kvůli zbytečnému dovážení potravin, které si ovšem rádi lacino kupují v supermarketech. Volají přece po něčem zdánlivě jasném a hlavně lidském – ale chraň bůh, že by se chtěli vracet do reálného socialismu. Trochu mi to připomnělo seriálový hit Most! – dělníkům nejde jen o obživu, ale aby si jich, zastrčených kdesi v zapadákově, někdo všiml! Dycky loď!
Meg (Radka Coufalová) se sbližuje s Gideonem (Kristian Pekar) a tančí jim k tomu americky dokonalý pár – jeden ze symbolických výjevů FOTO TINO KRATOCHVIL
Dělníci násilně okupují loděnici, dokončí loď a jediný, kdo to umí, spustí ten obří tanker na vodu a vydá se s ním po řece k moři. Symbolická cesta k nápravě křivd a k novým nadějím? Opravdu se tomu přece věřit nedá. Nechci ironizovat, ale pochybnosti zvyšuje popisný způsob předvádění těch událostí na tradicionalisticky pojatém, obsluhovaném a nasvěcovaném jevišti, bez obvyklé promyšlené show, která v Městském divadle většinou slouží inscenaci, podporuje to, o čem se hraje. Tady se hraje rigidní činohra se šroubovanými dialogy, kterou herci jakože prožívají a leccos jim nezbyde než prostě oddeklamovat.
Do toho písničky Stinga, také vlastně retro, poctivá muzika inspirovaná oním loďařským a irským městským folklorem. Často jsou vážné, zadumané, baladické, ale nechybí festivalovka nebo revoluční song, je tu i popík. Už tím se záměrně dílo vrací o desítky let dozadu, svým způsobem je tklivým pohledem autora na dětství, my starší, co už také tak vzpomínáme, to umíme pochopit. Písničky se hodně dobře poslouchají, dají se procítit a prožít, zvlášť když jsou i „postaru“ orchestrované, s dnes už neobvyklými nástroji a v dávno prošlých stylech. To na muzikálu považuji za nejcennější, v prostě podaném srdci na dlani je síla. Ale umím pochopit, že jinak naladěného posluchače to může unudit k smrti. V každém případě nejde o prokomponovaný dramatický tvar, na jaké jsme dnes zvyklí, jde se od písničky k písničce a mezitím se mluví a mluví, postává a gestikuluje a tváří. Vlastně principem jde tak trochu o jukebox muzikál, tedy příběh napsaný na písničky někoho slavného, jen si ty písničky cíleně k muzikálu onen slavný napsal sám.
Po pravdě si myslím, že dílu by víc slušelo právě ono polokoncertní provedení. Nebo by se naopak musela přiznat show na úkor zatěžkané kvazi realističnosti jevištních obrazů, jak režisér Stanislav Moša evidentně usměrnil jinak dodrženou licenci newyorské verze. Trochu pochybuji už o překladu, připomíná Mošovy vlastní mesiášské opusy, jimiž zase on podával své srdce na dlani poněkud prostými prostředky. Chápu to a respektuji, Stingův muzikál mu evidentně připomněl jeho vlastní celoživotní téma, ale inscenaci to moc neprospělo.
V Městském divadle už dávno nebývá kvalitativní rozdíl mezi prvním a druhým obsazením, jen se podle osobností každé představení trochu proměňuje. Druhý plán muzikálu tvoří nové navazování vztahu mezi námořníkem Gideonem a jeho dávnou milou Meg, s níž má sedmnáctiletou dceru Ellen, a Kristian Pekar s Radkou Coufalovou a Dagmar Křížovou ten zvláštní vztahový trojúhelník odehrají docela věcně až k happy endu. Do postavy předáka Jackieho vložil své charisma Ladislav Kolář, ale ještě víc se mi v roli Jackieho osudem zkoušené ženy zamlouvala Jana Musilová.
Inu, jako obvykle tady, je vlastně všechno na úrovni. Včetně orchestru, jen bych tentokrát zapochyboval o přístupu ke Stingovým písničkám, hlavně jsou málo odlišené jejich různé styly, všechno zní podobně, což podtrhává příliš kašírovanou podobu celé inscenace.
Městské divadlo Brno – Sting, Lorne Campbell, John Logan, Brian Yorkey: Poslední loď. Překlad Zuzana Čtveráčková, úprava a režie Stanislav Moša, hudební nastudování a sbormistr Dan Kalousek, hudební aranžmá František Šterbák, scéna Christoph Weyers, kostýmy Andrea Kučerová, projekce Petr Hloušek, choreografie Michal Matěj. Evropská premiéra 16. února 2019 na Hudební scéně.
Komentáře k článku: Spustíme na vodu loď!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
