Divadelní noviny > Blogy

Postřehy Divadla Kámen (No. 22)

Existencialisté tvrdili, že jsme autentičtí až ve chvíli své smrti. Aby mělo smysl se autenticitou vůbec zabývat, bylo by lepší zkoumat ji ještě během života. A o to se v celé letošní sezoně v Divadle Kámen pokoušíme. Postupně budeme přinášet kamenné zápisky ze salónních debat, které v nás, doufejme, rozvíří impulsy k dalšímu přemýšlení.

Sezonu autentičnosti jsme odstartovali příznačně diskusí na téma: Nemožnosti autentičnosti. O zajímavé podněty hostů, mezi nimiž byli prof. Miloš Horanský, prof. Jan Císař, sociolog Mirek Paulíček či loutkář Luděk Richter, se s vámi nyní podělíme.

Inspirací k první autentické debatě nám byla kniha antropologa a sociologa Josepha Grima Feinberga, který se pokusil novým způsobem pojednat o tématu slovenského folkloru a s ním i spojené autentičnosti.  Úryvky z rukopisu knihy Vrátiť folklór ľudom, která by měla vyjít na konci roku 2017, prezentoval sociolog Miroslav Paulíček: V knize se problematizuje téma přenesení tehdejšího způsobu tance do dnešní doby. Lidé na Slovensku ho studují, učí se ho, ale je otázka, zda je toto konání vlastně autentické. Autentická aktivita se totiž obecně chápe jako cíl sám o sobě. Autentická aktivita by se neměla snažit před nikým vystupovat, měla by být tím, čím je bez námahy. Vyhlášením nějakého předmětu za autentický vystavuji tento objekt neautentičnosti.

Pokud bychom chtěli zůstat u této jasné a bezesporu logické úvahy, shodli bychom se na tom, že autenticita tím pádem nemůže existovat. Přesto ji každý z nás někdy zažil, byť na pár sekund. Ptáme se po ní, chceme ji definovat, chceme ji hledat. Nejen v divadle a v umění, nejen tak, jak se o to pokoušíme v Divadle Kámen, ale právě třeba ve folkloru nebo v životě.

(ne)Autentičnost v životě

Na pojem autentičnosti lze pohlížet samozřejmě různě. Často je autenticita spojovaná s upřímností, oproti tomu neautenticita s neupřímností nebo dokonce podvrhem. Petr Odo Macháček ji rozděluje na autenticitu vnější – takovou, která má zjednodušeně řečeno ,,měřitelné” parametry – ať už jde o pravost jména konkrétní osoby, pravost hesla, původnost autorství atd.; a vnitřní – která má spíše abstraktnější a okem (ani mozkem) nepostřehnutulné parametry – může jít o upřímnost či otevřenost ducha, žití, bytí (třeba na jevišti), o živé setkání.

Profesor Horanský poukázal na autentičnost v románu Franze Kafky Proměna: Řehoř Samsa se ráno probudí jako chrobák. Vždyť to je třesk autenticity – hlava je lidská, autentická, tělo je neautentické, chrobáčí. Toto nám běžně hrozí i v životě. Jsme rozpůlitelní sami v sobě, amputovatelní. To není schizofrenie, ale neúplnost v autenticitě. Ráno se probudím a nejsem to já. Často jsem takto neautentický, jen nemám chrobáčí tělo, ale štěpí se mi kebule a nevím, co dál. A může jít o jakýkoli aspekt – lidský, politický, společenský…

Sociolog Mirek Paulíček zmínil druh účelové racionality, která s výše uvedenou ztrátou lidské autenticity možná souvisí: Tím, že vše děláme účelově, rychle, efektivně, odtahujeme se od skutečného autentického života, který pak hledáme někde na venkově, ve folklóru, v barokní krajině atd. Přitom si neuvědomujeme, že barokní krajina být autentická nemůže, protože by se musel pozměnit celý kontext doby a nestačilo by jen kopírovat vnejší znaky barokní krajiny.

Nejsme schopni se poznat. Milujeme soudy druhých – zrcadla. Nemáme žádný vnitřní aparát, abychom věděli, kdo jsme. Člověk neví, kdo je, pouze si na to hraje. Jsme maska sebe méně nebo více dovedná. Jsme autentičtí jen ve vteřině smrti. Jsou výtrysky lásky nebo právě smrti, kdy se o sobě dovídáme. Proto tolik sebezpytování – leč stejně marného. (prof. Miloš Horanský)

(ne)Autentičnost ve folklóru

Lidé dnes hledají autentičnost například ve folklóru, jak dokazuje zmíněná kniha. Dá se ale touto cestou autentičnost hledat nebo jen prezentovat, případně předávat nějaké archiválie? Podle sociologické terminologie musíme rozlišovat termín folklorismus a folklór, kdy folklorismus si na folklór pouze hraje, není tedy autentický. Naopak samotný folklór je skutečný, je autentický. Pokud bychom brali v potaz myšlenku, že vše, co je za autentické označené, autentické být přestává, našli bychom pak čistou autentičnost a čistý folklór pouze v místech, vesničkách, zvycích, o kterých nikdo z nás neví a jen občas je někdo objeví. Pokud se ale má nějaký folklór zachovat pro příští generace, jak s tím vlastně nakládat?

Ve folkloristických kroužcích nejde o autentičnost, ale o zachování, zakonzervování něčeho, co ani zachovat nejde. Proto určité výstupy a výsledky působí krkolomným dojmem. Ti lidé dokonce možná ani nechtějí být autentičtí, mají jen snahu něco uchovat. (Olga Ježková)

Například skupina Čechomor je pro mě právě pro ty posuny, dané jiným dobovým sociálním i kulturním kontextem, mnohem autentičtější než muzeální pieta vůči jakési představě o pravém folklóru kdysi. Oni folklór provozují a proměňují tak, jak ho cítí a žijí dnes, přítomně, autenticky. Folklór je podle mě autentický, jen když se vyvíjí s lidmi, kteří ho provozují. Autenticita je pravost, hodnověrnost, soulad mezi tím, jaké něco nebo někdo je, a jak se jeví a projevuje. A proto si kladu otázku: Nakolik je racionalita protikladná autenticitě? Pokud racionalita znamená umělé projektování něčeho, tak protikladná je. Pokud je součástí žití, a to je pro mě autenticita, tak protikladná není. Třeba v divadle se cítím nejšťastnější ve chvíli, kdy vím, co chci dělat, kontroluju si to, ale zároveň v tom nějak autenticky žiju a cítím, že diváci věří, že je to právě teď můj autentický pocit. Takže mi autenticita možná připadá. (Luděk Richter)

(ne)Autentičnost v divadle

Můžeme být v divadle autentičtí? Stoprocentní autentičnost herce by šla proti základnímu a běžně chápanému pojmu divadla a herectví, tedy zjednodušeně, že divadlo je nějaká instituce, ve které se vytváří nějaké umělé podmínky pro to, aby herec mohl hrát nějakou postavu a divák celou dobu věděl, že to není skutečnost. Pokud má ale divák uvěřit herci jeho bytí na jevišti, měl by se herec snažit o co  největší možnou míru autentického prožitku.

Autenticita na jevišti je v tom, jak dalece jsem svým uzpůsobením a cítěním schopná vnímat to, co na jevišti dělám. Podle toho, jak jako herec vidím onu postavu, do ní vkládám i kus sama sebe. U velkých herců to tak bylo. Vždy zůstali sami sebou, ale svou roli cítili přes svou osobnost. (Mirka Císařová)

Není to ale s autentičností na jevišti přece jen trochu složitější? Nestačí říci, že každý herec je v každém okamžiku autentický, protože je člověk a do každého svého konání dává zákonitě kus sebe. Náročný divák, tedy takový, který nejen chodí často do divadla, ale během představení spíše než konzumuje, podstupuje jakousi sebekritiku, sebereflexi a stejně tak kritiku a reflexi předkládaného obsahu i formy, ví, že herec zkrátka nemůže a ani nedokáže být autentický vždy.

Herec skutečně často hraje velmi falešně, plní role, zavděčuje se divákovi. Skutečná autentičnost přichází v momentech, kdy na podobné faktory zapomene. Přitom ale musí brát diváka v potaz. Abych to ještě zkomplikoval, tak ale i v situacích, kdy autenticitu vůbec nehledá, dokonce úmyslně nehledá, může autenticitu zažít a i ji na diváka přenést. Řehoř Samsa také neřešil, že je manželem nebo otcem. Poté, co se probudil a zjistil, že je chrobák, jako první řešil, že nemůže být v úřadě, který přitom neměl rád. Možná, že ale právě tam byl sám sebou, autentický, naprosto přirozený. (Petr Odo Macháček)

Jedna psychologická a zároveň divadelní linie od Luigiho Pirandella tvrdí, že máme jako lidé schopnost vidět sama sebe. Pirandello nepsal o ničem jiném než o tom, že jsme jako jediný živý organismus schopni vystoupit sami ze sebe a podívat se na sebe. Léta mě trápí, že nevím, co autenticita v herectví je. Jeden z mých nejhlubších diváckých zážitků byl z jistého Zdeňka Štěpánka, který v době, kdy v Národním divadle vládly zvláštní mravy a i tam se řídili heslem, že není malých rolí, hrál jakožto velký herec malé role. Ve špatném představení špatné hry o Žižkovi hrál Štěpánek umánského kapitána. Ten se svojí větou: „Chlapi musej umět umřít!“ v podstatě představoval smrt. Když měl Štěpánek chuť hrát (občas neměl a zahrál to za půl minuty), nám všem spadla brada. V tu chvíli to byl totiž člověk, který nosí smrt, miluje smrt, s gustem se dívá na lidi, co umírají. On naprosto bezpečně cítil celou situaci zevnitř, hluboce ji prožíval. A to nemluvím o Stanislavského metodě. Ale byla to autenticita, nebo ne? Dosud nejsem schopen říct, co to herecká autenticita je, jestli je to prožívání postavy, nebo ne? Dnes jsou častější performance, kde postavy nejsou, a o to je to jednodušší. Můžu přijít a říct: „Můj tatínek mě fackoval a maminka mě neměla ráda!“ a je to. Pamatuju začátky, kdy jakýsi Ivan Vyskočil řekl: „Žádné divadlo, to je jen bohapusté hercování. Budeme dělat nedivadlo, kde jsme jenom sami za sebe, budeme vyprávět za sebe, číst za sebe..“ Můžeme si tady teď vyprávět naše životopisy, ale bude to autentické? Nebude to opět předvádění? (prof. Jan Císař)

Autentičnost v divadle může být tedy jakýsi záblesk, který trvá třeba jen pouhé dvě vteřiny. Může to být gesto, věta, prožitek, ticho… Během těchto dvou vteřin najednou rozumíme sobě, tomu druhému, celému světu. Něco zásadního nám dojde. Může to být okamžik, kdy zahlédneme svou identitu?

,Autenticita je zahlédnout. Je to jako když Mojžíš zahlédl boží roucho. Autenticita člověka je zahlédnout Boha. To je jediná možná autenticita, která nám byla dána. Jinak se jen plazíme, máme zrcadlení ksichtu a tužby, ale to není autenticita. V momentě smrti jsme nazí, jsme v božím soudu. A vědět o tom, že nejsme autentičtí, a netoužit po tom, je, myslím, zdravé. Zbavme se autenticity a budeme blažení. (prof. Miloš Horanský)

Smysl (ne)autentičnosti

Zbavovat autenticity se nebudeme. Když nevíme, co to přesně je, pravděpodobně to ani nedokážeme. Jak podotkl Luděk Richter: Všichni máme možnost autentickými býti. Měli bychom se o to tedy snažit. Vlastně ani není potřeba si takovéto pojmy jasně definovat, spíše v sobě rozvířit nějaké podněty a impulsy k dalšímu přemýšlení. Jak říká prof. Horanský: Jsme rozliční, nedělejme závěry. Jediný závěr, který si dovolím, shrnuje, proč má smysl o takových věcech vůbec mluvit a přemýšlet.

Smysl je v ujasňování pojmů v nejasnosti. Čistě pragmaticky má autenticita význam, pokud má nějaký smysl. Pokud na to koukáme existenciálně jako Jean-Paul Sartre, který říkal: „Nevíme, kdo jsme, až do chvíle své smrti“, nejsme autenticity schopni a nemá tedy smysl o ní mluvit. Pokud chceme být autentičtí, smysl to má. Autenticita má smysl jen vůči neautenticitě. Přesto, že nejsme schopni ji definovat, jsme schopni si pod ní něco představit. Což znamená, že existuje. Jen pro každého jinak…  (Mirek Paulíček)

Poznámka pod čarou: V textu se objevují výrazy ,,autenticita“ i ,,autentičnost“. Jelikož neumíme tyto pojmy používat jednotně a ve slovním projevu je lidé často míchají, považujeme je za synonyma. Text je přepisem ústních vyjádření, proto se zde vyskytují oba tyto termíny.

///

Postřehy Divadla Kámen píší na i-DN (a jejich texty naleznete):

Zdeňka Brychtová / Petr Macháček / Vladimír Benderski

• Autor: Zdeňka Brychtová
• Publikováno: 31. října 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Postřehy Divadla Kámen (No. 22)

1. Vladimír Hulec

   

   Obávám se,
   že bez vyjasnění pojmu autenticita – co je jím v rámci Vaší (Kamene) sezony myšleno, co vlastně hledáte a zkoumáte – nelze vůbec debatovat a někam se v diskusích ubírat. A te nejen co je autenticita obecně, ale i co jí myslíte v rámci divadla, divadelních zkoušek a divadelních produkcí.
   Intuitivně se mi zdá, že jí myslíte vnitřní i vnější pravdivost jednání a bytí na jevišti, během performance. V podstatě by se dalo říct, že se o ni pokoušejí divadelníci od vzniku divadla, nebo alespoň silná větev – od tanečních rituálů přes kočovné komedianty po tradiční i avantgardní divadelníky 20. století až k současnosti.
   Technik, jak k autenticitě dojít, je řada. Otázkou je, jak tato autenticita má působit a jak se má projevovat – opět jak během produkce tak možná i v životě herců/performerů. Může být autentický herec, který se v životě přetvařuje? Možná ano, nevím. Nebo může být v jedné produkci autentický a v jiné ne? Hrát „opravdové“ autentické divadlo (autenticky) a současně vystupovat v komerčních produkcích? Možná ano, nevím. A je vůbec autenticita pozitivní hodnota – v životě i na jevišti?
   Na tyto a podobné otázky je třeba nejdřív odpovědět, těmtito tématy projít, než se začne hledat ten či onen autentický herec, situace či produkce.
   Mohu-li přispět svou definicí, svým pohledem, tedy: „autenticita je vnitřní opravdovost projevená vnějšími prostředky“. Platí jak pro život jako takový tak ji samozřejmě hledáme v uměleckých disciplínách. Je spíš charakteristikou metody, člověka či situace než hodnotou. I autentické umění může být špatné. Autenticky můžeme i vraždit. Autenticita není jen tématem pro činohru, ale i – a možná především – pro fyzické divadlo, tanec a samozřejmě pro další umělecké formy a disciplíny – hudbu, literaturu, výtvarné umění.
   Autentickým umělcem byli pro mne spisovatelé Karel Čapek, Bohumil Hrabal či básník Ivan Magor Jirous. Nebo stále je harmonikář a zpěvák Josef Čečil. A v divadle… – asi nejvíc z těch, co znám či jsem znal: Judith Malina, Peter Schumann, Ivan Vyskočil, Petr Lébl, Miroslav Bambušek, Min Tanaka… A z (čino)herců? Nejspíš asi Pavel Landovský, Petr Čepek, Jiří Pecha…
   Ale to už předbíhám možnou další diskusi.

   03.11.2017 (2.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ