Divadelní noviny > Zahraničí

Potkali se u Berlína…

Časy, kdy německé divadlo určovalo směr, jsou zřejmě nenávratně pryč. Berliner Theatertreffen jsou spíš přehlídka než festival, nicméně svědčí o tom, co se v dnešním německojazyčném činoherním divadle oceňuje. Letošní 52. ročník, který proběhl v první polovině května, naznačil mnoho rozpaků v německém divadelním světě.

Oficiální výběr Theatertreffen (viz box) čítá deset inscenací z poslední sezony dle výběru sedmičlenné poroty kritiků. Výběr je logicky předmětem spekulací a vášnivých debat; například kritický server nachtkritik.de každoročně zveřejňuje vlastní návrh na virtuální Theatertreffen (pro zajímavost rovněž uvádíme). Letos se obě poroty shodly jen na jediném kusu: multikulturní show Common Ground izraelské tvůrkyně Yaël Ronen z berlínského Maxim Gorki Theater.

Z letošních Theatertreffen jasně vyplývá příklon německé kritiky spíše k standardní repertoárové dramatice, ve dvou případech dokonce k adaptacím filmů; nejrůznější přesahové projekty a autorské divadelní experimenty, které reflektují současné dění, vidíme spíše v konkurenčním výběru nachtkritik – a koneckonců také mimo hlavní kamenné scény. Zdá se, že po letech povstávají v německé kultuře noví konzervativci.

Ne, že by nebyly k vidění inspirativní kusy nebo precizní inscenace známých předloh; o překvapení (neřku-li šok) však nouze byla. Zřejmě nejskandálnější příchuť mělo hostování mnichovské inscenace Baala v režii Franka Castorfa. Ta byla po pár reprízách na domovské scéně stažena, krátce před zahájením berlínské přehlídky pak bylo potvrzeno, že se už domů nevrátí a její (jediné) uvedení na závěr Theatertreffen se tak stalo zároveň derniérou. Starý bouřlivák Castorf, který je na odchodu z čela berlínské Volksbühne, již řídil neuvěřitelného čtvrt století, tak stále dokazuje, že je daleko nejdivočejším z německých divadelníků, držícím se na čele pelotonu daleko před oceňovanými tvůrci o dvě generace mladšími.

Zrodila se hvězda

Pro českého diváka je zřejmě nejzajímavější informací pozvání vídeňské inscenace Směšné temnoty v režii Dušana Pařízka. Válečná komedie Wolframa Lotze se tak pro Pařízka stala nejen vstupem do proslulého Burg­theateru, ale také do této, jakkoli problematické, „síně slávy“ německého divadla. Burgtheater měl na Theatertreffen dokonce dva zásahy: tím druhým byl rovněž současný text jednoho aktuálně oslavovaného „zázračného dítěte“ – Ewalda Palmetshofera. Podobně jako Lotze jej můžeme znát už i z prvních nesmělých inscenačních pokusů na českých jevištích. Palmetshoferova neprovdaná (v rozporu s německým dramatickým územ označuje všechny své kusy vždy malým počátečním písmenem) v režii jeho vrstevníka Roberta Borgmanna byla navíc druhou velkou vídeňskou (a v tomto případě i berlínskou) příležitostí pro „Jungstar“, Stefanii Reinspergerovou. Sedmadvacetiletá vídeňská rodačka, jejímž prvním angažmá byl Düsseldorf, je vlastně Pařízkovým objevem. V Düsseldorfu jí svěřil roli zneuctěné dcery v Rozbitém džbánu a následně titulní Noru. V prvním roce v Burgtheateru zazářila Reinspergerová ve dvou hlavních rolích obou zmíněných inscenací pozvaných na Theatertreffen, aby se po roce angažmá v Burgu vrátila a následovala Pařízka do poněkud méně prestižního Volkstheateru, kde spolu chystají mimo jiné Handkeho Sebeobviňování.

Reinspergerová se svým živelným projevem, vídeňským nářečím a nevymáchanou vyřídilkou patřila také k hlavním hvězdám festivalových kuloárů a stala se i miláčkem místních médií.

Konzervativci, snílci…

Vedle spíše tradičních inscenací, nabízejících sice pozoruhodné herecké nasazení, ale také poněkud vyčpěle konzervativní výklady – jako Ibsenův John Gabriel Borkman v režii Karin Henkel (někdejší žačky a pobočnice Clause Peymanna) z Hamburku, Čekání na Godota bulharského režiséra Ivana Panteleeva v Deutsches Theater Berlin nebo Rodinná slavnost podle dánského filmu ve stylu Dogma 95 v režii Christiana Rüpinga ze Stuttgartu – zaujaly dvě položky.

Po všech stránkách pozoruhodné literárně-výtvarné dílo Judith Schalanské Atlas odlehlých ostrovů (vyšlo i česky), tematizující virtuální cestování po vysněných krajinách a nostalgicky vzpomínající na časy, kdy ještě bylo co objevovat a kam se schovat před dnes všudypřítomnou civilizací, se stalo inspirací pro neméně pozoruhodnou divadelní inscenaci. Tu nastudoval Thom Luz v činohře v Hannoveru, kde ji – spíš jako pohyblivou geografickou instalaci než divadlo – ušil na míru místnímu prostoru Cumberlandsche galerie. Desítky poetických miniatur vybavil také řadou hudebníků. Více než u jiných inscenací se u téhle jevilo jako sporné její přenesení do jiného prostoru – však ji také v Berlíně umístili nikoli do divadla, ale do architektonicky specifické budovy gymnázia Carla von Ossietzkého v rovněž poněkud odlehlé čtvrti Pankow.

…a levičáci

Berlínské Maxim Gorki Theater, možná politicky nejangažovanější (čti: nejlevicovější) z berlínských divadel současnosti, je zřejmě na vrcholu sil: loni se stalo Divadlem roku a obecně je ostře sledováno. Jako příspěvek do debaty (třeba i té české o Putinově vojenské přehlídce) můžeme brát obří rudý plakát s nápisem Děkujeme (s překlady téhož do mnoha jazyků, včetně češtiny nebo ruštiny), vyjadřující se ke konci světové války a osvobození sovětskou armádou. Inu, německá levice…

Na Theatertreffen byla pozvána inscenace Common Ground izraelské autorky a režisérky Yaël Ronen, která patří ke kmenovým režisérům scény (od podzimu rovněž posílí vídeňský Volkstheater). Kolektivní zpověď několika „postjugoslávských“ herců, dnes působících v Berlíně – to zní poněkud chytlavě. Díky citlivé režii Yaël Ronen a absenci vyloženě patetických scén je z toho nakonec docela humorná skrumáž, v níž je pro neorientujícího se západního diváka ve vtipné zkratce vysvětleno, jak je to mezi jednotlivými národy zemí bývalé Jugoslávie komplikované. Že Bosenský Srb není totéž co Bosňák nebo bosenský muslim a už vůbec ne totéž, co Srb, nebo dokonce co chorvatský Srb.

Představení nabízí komické momenty, způsobené nepatřičnou cestou západních turistů do rozbombardovaného Sarajeva či nejapnými otázkami dobře zaopatřeného Hamburčana, který se jako homosexuál domnívá, že trpí zcela zásadními ústrky – v porovnání se setkáním dcery válečného zločince z Chorvatska s dcerou jedné z jeho obětí jsou však zcela malicherné. Jednou z klíčových postav je obvykle klidný Srb, trpící pocity viny, je-li konfrontován se zločiny svých spolukrajanů – ačkoli s nimi sám jakožto dnešní třicátník, který už před válkou odešel do Německa, má pramálo společného. I on však vybuchne vzteky, když se s Chorvatkou dostane do divoké debaty na téma, za co všechno mohou Srbové. Common Ground je ukázkou, že i politické divadlo na grantově oblíbená multikulturní témata může být inteligentní, zábavné a místy i silné.

Letošní výběr Theatertreffen je sice subjektivním výběrem zřejmě konzervativnější části německé kritiky, ukazuje však to, o čem se mluví už delší dobu a co jiným způsobem odráží třeba Pražský divadelní festival německého jazyka: krizi německé divadelní kultury. I její jen příležitostný pozorovatel by možná našel pozoruhodnější kusy vhodné k prezentaci na takové přehlídce. Nelze si nevšimnout, že sféra, která pro nás byla zejména v devadesátých letech nevyčerpatelnou inspirací a vzorem, se pomalu stává vyčerpaným rybníčkem zahnívajících ryb. Uvidíme, kam to v následujících letech povede.

Oficiální výběr Berliner Theater­treffen 2015

(abecedně)

Judith Schalansky: Atlas der abgelegenen Inseln

Režie: Thom Luz, Schauspiel Hannover

Bertolt Brecht: Baal

Režie: Frank Castorf, Residenztheater München

Yaël Ronen a spol.: Common Ground

Režie: Yaël Ronen, Maxim Gorki Theater Berlin

Thomas Vinterberg, Mogens Rukov: Das Fest

Režie: Christopher Rüping, Schauspiel Stuttgart

Wolfram Lotz: Die lächerliche Finsternis

Režie: Dušan David Pařízek, Burgtheater (Akademietheater) Wien

Elfriede Jelinek: Die Schutzbefohlenen

Režie: Nicolas Stemann, Thalia Theater Hamburg

Ewald Palmetshofer: die unverheiratete

Režie: Robert Borgmann, Burgtheater (Akademietheater) Wien

Henrik Ibsen: John Gabriel Borkman

Režie: Karin Henkel, Deutsches Schauspielhaus Hamburg

Samuel Beckett: Warten auf Godot

Režie: Ivan Panteleev, Ruhrfestspiele Recklinghausen / Deutsches Theater Berlin

Rainer Werner Fassbinder, Michael Fengler: Warum läuft Herr R. Amok?

Režie: Susanne Kennedy, Münchner Kammerspiele

Virtuální Theatertreffen podle nachtkritik.de

(podle počtu hlasů)

1. Prinzip Gonzo: Spiel des Lebens

Režie: Prinzip Gonzo, Ballhaus Ost Berlin

2. Johann Wolfgang von Goethe: Faust

Režie: Martin Kušej, Residenztheater München

3. Georg Büchner: Dantons Tod

Režie: Mario Portmann, Theater Erlangen

4. Sofoklés: Antigone

Režie: Wojtek Klemm, Theater Luzern

5. Henrik Ibsen: Peer Gynt

Režie: David Bösch, Residenztheater München

6. Rimini Protokoll: Welt-Klimakonferenz

Režie: Helgard Haug, Stefan Kaegi, Daniel Wetzel, Deutsches Schauspielhaus Hamburg

7. Yaël Ronen a spol.: Common Ground

Režie: Yaël Ronen, Maxim Gorki Theater Berlin

8. Akira Takayama: Evakuieren. Erster Flucht- und Rettungsplan für die Rhein-Main-Region

Režie: Akira Takayama, Künstlerhaus Mousonturm Frankfurt, Staatstheater Mainz, Staatstheater Darmstadt

9. David Graeber: Schulden. Die ersten 5000 Jahre

Režie: Andreas Liebmann, Schauspiel Stuttgart

10. Erik Neutsch: Spur der Steine

Režie: Cornelia Crombholz, Theater Magdeburg

• Autor: Vojtěch Varyš
• Publikováno: 27. května 2015

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Potkali se u Berlína…

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ