Potřebujeme divadlo?

Táží se tisíce zhrzených divadelníků a milióny znuděných diváků.

K čemu nám je?
V této době, kdy jeviště je tak nicotné v porovnání s prostranstvími měst a územími států, na nichž se odehrávají skutečné tragédie v reálném životě.

Co pro nás znamená?
Pozlacené portály, sametová křesla, omšelé kulisy, patetické hlasy
– anebo naopak: černé boxy zbrocené blátem a krví s klubkem zmítajících se nahých těl.

Co nám může říci?
Všecko!
Divadlo může říci všecko. Jak žijí bohové na nebesích a jak živoří trestanci v podzemních kobkách. Jak vášeň povznáší a láska ničí. Jak je dobrý člověk k nepotřebě a vládne švindl, jak žijí lidé ve svých příbytcích a děti v uprchlických táborech a jak se navracejí do pouště, připraveni o své nejbližší. Divadlo může mluvit o všem.

Divadlo bylo a vždycky bude.

A teď, v rozmezí posledních padesáti, sedmdesáti let je ho třeba obzvlášť. Ze všech živých umění totiž jedině na divadle platí: od úst k ústům, z očí do očí, od gesta k gestu, od doteku k doteku, od těla k tělu. Nepotřebuje prostředníka, člověka od člověka dělí jen průzračná vrstva světla – nezná jih ani sever, východ ani západ – nic než světlo proudící ze všech světových stran, volně dostupné každému – nepříteli i příteli.

Potřebujeme mnohotvárné divadlo.

A ze všech jeho četných a rozmanitých forem nejvíce ty archaické. Divadlo rituálních forem není protipólem divadla civilizovaných národů. Světská kultura se vyčerpává, tzv. kulturní informace nahrazuje prostou autentickou podstatu jevů a kontakt s ní.

Ale divadlo je otevřené. A vstup je volný.

K čertu s chytrou elektronikou, mobily a komputery! – Jděte do divadla, obsaďte přízemí i balkony, zaposlouchejte se do slov a zahleďte se do živých obrazů – před vámi je divadlo! Nepohrdejte jím a neignorujte ho ve svém uspěchaném životě.

Potřebujeme každé divadlo.

Jediné divadlo nepotřebujeme: divadlo politických her, divadlo politických intrik, divadlo politiků, divadlo politiky. Divadlo každodenního teroru – individuálního i masového, divadlo s mrtvolami a krví na náměstích a v ulicích metropolí i vzdálených provincií, divadlo rozehrávané mezi náboženstvími a národnostmi.

Anatolij VASILJEV
(přeložila Vlasta Smoláková)

///

Světový den divadla – historie

Od svého zrodu v roce 1962 je Světový den divadla každoročně slaven 27. března a představuje pro divadelní komunitu možnost zdůraznit veškerou rozmanitost této umělecké formy a podpořit její vliv na současnou společnost.

Mezinárodní divadelní ústav oslovuje k této globální příležitosti každý rok některou proslulou uměleckou osobnost k napsání mezinárodního Poselství. To je posléze prostřednictvím národních center ITI a její sítě distribuováno do více než 90 členských zemí a dalších četných zemí přidružených a spolupracujících s ITI, na celém světě. Poselství je obvykle překládáno do více než 20 jazyků. ITI se navíc snaží podporovat různé formy národních, regionálních a celosvětových aktivit k oslavě světového Dne divadla.

Rovněž národní centra ITI z celého světa oslovují prominentní divadelní persony ve svých zemích, aby přečetli Poselství, resp. vyzývají všechna divadla, aby Poselství zaznělo v den svátku před představením z jeviště / tj. přečetl jej před oponou význačný herec/. Od Jeana Cocteaua k Ariane Mnouchkine, přes Petera Brooka, Václava Havla či Daria Fo, nejlepší divadelníci a osobnosti světového umění se takto staly součástí oslav Světového dne divadla, – a  letošní rok 2016 není, díky účastiAnatolije Vasiljeva, výjimkou.

///

FOTO archiv IDU

Anatolij Vasiljev se narodil 4. května 1942 v Rusku. Je jedním z nejvýznamnějších evropských režisérů a pedagogů své generace.

Po studiích chemie v Rostově a vojenské službě začal v roce 1968 studovat režii na GITISu v Moskvě. Studium absolvoval inscenací hry Alexeje Arbuzova „Pohádky starého Arbatu“. V r. 1973 se stal pomocným režisérem ve MCHATu – nastudoval zde pod vedením Olega Jefremova inscenaci hry Osvalda Zahradníka „Sólo pro bicí“ a asistoval u dalších inscenací.

Jeho výrazný režijní talent se samostatně projevil po nástupu do moskevského Činoherního divadla K.S. Stanislavského: pro jeviště objevil urverzi hry Maxima Gorkého „Vassa Železnovová“, kterou uvedl pod názvem „První verze V. Ž.“( 1978) a dramaticky umocnil autentickou výpověď prvotiny Viktora Slavkina „Dospělá dcera mladého muže“/Vzrostlaja doč molodogo čelověka“(1979). Další hru téhož autora „Serso – je mi čtyřicet, ale vypadám mladě“ nastudoval s postupně krystalizující skupinou „vlastních“ herců a uvedl ji na studiové Malé scéně Divadla Na Tagance.

Záhy získala mezinárodní ohlas Vasiljevova mimořádná schopnost pracovat s herci (kterou prokázal také jako pedagog GITISu) a odkrývat nové možnosti herecké komunikace, což dalo záhy podnět k založení divadelního studia laboratorního typu. Vasiljevova Škola dramatického umění se představila veřejnosti poprvé v prostoru Na povarnoj v listopadu 1987 uvedením hry Luigi Pirandella „Šest postav hledá autora“. S tímto i následujícím  dílem školy od téhož autora – „Dnes večer improvizujeme“– vystoupilo divadlo na turné v řadě evropských zemí a Vasiljev získal renomé divadelního mága a pedagoga nového typu, které mu otevřelo cestu na zahraniční jeviště, festivaly a dílny, jež stále více preferuje před tvorbou „hotových„ inscenací.

Mezinárodní uznání si získal v r. 1992 inscenací Lermontovovy „Maškarády“ v Comédie Francaise a následující rok v Římě uvedením Pirandellovy hry „Ciascuno a suo modo – Každý podle svého“. Jeho inscenace „Nářek Jeremiášův“ byla v roce 1997 uvedena na avignonském festivalu a v Itálii a Německu, a získala ruskou Zlatou masku za nejlepší inscenaci a rovněž za nejlepší scénografii.

V r. 1998 uvedl Puškinovu malou tragédii „Don Juan aneb Kamenný host“ v pařížské Cartoucherie; v r. 1994 v Budapešti Dostojevského „Strýčkův sen“, ve Výmaru Čajkovského „Pikovou dámu“; následovaly další inscenace, např. Puškinův „Mozart a Salieri“  a „Ilias“ na motivy Homéra v r. 2006 na avignonském festivalu.

V květnu 2001 se Vasiljevovo Studio v Moskvě stěhuje na třídu Sretenka do nové budovy, postavené dle plánů Vasiljeva a jeho kolegů: sestává ze dvou scén /Manege a Globe/ a její velká skleněná okna měla evokovat atmosféru umělecké laboratoře, o niž Vasiljev usiloval.

V r. 2006 po konfliktu s moskevskými správními orgány Vasiljev své Školu-studio opustil a přesunul se do Evropy: pracoval mj. v Paříži, Lyonu a Londýně. O tři roky později byl přizván ředitelem moskevského Velkého divadla/Bolšoj těatru  k nastudování adaptace „Dona Giovanniho“.

V r. 2010 zahájil své tréninkové kursy v Benátkách, poté navázal spoluprací s Institutem Grotowského v polské Vroclavi.

V březnu 2016 inscenoval Vasiljev v Comédie Francaise v Paříži divadelní adaptaci Marguerity Durasové „La Musica Deuxieme/La Musica podruhé“.

Patří k nejoriginálnějším osobnostem současného, nejen ruského, divadla.

///

Předchozí Prohlášení ke Světovému dni divadla na i-DN:

Nahlížet, kam hledět není dovoleno

Vznikne nová diaspora komediantů?

Světový den divadla v režii Malkoviche