Divadelní noviny > Názory – Glosy
Potřebujeme nové příběhy
Mnozí budete protestovat, ale třiatřicet roků, které uplynuly od 17. listopadu 1989, je dostatečná časová propast, abychom odložili krásné osobní vzpomínky na zvonění klíči do alba mezi zažloutlé fotografie a začali vědomě tvořit politickou mytologii, kterou bychom chtěli zanechat příštím generacím. Pokud si po přečtení této věty myslíte, že je přece jasné, kdo má pravdu, kdo zvítězil, mýlíte se. A to značně. Kolem nás se organizují jiné síly, jejichž cílem je prosadit svou vizi dění pro budoucnost. Neměli bychom se divit a naivně kroutit hlavou, vytváření falešné historie je jednou z tradic našich území ve střední Evropě. A Češi se zkušeností s falešnými rukopisy by si to měli pořád připomínat.
Pro socioložku je frapantní a zajímavé sledovat politické protesty v posledním desetiletí, aktivity dvou českých prezidentů, vznik a rozvíjení jiných komunikačních společenství nejenom na sociálních sítích, vytváření alternativních kulturních kódů i kolem převratu v roce 1989. Vznikají programově podivná ideová schémata, jazyková klišé, nové kulturní symboly, regenerační posuny v ovlivňování veřejného mínění pod dnes tak populární značkou – „a co když to bylo jinak?“.
Naše každým dnem viditelnější postkoloniální mentalita se staví proti modernizaci, tedy demokracii a právnímu státu, zavírá lidem oči, prosazuje emoce, a ne racionalitu faktů. Pozdvihuje primitivní myšlení na piedestal „lidu“, zamyká brány před vnějším světem – a k tomu potřebuje odbrzdit nenávist nejen vůči jiným, „cizím“, ale i „našincům“. Před pár lety jsme to mohli považovat za povrchní naivitu nebo obyčejnou hloupost, ale dnes si to již nemůžeme dovolit, když se k demonstrovaným pocitům přidružily xenofobie, antisemitismus, etnická nenávist. Sice tu byly přítomné vždy, ale na okraji a teď se zjevují otevřeně. Co s tím?
Potřebujeme nutně nové příběhy, jak se moderně dnes říká, narace. Lidé, občané, je hledají a kulturní scéna jim je musí nabízet. Nejenom o tom, že Honza nemiluje Káču nebo novodobý robot pomocí technologie ničí svět, ale potřebujeme knihy a divadelní hry, které zmytologizují rok 1989. Jestli ho tedy považujeme za důležitý pro budoucnost a nejenom za příležitost jednou ročně nudně vzpomínat, „jak jsem dělal revoluci“. Diváci by měli dostat možnost hrnout se do divadel, kin nebo sedět u seriálu v televizi, který jim nabídne literárně, umělecky zpracovanou historii roku 1989 i s tím, v jakém dilematu se ocitl Honza a kde byla Káča, když se většina lidí skryla do kuchyně a čekala, jak to dopadne, a pro jistotu zavřela do spíže rebelující děti. A jak potom začali všichni tvrdit, že zvonili klíči a pak rychle, pro jistotu do záchodu, trhali průkazku komunistické strany. Potřebujeme něco, co nebude využívat jenom ověřené klasické texty s nápověďmi pro současnost, ale další takové Pelíšky, které změnily naraci pro rok 1968. Nové vydařené mytologizace, které budou platné do budoucna a diváci si je každým rokem rádi připomenou. Pak už nebudou mít komunisté se svými pohádkami šanci. A teprve pak naše politická pospolitost vytvoří dostatečně trvanlivou naraci evropského státu.
Nad takovými příběhy nebudeme potřebovat organizovanou národní kuratelu, která se kdysi jmenovala komunistická cenzura a která dnes v podobě historické politiky začíná převládat v Polsku a Maďarsku. Nebudeme potřebovat vyčpělé sentimenty minulosti ani zneužívat „národní instinkty“ a podobnou výbavu nacionalismů z přelomu 19. a 20. století. Lidé si příběhy musí sami vyprávět doma i na ulici, sdílet zdařilé výroky a hlášky a celé pasáže tak, jak to kdysi dělali lidé na Slovensku s divadelními výstupy Lasici a Satinského, když nemohli vystupovat na veřejnosti.
Velkou chybou třiatřicetileté tranzice Čech i Slovenska byl důraz na zvýšení životní úrovně občanů bez zvýšení role kultury v životě společnosti. I propad německého plánu, že na změnu stačí peníze, to slavné „Wandel durch Handel“ směrem k Ruské federaci, snad přesvědčil velkou část ekonomů, že beze změny národních pohádek, narací, nových příběhů, nových cílů není jakákoli udržitelná společenská změna možná. Bez umělců, tvořivých mozků plných nejenom čísel a teorií, ale fantazie, nových postav a vět, nových originálních mýtů se neobejdeme. I když se na ně vždycky křičelo, aby šli k lopatě. Ne, milé občanky a občané, bez umění, bez knih a scénářů nových her a seriálů, bez moderního Honzy a Káči to opravdu nepůjde.
Komentáře k článku: Potřebujeme nové příběhy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
