Divadelní noviny > Blogy Kontext

Postřehy Divadla Kámen (No. 26)

Po celý život mě hluboce zajímají a baví umělecká díla pevně spjatá s nějakou konkrétní lokalitou. Díla, která vlastně nemohou být přenesena jinam, protože by se jejich vyznění nutně změnilo. V Náchodě by klidně mohla vzniknout naučná stezka po „kosteleckých“ lokalitách Zbabělců a Prima sezóny. Hrabalovské naučné stezky by mohly nabízet Nymburk, Libeň a kerské polesí.

Rád se po těchto trasách procházím a snažím se najít a identifikovat jednotlivé lokace či budovy z příslušného díla. Naproti tomu jsem před mnoha lety zažil určité zklamání, když jsem po dlouhé exkurzi ulicemi Rimini zjistil, že tamní Grandhotel vypadá v reálu úplně jinak než ve filmu Amarcord. Ale chápu, že Fellini měl ke změně vizuálu pádné důvody, ať již praktické nebo umělecké.

Když jsem zjistil, že se Petr Macháček s Kamenem pustil do inscenací inspirovaných románem Jáchyma Topola Citlivý člověk, neodolal jsem a pustil se do zkoumání předlohy právě z hlediska jejího zasazení do konkrétních lokalit autorova dětství, přestože Topol patří k autorům, kteří umístění svých děl do notoricky známých míst doprovázejí silnou imaginací, takže čtenáře dost matou. Místa pojmenovaná reálnými názvy dostávají výrazně jinou podobu. Už jen Sázava, v reálu menší řeka, občas nesplavná i pro kánoe, se u Topola vyznačuje lagunami, kaskádami, může po ní plout sanitní loď s benešovskou zdravotnicí nebo na ní kotví uhelná loď adaptovaná na velký hausbót. Vytyčení naučné stezky by v Topolově případě nebylo jednoduché. Ale transformace některých reálií pro umělecké zobrazení možná právě proto stojí i zde za zkoumání.

Hlavním tématem připravované další Macháčkovy topolovské inscenace má být románový zázračný obraz Panenky na pahorku, Poříčské madony neboli Panny v očekávání. Obraz je v románu celkem přesně popsán, vizuálně i obsahově. Její vznosná postava krytá charakteristickým pouštním šatem. Její prosté opánky. Pahorek. Ten pahorek, kde Panna oplodňujícího Ducha teprve očekává. (…) Zlatolesklý rám obrazu posetý jablíčky, ovečkami, andílky, fíky a podobnými serepetičkami…

Románový obraz zachycuje Marii ve zvláštním momentě mezi Zvěstováním a panenským početím Ježíše. To je moment, který žádná křesťanská věrouka vlastně nezná, nemá ho pojmenován, tudíž ani nemůže být výtvarně zpracováván. Ve výtvarném umění je naopak často spojováno Zvěstování s početím do jednoho výjevu – archanděl Gabriel mluví k Marii, z nebes se zároveň snáší Duch svatý v podobě holoubka a z oblak to sledují andělé nebo sám Bůh Otec. Na nějaké zamyšlení a pozastavení není Marii dán skoro žádný čas. Topol tedy popustil uzdu své imaginaci a stvořil jakýsi dosud nereflektovaný mezník v Mariině biografii. Nabízí se otázka, které artefakty mohla transformovat jeho fantazie právě do románového popisu nestandardního zázračného obrazu. Topol sám opatrně připouští, že muselo jít o nějakou reminiscenci z dětství, kdy v Poříčí chodil na mše.

Hádanka zřejmě nebude mít jednoznačné řešení, přesto stojí za to porozhlédnout se posázavskými reáliemi. V poříčském farním kostele sv. Havla najdeme na hlavním oltáři obraz Františka Luxe s výjevem ze světcova života, kdy se snaží vyléčit kněžnu Fridiburgu posedlou démonem. Světec je vymalován temnými barvami a trochu se ztrácí. Posedlá kněžna v bílých šatech zaujímá výrazně extatický postoj, takže na sebe strhává hlavní pozornost. Pro dítě mohlo jít o fascinující výjev, ale k té popisované klidné „pouštní“ ženě to má dost daleko. V druhém poříčském kostele sv. Petra a Pavla má být na hlavním oltáři Hellichova kopie Raffaellovy Madonny di Foligno. Kostel byl při naší návštěvě zavřený, ale předloha je známá z reprodukcí. V tomto případě se již atmosféra obrazu trochu přibližuje té románové, ale jde o zcela jinou situaci v Mariině životě. A hlavně: Madona je zobrazena již s dítětem.

Topol ve svém románu zachází s reáliemi a legendami dosti svobodomyslně, takže do okolí Poříčí situuje i děje svázané s poměrně vzdáleným městečkem Sázavou (např. historku o vyorání Čertovy brázdy sv. Prokopem). Poohlédl jsem se tedy i tam. Mezi gotickými freskami v kapitulní síni tamního kláštera najdeme hned několik zobrazení Panny Marie. Nejslavnější je Madona sázavská zobrazená v unikátní situaci, kdy malého Ježíška nenese v náručí, ale vede ho za ruku a gestem jej kárá za jakýsi prohřešek. Takových Madon na světě moc není. Freska samozřejmě nevystihuje stejnou situaci jako románový obraz a Marie je zde také zobrazena již s dítětem. Na rozdíl od poříčských obrazů má však v názvu identifikaci podle zdejší lokality, takže alespoň v tomto směru mohla posloužit jako inspirace.

Další sázavská freska vlastně názvem skoro odpovídá románovému zázračnému obrazu: Madona v naději. Ale je na ní zobrazena Marie s těhotenským bříškem, takže jde opět o jinou situaci v jejím životě. Krom těchto rozporů musíme připustit i to, že freska by úlohu Topolova románového obrazu nemohla hrát už jen z technických důvodů – není v rámu se serepetičkami, nelze ji srolovat, nemůže plavat po vodě, nelze ji jen tak ukrást.

Oprostěme se však od obsahu románového zázračného obrazu, tedy od toho vlastně kacířského popisu Mariiny životní situace, již žádná věrouka nezaznamenala a žádná církev nezná. Zbyde nám ke zkoumání formální stránka obrazu, tedy jeho vizuální podoba. Kupodivu tato cesta není vůbec beznadějná. Popsané atributy již od dob baroka totiž nalezneme na mariánských obrazech či sochách typu „immaculata“. Madona stojí na zeměkouli jako na pahorku, obuta je v opánkách a františkánský provaz kolem pasu lze snad považovat za dostatečně pouštní oděv. Dítě u sebe nemá. Takže tento typ zobrazení mohl být inspirací pro popis zázračného poříčského obrazu. Malý problém spočívá možná v tom, že nejbližší Immaculata od Poříčí nad Sázavou stojí coby socha teprve pár týdnů na pražském Staroměstském náměstí.

Snad se podařilo naznačit alespoň něco o reáliích dolního Posázaví a o složitosti jejich transformace pro umělecké zobrazení v literatuře. Vybudovat naučnou stezku po lokalitách z děl Jáchyma Topola se však jeví jako neřešitelný úkol.

27. července 2020

///

Postřehy Divadla Kámen píší na i-DN také:

Vladimír Benderski / Zdeňka Brychtová / Petr Odo Macháček /

…

• Autor: Dušan Hübl
• Publikováno: 6. září 2020

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Postřehy Divadla Kámen (No. 26)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ