Post festum omne animal triste

Zažili jste to také? Vymysleli jste si krásnou práci. Léta jste svou myšlenku hýčkali, pak jste se do té práce pustili a dva a půl roku jste denně tonuli v nevýslovném blahu, poskytovaném milovanou činností, jaká vám plní duši nejvyšším štěstím poznaným v tomto pozemském životě. Práci si šetříte tušíce, že po jejím konci nastane velké prázdno. Ale zatím s elánem pracujete a jednoho dne vítězně uděláte na konci tlustou čáru a svou práci odešlete do světa. Pak se splní vaše tušení. Přijdete k prázdnému pracovnímu stolu – jste náhle nezaměstnaní. Poznáte smutek člověka, který přišel o práci. Ale je tu ještě naděje: z vaší práce vznikne za pár měsíců divadlo. Netrpělivě čekáte, až se začne zkoušet. (V duchu si opakujete Karla Čapka: Jak se dělá divadlo.) Pak sledujete vznik inscenace, obrovské, intenzivní úsilí a vzrůstající porozumění všech zúčastněných. Jejich přibývající dobrý pocit se přenáší i na vás. Všechno vyvrcholí euforií úspěšného představení, které se ještě třikrát zopakuje. A pak je náhle všechno pryč. V nenávratnu. I ta úžasná práce, kterou v tom všichni nechali. Je to minulost, čiré nic. Řeknete: