Divadelní noviny > Burza Festivaly Zahraničí

Postdramatické versus měšťanské

Po Ibsenově Festivalu, o němž píšu v tomto čísle DN 2/2013, se v Oslo konala dvoudenní ibsenovská konference. Tvůrci a další významné osobnosti polemizovali o nových trendech v divadle. Během konference se slavnostně Ibsenova cen (Ibsen Prisen / International Ibsen Award), která obnáší přes 336 000 Euro, a jedná se tím pádem o finančně největší divadelní cenu na světě.

Norové ji nazývají Nobelovou cenou za divadlo. První – v roce 2009 – získal Peter Brook. Následovala režisérka a zakladatelka Théâtre du Soleil Ariane Mnouchkine a dramatik Jon Fosse. Od loňského ročníku se porota rozhodla, že ocenění se nebude dávat zasloužilým “veteránům”, ale budou ji dostávat progresivní osobnosti, které mají na současné divadelní dění podstatný vliv a šíří moderní divadlo po světě.

Cenu získal německý hudebník a režisér Heiner Goebbels. Na festivalu uvedl dva projekty: Stifters Dinge a Eraritjaritjaka. Těžko však říci, jestli se vůbec jedná o divadelní inscenace.

Stifters Dinge má například mnohem lepší kritiky jako hudební nahrávka než jako divadelní inscenace. Není divu. Během celého představení se neobjeví na jevišti žádný člověk (ani se nepromítá žádný film). Jen se kombinují mechanická piána, stroje, zvuky a nahrávky rozhovoru s Claude Levi-Straussem, který polemizuje o své ztracené víře v lidskost. Nazvala bych to mechanickou symfonií nebo instalací do muzea. Protože se ale vše odehrává v divadelním sále s diváky v hledišti, tak je toto zvukové “dění” definováno jako divadlo. Pro někoho možná napínavě nové, pro jiného příšerně nudné.

V Eraritjaritjaka (Doma) se objeví jeden herec, Andre Wilms, jediný, s kterým Heiner Goebbles pracuje. Andre Wilms mi prozradil, že jediný pokyn, který od Heinera Goebblese k svému hraní dostal, bylo: Říkej všechen text, jako kdybys četl telefonní seznam. To se také asi dvacet minut děje, pak Andre Wilms opustí scénu. Za jeho zády ho následuje i kamera. Diváci pak sledují její přenos na plátně umístěném na jevišti. Herec jde ven, nastoupí do taxíku a odjíždí do svého sešlého bytu na druhém konci města, kde si sedá ke stolu a dává večeři. Celou dobu ho diváci v Národním divadle za doprovodu živé hudby sledují on-line. A tím vše končí! Dost neuvěřitelné, co jsou ochotni zkonzumovat…

Podobný fór jsem viděla v David Letterman show asi před dvaceti lety. Letterman ale tehdy nezískal žádnou divadelní cenu.

Ibsen Festival

nemá význam – jak jsem se snažila popsat – jen pro aktuální oživení Ibsenových her, ale je i fórem pro nové divadelní trendy. Podle dramaturgů Národního divadla Oslo a členů norského Domu dramaturgů prochází dnes divadelní svět generační proměnou a interpretační krizí, hledá nové cesty. Psychologická dramata typu Čechova nebo Bergmana se dnes označují za bourgeouise (měšťanské) divadlo a jsou podle mladých divadelníků mrtvé. (Nemohla jsem uvěřit, že slyším termín “bourgeouise divadlo” na oficiálním semináři v Národním divadle a dlouho jsem tápala, co tento termín může znamenat. Bylo mi řečeno, že jen v některých velkých evropských městech může tento druh divadla ještě fungovat, ale už ne dlouho).

Post-dramatické divadlo, které – aspoň v Norsku – se začalo před časem prosazovat v malých divadlech mimo centra, se postupně dostává do velkých institucí typu Národního divadla. Nationaltheatret, neboli Národní divadlo, je dnes zaměřeno na tzv. regi-teater se silnými post-dramatickými prvky. Tak to aspoň bylo na semináři vysvětlováno…

Každopádně právě ty starodávné “bourgoise” hry jako Bergmanova Fanny a Alexander a velmi tradicionalistická dětská představení jako Folk og Røvere i Kardemomme by Thorbjørna Egnera, které se hrají denně od října do února, zajišťují finanční příjmy Národního divadla. Tím umožňují Národnímu divadlu být po zbytek roku velmi experimentální a radikální.

Přiznávám, že nejsem s tímto přístupem příliš srozuměná. Je pro mne otázkou, jestli Národní divadlo jako instituce má být za každou cenu avantgardní. Zda tímto přístupem nejde proti samotné definici “národního divadla”, které by ze svého titulu mělo především prezentovat národní kulturu a podporovat národní identitu. Nebo myslíte, dělá správně, když radikálními soudobými inscenačními prostředky a postupy reflektuje dnešní svět plný obav a rozporů? Nevím.

Zajímalo by mne, jak to máte u vás, v Česku. Podobné otázky jistě řeší i pražské, brněnské či ostravské Národní divadlo. Nebo se mýlím?

• Autor: Margareta Hrůza
• Publikováno: 26. ledna 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Postdramatické versus měšťanské

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ