Potužíraviny (No. 13)
09 – Dopis 110312
Adresa: Divadlo v Dlouhé, deponované pracoviště – Klub mladých diváků
Milá paní doktorko filozofie Hanko Žárská,
dovoluji si několik neskromných poznámek k tvému zamyšlení, které jsem našel trochu pozdě uschované v počítači, asi se tomuto textu k tobě nechtělo. Nemusíš se bát, brzo ti napíšu něco aktuálnějšího. Pochopil jsem, že velký zmatek je v tom, jak se ten tvůj klub vůbec jmenuje: je to mladého diváka (tedy vyhraněné dospívající individuality) nebo mladých diváků (což je smečka slušně oblečených a slušně se oblékajících mladých lidí komandovaných tebou adorovanými učitelkami)?
Pochopil jsem jednu z tvých dalších amatérských chyb ohledně hodnocení divadelní inscenace podle generální zkoušky. Takže slyš – druhá generálka je to, kdy to zdánlivě drží dohromady, ale je to na čestné slovo, protože ani zkoušky, ani první a druhá technická, ani první generálka nemohou hlavně hercům (režisérovi možná) dát představu o tom, jaký je základní oblouk inscenace. Premiéra je cosi proti přírodě, protože se tam nahrnou babičky, novináři a různí jiní snobové. Slušný novinář a profík by měl jít na čtvrtou a jedenáctou reprízu, aby viděl, jak inscenace žije a funguje. V ideálním případě si o představení člověk může dělat představu tak od té čtvrté reprízy, kdy se herec naučí ovládat svoji energii, kterou ten večer dává divákovi. Také již tuší, jak hrát pro to které obecenstvo. Na čtvrté repríze začíná splňovat to, co Šalda nazývá profesionalitou, tedy pracovat s rezervou nejméně 20%. Takže, milá Hanko, chceš-li být aspoň poloprofesionál, choď na čtvrtou reprízu, prosím. Kdybys chtěla vychovávat mladého diváka, doporučuji ti z poslední doby zvláště tyto inscenace: Ucpanej systém v Dejvickém divadle, Hamleteen v plzeňské Alfě (pozor, je to představení určené speciálně pro sedmáky až deváťáky, ale je tam 3x „jděte do prdele“ a jednou „vypadni buzerante“) – zvláště neopomiň představení Na zábradlí Denně (Poníci slabosti), které je velkým surrealistickým divadlem (středoškolák tebou vychovávaný by měl tušit, co to je surrealismus) a které je velmi interaktivní (myslím, že i pro tebe je tohle slovo důležité, protože dnešní mladí z multikin a internetů tohle vyžadují), je to strašná sranda (takhle jsem se naposledy smál jako puberťák v roce 1963 na Havlově Zahradní slavnosti). Ale tys prý zase viděla jen generálku, takže o představení víš hovno.
Tvůj bývalý kamarád
Zdeněk
///
Zdeněk Potužil (* 25. srpna 1947)
režisér, scenárista, dramaturg a divadelní organizátor
Začínal s Mirkem Kováříkem v litvínovském Docela malém divadle nejprve jako osvětlovač a elektrikář. Zde se seznámil s Miki Jelínkem. V roce 1974 absolvoval studium divadelní produkce na pražské DAMU. V roce 1969 společně s Miki Jelínkem a Petrem Matějů založili v Praze netradiční expedimentální divadelní scénu Divadlo na okraji. Po několika letech, kdy amatérsky vystupovali po různých mládežnických a studentských klubech, které v té době velice často provozoval Socialistický svaz mládeže, jejich divadelní soubor „dočasně“ zakotvil v mládežnickém klubu SSM Rubín na pražském Malostranském náměstí (dnešní A Studio Rubín) v domě „U tří korun“. On sám zde působil ve funkci ředitele a hlavního dramaturga tohoto klubu. Divadlo na okraji se postupem času zprofesionalizovalo, Potužil je však v roce 1987 rozpustil. Kromě svého působení v klubu a v divadle pracoval od konce 60. let i jako organizátor mnoha jiných akcí netradičního a alternativního divadla a spolupracoval s Československou televizí. V letech 1995 až 2004 působil jalo dramaturg, režisér a umělecký šéf v Divadle Rokoko v Městských divadlech pražských. V současnosti vede obnovené divadlo na okraji (2011 – nyní s malým d).
Komentáře k článku: Potužíraviny (No. 13)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Absolutní souhlas,
pokud si mohu vybrat, jdu nejdřív na desátou reprízu. Inscenace je již usazená a ještě není rozvezená. Bohužel, ne všechna divadla jsou v tomto ohledu vstřícná, volné vstupemky mi, jako kritikovi, většinou nabízejí jen na premiéry, které opravdu nemusím (pokud se mi představení výrazně nelíbilo, musím ihned po něm prchat, jít na následný raut mohu pouze tehdy, mám-li upřímný důvod chválit). Jsou divadla, která mi v tomto ohledu vycházejí vstříc, zpravidla ta malá (např. Na zábradlí, Dejvické, Divadlo v Dlouhé), naopak velká trvají na premiéře (v ND alespoň té druhé) nebo mě nezvou vůbec (DnV).
Ano,
„premiéra je cosi proti přírodě“, resp. proti duchu divadla, daleko přirozenější by bylo hrát po generálce ještě alespoň pět představení zadarmo pro volně příchozí – bez záruky. V USA to řešívají předpremiérovým hraním mimo Broadway, mimo N. Y. C. Řešíval to takto i O. Krejča v DZB.
11.11.2012 (8.04), , Trvalý odkaz komentáře,
Ondřej Doubrava
Ten systém amerických předpremiér – „previews“,
kdy se hraje, zejména u muzikálů, klidně i dva – tři týdny před premiérou, se mi líbí, navíc když jsou podle všeho dost plnohodnotné.
Upřesním pana Pavlovského. To hraní mimo Broadway je často takzvaným „try-outem“ v jiném městě, dělá se poté, co je dílo čerstvě dopsané a než dojde na Broadway, často se může výrazně změnit (škrtání či dopisování scén, leckdy se změní i obsazení). Pak přijde dílo na Broadway nebo Off-Broadway a má právě ještě značný počet „previews“.
Občas je to takto i u nás (Hudební divadlo Karlín hraje často týden před premiérou za plnou cenu).
11.11.2012 (9.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec
S těmi „previews“ (česky předpremiérami)
souhlasím a mnohdy by to přijetí inscenace pomohlo, byť si to v provozu repertoárových scén, zvl. regionálních, moc neumím představit. Navíc jde u nás (ale i v Německu, Francii, Polsku ad.) o jistou tradici, kdy premiéra je svého druhu „adrenalinovým“ večerem pro všechny přítomné. Spíš si myslím, že by kritik – pokud cítí, že premiéra ještě neukázala to, co v inscenaci potenciálně je – měl na představení téže inscenace jít i později. Problém u nás je, že noviny pak už nemají o takto „poučenou“ recenzi zájem – není místo a čas, atraktivita „novinky“ je už pryč.
V angloamerickém tisku vycházejí – pokud jsem zaznamenal – v kulturních týdenících či měsíčnících recenze či ohlasy klidně i rok po uvedení daného díla (pokud se stále hraje). Recenzují se jak ony „try-outs“, tak i oficiální premiéry (snad jen „previews“ ne) a pak i přenesení do nového prostoru (třeba když se stejná inscenace přenese z off-Broadwaye na Broadway nebo z Londýna do NYC).
A tu se dostávám k druhé poznámce Petra Pavlovského. Byl jsem v NYC v 90. letech, tak nevím, zda je to tak stále, ale broadwayské produkce měly vyčleněno každá určitý počet volných míst pro kritiky, a když jsem se přihlásil, rovnou mi producent řekl, že mají „press ticket“ na ty a ty dny a ať si vyberu (někdy to bylo ten samý den, jindy až třeba za týden). Navíc mi automaticky nabízeli dva volné lístky, abych nemusel jít sám. Na off-Broadwayi to bylo trochu jinak, tam jsem se s produkcí přes den (někdy i těsně před představením) domluvil, a pustili mne (opět případně s doprovodem) hned, jen někdy – pokud měli opravdu „full house“ – jsem musel den počkat (produkce se tam často hrají týden a dost). Zkrátka kritik byl pro ně součástí oboru, jehož práce má svá specifika a je třeba jej takto brát. A návštěva představení či koncertu je jeho práce. U nás si produkce občas plete kritiku s P. R. či ji jako „nepřátelskou“ nebo peníze za vstupné jí „užírající“ vytěsňuje zcela (zažil jsem jak u muzikálů tak na nezávislé scéně). Navíc se zavádí (PDFNJ, DnV, DNz, PKD, Brno…) i „press“ vstupné, což mi přijde úplně prapodivné. Jako kdyby si herec platil za to, že jde hrát.
11.11.2012 (13.46), , Trvalý odkaz komentáře,
Ondřej Doubrava
Správně,
try-outy se recenzují, protože jde vlastně o světovou premiéru toho díla, previews se oficiálně nerecenzují (ale to zastanou v dnešní době fandové a mnohdy o něco lépe) a recenzuje se až opening night. Taky si neumím moc představit stabilní nasazení previews v klasicky repertoárovém divadle, u pražských původních novinkových titulů s klidem, a prospěly by!
Za Musical.cz ani za DN nemám problémy navštívit reprízy, taky je mám trochu radši, ale u dobrého představení by kvalita premiéry i repríz měla být konstantní. „Press vstupné“ na premiéru či reprízu, pokud je víceméně symbolické, tak mi nevadí (ano, vím, že jsem v naprosté menšině, ale asi nikdy nebudu schopen brát chození do divadla jako chození do práce).
V zahraničí vím, že u Spojených scén vídeňských hodně dopředu nebývá s press přístupy problém, v Londýně jsem to tak mírně naťuknul, moc zvykem to na reprízy už nebývá, ale asi by také hodně dopředu problém být nemusel. Přístup k novinářům ale potvrzuji, že je v zahraničí jinak královský. Tam nic moc neřeším, jednak většinou třeba z Londýna nic nepíšu, jezdím tam totiž na dovolenou a něco se přiučit, a navíc vozíčkář + doprovod mají výrazné slevy, takže můžu na muzikál víceméně za ceny českých velkých produkcí.
11.11.2012 (15.03), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
K témuž tématu je zajímavým pandánem zvaní na přehlídky a festivaly. Jedinou absolutně pozitivní zkušenoist mám s přehlídkou největší, TER v Hradci Králové.
Na řadu dalších jsem přestal být zván v ten moment, kdy jsem přestal být vedoucím Katedry divadelní vědy FFUK a odešel do důchodu, jakkoli píšícím kritikem jsem od té doby spíš víc než méně – mám na to víc času.
Abych nekřivdil – pozvali mě letos všude tam,odkud jsem referoval v iDN na svém blogu (a vice versa).
11.11.2012 (17.11), , Trvalý odkaz komentáře,