Divadelní noviny > Blogy Názory – Glosy

Postřehy Divadla Kámen (No. 28)

Vít Macháček, který hraje v inscenaci našeho divadla Můj bratr mesiáš hlavní postavu Marka, sepsal úvahu o prekérnosti své role. Jelikož se dotýká obecných problémů činoherního herectví, jimž se v našem souboru dlouhodobě věnujeme, rozhodli jsme se je v rámci našeho blogu na iDN zveřejnit. Věříme, že budou inspirativní i pro ostatní divadelníky.

Petr Macháček

Cesta za hranici toho, co dokážeme

Celý příběh inscenace Můj bratr mesiáš se točí – podobně jako ve stejnojmenné knižní předloze Martina Vopěnky – okolo bratra mesiáše Marka, který je nyní duchovním vůdcem komunity. Vše by krásně fungovalo, pokud by právě do vesnice nezavítala jistá atraktivní slečna. Markovi tak začíná pomalu docházet, že kromě komunitního života existuje i život soukromý…

V knize se jedná o poutavý a zamyšleníhodný příběh. V inscenaci inspirované touto knihou jsem dostal za úkol ztvárňovat bratra mesiáše.

Jak jsem naznačoval v podcastovém rozhovoru s režisérem, je to pro mě dosti obtížná role, na které každé představení pracuji. Pomalu ji objevuji a rozhodně stále nemám vyřešené mnohé aspekty toho, jak s ní správně naložit.

Rozeberme si režisérské zadání tak, jak ho chápu:

– Marek je lidsky moudrý, má ohromnou osobní zkušenost se samotným mesiášem, takže se úspěšně snaží šířit jeho učení.

– Marek je skvělý rétor, umí dokonale zaujmout dav, tudíž pochopitelně tuto schopnost využívá i pro řešení jiných problémů.

– Markovi zoufale schází praktické schopnosti i motivace něco prakticky řešit. Komunikaci přeceňuje a neví, jak se vyrovnat se situacemi, které nejdou vyřešit komunikací.

– Marek nikdy neměl dlouhotrvající intimní vztah…

Tyto vlastnosti, které jsou příběhem celkem jasně dané, implikují, že jsem dosti jasně definovanou postavou bez velkého manévrovacího prostoru „do šířky“. Tuto definovanost významně nenarušuje ani struktura a sled scén. Jsou strohé a nenabízejí mi mnoho hereckých variací. Z hlediska klasické činohry mi tedy situaci nijak neusnadňují.

Většina mých slovních projevů je nějakým způsobem upjatá nebo se odehrávají v upjaté situaci: na začátku přednáším davu jako celebrita, poté se jako celebrita bavím s fanynkou, kterou nechápu, mnohokrát se nepohodnu s Hanou, které se důvody neshod snažím neúspěšně vysvětlit. Celé představení mám obavy související se vztahem k Natálii, ale zároveň k ní vzhlížím a cítím její jedinečnost, snad až metafyzickou. V základních hereckých projevech tak nemám skoro žádnou příležitost se uvolnit. Snad jedině během inscenované přestávky na baru, kdy společně s Hanou improvizujeme na motivy svých odlišných názorů.

Je tato obtížnost mého hereckého úkolu pro kvalitu celého představení špatně?

Jak režisér ve zmiňovaném podcastu upozorňuje, právě ono napětí, které se ve mně při každém novém provedení inscenace vytváří, je výbornou pomůckou pro nastolení vnitřně autentického a uvěřitelného hereckého projevu. Tedy toho, čeho si v Divadle Kámen ceníme v souvislosti s hereckou přítomností. Celá moje osobní zoufalost z žití v prekérních, těžko řešitelných podmínkách se přenáší i do zoufalosti postavy Marka z nové vztahové situace ve vesnici. Obě zoufalosti se ve vzájemné interakci rozvíjejí. Má skutečná zoufalost se stává herecky prováděnou, divadelní zoufalostí a herecky prováděná zoufalost se stává mojí skutečnou osobní zoufalostí.

Ostatně i Kristýna Suchá ztvárňující postavu Hany to má v tomto ohledu podobně těžké jako já. Povaha Hany je přísná, Hana je komunikačně nezdatná, bez pozitivní energie, bez hlubšího pochopení situací. Vlastně by se dalo říci, že se jedná o negativní postavu celého děje – nikoli ovšem o obvyklého zločince, nýbrž negativní postavu vyrůstající svými špatnými vlastnostmi z hloubi její duše. Právě prožitek svých špatných vlastností (a řešení těžko uchopitelných špatných vlastností zbylých postav) je jedním z pilířů její herecké přítomnosti na jevišti. Není náhoda, že i kouzlo skutečného života spočívá v řešení negativních vlastností jak svých vlastních, tak i ostatních, s postavou spojených.

Jak mě – také v reakci na podcast s režisérem – upozornila spoluherečka Lucie, ztvárňující v inscenaci mnohem obyčejnější postavu Natálie, možná je hraní takto obtížně uchopitelné role ve skutečnosti jednodušší než hraní postavy, která je uvolněná a herečka se nemá čeho chytit. Hraní Natálie se relativně rychle „ohraje“, vyčerpají se možnosti, kudy se dále rozvíjet. Hrozí tak rozostření motivů, smyslu. Oproti tomu role Marka i Hany nabízí díky své náročnosti až prekérnosti dostatek inspirace daleko za hranici toho, co dokážeme v rámci životnosti hry (počtu repríz) zpracovat.

Zdá se, že v této inscenaci nacházíme v Divadle Kámen kamenně-divadelní interpretaci klasické poučky, že méně je někdy více. Méně volného prostoru pro herce otevírá prostor pro kreativitu směrem do hloubky a pro „přítomnější“ prožitek během každého následujícího představení.

Vít Macháček

Divadlo Kámen, Praha – Martin Vopěnka, Petr Macháček: Můj bratr mesiáš. Námět Martin Vopěnka (román Můj bratr mesiáš), struktura a scénář Petr Odo Macháček. Videomateriál Liv Hanne Haugen, Anne Katrine Haugen. Hrají a jednají Lucie Zachovalová, Kristýna Suchá a Vít Macháček + zvláštní host pro každý jednotlivý večer. Produkce a propagace Helena Macháčková, manažerka projektu: Kateřina Poláková. Premiéra 15. června 2023.

///

Více o inscenaci Můj bratr Mesiáš na iDN:

Hulcova bleskovka (No. 18) – Můj bratr mesiáš

…

• Autor: Petr Odo Macháček
• Publikováno: 14. dubna 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Postřehy Divadla Kámen (No. 28)

1. Vladimír Hulec

   

   Jelikož
   jsem o inscenaci psal, viděl ji dvakrát a účastnil se i diskuse po jednom z představení, dovolím si vnést lehce zpochybňující komentář.
   Vít Macháček píše: „Méně volného prostoru pro herce otevírá prostor pro kreativitu směrem do hloubky a pro „přítomnější“ prožitek během každého následujícího představení…“ Rozumím jeho pohledu coby herci, jímž jsem kdysi také býval, ale tento vnitřní, přítomný prožitek je současně třeba vynést na povrch, aby i divák byl schopen jej vnímat. A to se myslím hercům Divadla Kámen daří jen velmi výjimečně, zvlášť když jim jejich režisér klade dle mého téměř nesplnitelné úkoly „být sám sebou“ a současně „komunikovat“ s divákem především skrze monolitní špalky textu a výtvarnou symboliku používaných objektů včetně kostýmů.
   O „vyzařování“ v průběhu představení se snažili ti nejlepší herci (např. Ryszard Cieślak či Yoshi Oida) těch nejvýznamnějších režisérů XX. století – především Grotowského a Brooka -, jejich herectví a výstupy jsou legendární, přesto jak se ukazuje, nedokázali vytvořit obecně splnitelný a naplnitelný vzorec, „jak na to“. Rozhodne však nelze vystačit jen s vnitřním prožitkem. Je třeba jej gesticky a výrazově vynést na povrch. Obávám se, že Petr Macháček svým hercům – nejen v této, ale i v dalších inscenacích – tento prostor téměř nedává, a to především proto, že mají malou možnost fyzického jednání, které asi jako jediné dokáže tyto stavy viditelně vyjevovat. Myslím, že až po zkušenostech s fyzickým divadlem se dá jít dál – třeba i ke statičtějšímu a verbálnímu naplňování těchto schopností a znalostí. Proto bych souboru doporučil vytvořit čistě pohybový projekt. Možná pak by Vítovy úvahy postoupily z introvertních pocitů nejistého performera k vědomému herectví.
   Z druhé strany je mi jasné, že víceméně neprofesionální soubor (byť s profesionálními ambicemi a vizemi) jen stěží může takové úkoly naplňovat.

   15.04.2024 (15.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Petr Macháček

   

   Mnohému z uvedeného
   (v článku i komentáři) rozumím, díky za to. Vladimíre, stejně si ale myslím, že velká část komentáře je vyjádřením určitých žánrových preferencí. V Kameni zatím nemáme plán dělat pohybové nebo výrazně fyzické divadlo. Nejvíc se mu možná blíží inscenace 2024: Julie a Winston, tak tě někdy zvu (bude se ale hrát až na podzim).

   22.04.2024 (19.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ