Divadelní noviny > Festivaly

Potlačit své ego a otevřít se zkušenostem jiných

Letošní 26. ročník Divadelní Flory Olomouc představil od 11. do 22. května spektrum různorodých uměleckých projektů. Dramaturgický výběr zastřešovalo motto Jinakost a rovněž rozhodnutí vedení festivalu poskytnout prostor především tvůrkyním, performerkám, tanečnicím, choreografkám – ženám. Pozvané produkce se však nevěnovaly výhradně zkušenostem žen, ale i jiných marginalizovaných a diskriminovaných skupin a obnažily tak podhoubí společnosti, která se na nich dopouští strukturálního násilí.

Jinakost lze vnímat v kontextu letošní Flory na několika úrovních. Různorodost formátů byla rozevřena od tanečních performancí přes videoinstalace až po inscenace „klasičtějšího“ střihu. Nově se diváci a divačky mohli konfrontovat i s virtuální realitou v projektu I AM (VR) od režisérky Susanne Kennedy a vizuálních umělců Markuse Selga a Rodrika Bierstekera. Festival letos expandoval nejen do virtuálního prostoru, ale i do primárně nedivadelních olomouckých lokací – do Arcidiecézního muzea, kostela Panny Marie Sněžné a vůbec poprvé do největšího výstavního sálu olomouckého Muzea umění.

Jinakost se ale stala klíčovou zejména v dramaturgii. V bulletinu vydaném k letošnímu ročníku se lze dočíst, že dramaturgický výběr akcentuje pestrost variant lidského bytí a vybrané festivalové počiny často mapují jejich hraniční polohy – čímž smysl existence „pevných“ hranic vědomě relativizují. Dramaturgyně Dominika Široká a Jitka Pavlišová ovšem uvažovaly o pozvaných projektech nejen z hlediska výpovědi, kterou přinášejí, ale i s přihlédnutím k tomu, kdo je jejich autorem či autorkou. Během dvanácti dní tak Flora nabídla několik setkání s tvůrci a tvůrkyněmi, kteří si zkušenostmi, jež zpracovávají, prošli na vlastní kůži. Zazněly hlasy příslušníků menšin a utlačovaných skupin, žen, queer osob, lidí jiné etnicity, lidí žijících s postižením, zkrátka těch, kdo jsou dlouhodobě systémově opomíjeni, přehlušováni či utlačováni.

Hlasy těch, kterých se to týká

Jedním z nejsilnějších festivalových zážitků pro mě bylo uvedení inscenace Stand Up Down Divadla Aldente. Talk show s šesti herci a herečkami, kteří žijí s Downovým syndromem, inscenovala Jitka Vrbková a moderoval Filip Teller. Zpočátku jsem jeho moderátorský projev vnímal jako až příliš žoviální a trapný, následně jsem ale musel smeknout před jeho schopností citlivě zajistit průběh velmi energické, zábavné a především nepředvídatelné show, která zahrnovala zpěv, tanec, vyprávění, interakce s publikem (například fitness koučink pro konkrétní divačku nebo inscenování až čtyř svatebních obřadů účinkujících s diváky). Nepředvídatelnost pramenila z volnější struktury inscenace a byla zdrojem neustálého napětí. Velký podíl na tom měl i specifický herecký projev – přímý, bezelstný a tím někdy velmi intenzivní. Nevěděl jsem, co se může stát, kam až účinkující mohou zajít ani jestli má moderátor Teller vše pod kontrolou. Toto oscilování mezi bezpečím a nejistotou spoluvytvořilo napínavý divadelní zážitek. Režisérce se společně s celým týmem navíc podařilo ukázat svět lidí, kterým byla startovní čára narýsována jinde, a vytvořit příznivé podmínky pro jeho sdílení mezi hledištěm a jevištěm. Se specifickou „jinou“ zkušeností totiž pracovali jako s předností, nikoli jako s hendikepem, který bychom měli shovívavě a lítostivě tolerovat.

Další výraznou festivalovou linií bylo zprostředkování zkušenosti s těly, která neodpovídají společenské představě fyzické „dokonalosti“. Byly uvedeny projekty jako Tank rakouské performerky Doris Uhlich a feministické taneční stand-up sólo Hate Me, Tender: Solo For Future Feminism švýcarsko-rakouské performerky Teresy Vittucci. Ostenzivní působení těla performerek – houževnatého, obnaženého, autentického – jako by dekonstruovalo představu dokonalých „plakátových“ těl z reklam, jež na nás všude útočí. Každá z performerek pracovala se svým tělem jinak. Uhlich ho exponovala v nasvíceném uzavřeném skleněném válci a za doprovodu dunivých atmosférických hudebních ploch testovala jeho limity, nechávala ho potit se, pleskat do skla, přisávat se, mlaskat, třást atp. Vittucci s vlastním tělem pracovala s nadhledem, ironicky, s lehkostí, což šlo ruku v ruce se žánrem stand-upu, jehož hlavním tématem byla dekonstrukce mariánského kultu, destigmatizace ztráty panenství a problematizování vnímání ženského těla jakožto nádoby, která má být především penetrována.

Migrantskou zkušenost ve své videoinstalaci The Kids Are Alright zprostředkovala umělkyně Simone Dede Ayivi, která se dlouhodobě věnuje zobrazování menšin v německém společensko-politickém kontextu. Na podkladě rozhovorů se čtyřmi ženami a dvěma muži, potomky první generace lidí migrujících do Německa, vytvořila síť vzpomínek a sdílených zkušeností, v nichž dotyční verbalizují důvody a motivace, proč jejich rodiče opustili rodné země, rozkrývají nerovné podmínky a obnažují ne vždy viditelné strukturální násilí, které na nich jako společnost pácháme. Z pozice druhé a třetí generace migrantů a migrantek upozorňují na to, že situace se vyvíjí a v průběhu let vznikají nové problémy, které vyžadují další reflexi. Největším problémem současných migrantů a migrantek v Německu například už není nemožnost integrovat vlastní děti do škol, jako tomu bylo u první vlny migrujících, ale to, že jsou spolužáky šikanovány kvůli svému původu. Instalace se proto na závěr refrénovitě vrátila ke snaze migrantů a migrantek první generace, která se jala bojovat za lepší budoucnost svých potomků, a v závěrečném apelu k tomu slovy současné generace dodala, že ani dnešní stav není ideální. Aby se i našim dětem mohlo žít lépe, musíme nadále něco dělat i my sami.

Nebezpečí argumentu, že o jistých zkušenostech mohou vyprávět pouze ti, kterých se přímo týkají, tkví v tom, že by se umění mohlo dostat do slepé uličky. Popřela by se totiž schopnost imaginace a empatie. Proto je důležité zdůraznit, že jde pouze o jednu z cest, jak zobrazovat specifickou zkušenost. Jinou může být propůjčení vlastní zkušenosti empatickému tvůrci nebo tvůrkyni, jejichž prostřednictvím může následně zaznít. Jako příklad takové citlivé praxe bych označil jevištní adaptaci románu francouzského spisovatele Édouarda Louise Kdo zabil mého otce. Louis ve svých autofikčních románech ohledává vlastní životní zkušenost člověka s homosexuální orientací, jenž vyrůstal v severofrancouzské provincii v chudém, homofobním, rasistickém a machistickém prostředí, které mu znemožnilo prožít normální dětství. Jeho autorského hlasu se chopili režisér Jakub Čermák spolu s hercem Danielem Krejčíkem a zinscenovali introspektivní monologickou zpověď syna adresovanou mrtvému otci. Krejčíkův Eddie se dostává do pomyslného dialogu s otcem Adama Mašury, který za celou dobu ale nepromluví jediné slovo. Spoluexistují na jevišti a situace rozehrávají zejména skrze proměny mizanscény a němé jednání. Syn své myšlenky sice verbalizuje, ale nikdy nedostane kýžené odpovědi, otci je zase znemožněno vyprávět příběh ze své perspektivy a obhájit se. Frustrace z nemožnosti dialogu je podpořena Krejčíkovým vypjatým, až exaltovaným projevem, který koresponduje s naléhavostí hlasu literárního Eddieho.

Vykouření etiky z umění

Ne všechny inscenace s jinakostí ale pracovaly tak citlivě. Ve Vykouření Jiřího Havelky, s nímž Divadlo Husa na provázku přijelo hned ze začátku festivalu, herci a herečky pomocí křídy vytyčili na podlaze jeviště hrací prostor, následně opakovaně demonstrovali, jak funguje pohyb divadelního znaku, čímž vystavěli argument, že vše, co se odehraje na jevišti, je pouze znakem, který vždy jistou skutečnost pouze reprezentuje. Z toho vyplynulo, že vše, co jsme jako publikum na jevišti viděli, se dělo „jenom jako“. Inscenace tak umění nejen redukovala na abstraktní říši znaků plujících v jakémsi vzduchoprázdnu, ale rovněž ignorovala sílu a význam reprezentace a její dopad na realitu. Jako kdyby tvrdila, že vše, co vidíme, vnímáme, zakoušíme (ať už v divadle, nebo mimo něj), neovlivňuje to, jak přemýšlíme, jak se chováme a jak jednáme. Ovšem reprezentace, které nás obklopují, utvářejí to, co považujeme za normální, utvářejí společenskou normu.

Pokud čelíme zesměšňujícímu, zlehčujícímu zobrazení, mohou nás některé „abstraktní“ znaky dost „konkrétně“ zraňovat. Narážím tím na vztah etiky a umění. Nechci tím však říct, že by bylo nejlepším řešením jistý typ zobrazování kodifikovat a jiný naopak zakazovat nebo cenzurovat. Snažím se spíš porozumět motivacím, s jakými se tvůrčí tým fenomény jako znásilnění nebo blackfacing rozhodl zobrazovat. Prvé například v humorném duchu Voskovce a Wericha (Vy na mně ležíte pane! – To víš, jednou jsi dole, jednou nahoře.), druhé prostřednictvím hry s pudinkem (ten nejprve reprezentuje fekálie a až po jejich rozetření po obličeji i etnickou příslušnost). Není lepší vyvarovat se znovuzpřítomňování násilných znaků a stereotypů, místo abychom je jejich opakovaným zobrazováním reprodukovali?

Z panoramatu projektů uvedených na festivalu vyvstalo, že se i v umění čím dál tím víc daří otevírat témata, o kterých nebylo zvykem mluvit veřejně, a dávat prostor marginalizovaným zkušenostem a lidem, kteří jimi prošli. Některým tvůrcům a tvůrkyním se to daří citlivěji, jiným méně. Jednotlivé projekty ale nabídly možnost komparovat perspektivy, skrze které nahlížejí konkrétní fenomény, a tím obohatit uvažování o nich. Naše vlastní perspektivy se konfrontovaly s perspektivami druhých, které jsme se následně mohli pokoušet integrovat do svých myšlenkových rámců. Proto je klíčové umět jako divák a divačka potlačit svoje ego a uvědomit si, že naše zkušenost není univerzální a už vůbec ne ta jediná „správná“, „normální“, otevřít se novému a jinakému, učit se naslouchat, reinterpretovat zajeté narativy a rozvracet stereotypní myšlení. Umělci a umělkyně na letošním ročníku Divadelní Flory dali k tomuto způsobu přemýšlení spoustu inspirativních podnětů.

• Autor: Tomáš Blatný
• Publikováno: 12. června 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Potlačit své ego a otevřít se zkušenostem jiných

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ