Potužíraviny (No. 3)
1. Koupil jsem si v Dlážděné bestseller svého syna Ivana F. Werfela: Jeremiáš. Asi mi to Bůh nedopřeje přečíst.
2. Byl jsem v Divadle Na zábradlí na Orestkovi. Prý je to o punku a 80. letech – to jsem tam při nejlepší vůli neobjevil. Také jsem nepochopil, kdo tento poměrně pravidelný text opravdu napsal a popřípadě opravdu přeložil. Herci se hodně snažili, bavil mě Ivan, rozčiloval Hampl, kterého nesnáším, a trošku mi přišlo, že tam Mejzlík nepatří vůbec. Proč byla na jevišti pračka a ze kterého roku – ??? Myslím si, že v Divadle Na zábradlí si nepřečetli filosofa Jana Patočku. Cituji: Hamleta je možno hrát ve fraku a civilních šatech dneška, protože jde o moderní svět, kde je fabule již jen individuální historie, jako taková pro nás zajímavá, kdežto hrát Sofokla v moderním oděvu je nemožné, byla by to karikatura, v níž nejvíce zkarikovaní bychom byli sami ve své neschopnosti ritu a mýtu.
Co tedy s antickým punkem bez očekávané katarze? Atd. Hegelova estetika (zvláště to o dramatické poezii) a tak vůbec.
Ale lidi nakonec docela spontánně tleskali, i když nebylo úplně plno. Bylo to příjemně bez přestávky, v baru měli dobrý čočkový salát a bylo u Doubravky útulno. Takže díky.
David Prachař (Lear) a Kateřina Winterová (Cordelie). Snímek BOHDAN HOLOMÍČEK
3. Oproti tomu Lear v Národním, to byla směsice hrůz.
a. Připadal jsem si úplně blbej, že jsem někde, kam vůbec nepatřím, popřípadě, že jsem měl být už dávno mrtvý, popřípadě, že jsem 120-letý stařec, který opravdu vůbec nic nechápe.
b. Bazén přes celé jeviště bez vody! Tu si i Špalek v chudém Kašparu sežene, s jakýmisi asi třema dcerami na skokanských můstcích (probůh, že Nebeský s Prekovou oblíkají kluky zcela příšerně, no dobře, ale udělat tohle s padesátiletou herečkou, co udělali s Evičkou, no comment).
c. Nevím, k čemu jsou mikroporty, když hercům není rozumět ani na skokanském můstku ani na forbíně.
d. Zaslouží si velký herec Švehlík, aby ho někdo vláčel ve slipech po forbíně?
e. Dokonce se dá sprchovat i na forbíně – na pracovním stole mám sošku Davida a Věstonické Venuše, troufám si říci, že rozumím i ženské i mužské kráse, a troufám si říci, že Nebeský ne.
f. Davida Prachaře mám rád, ale jeho postava se od ramen zužuje zvláště, má-li takový kostým, jako měl v Hamletovi (Komedie) nebo teď v Learovi.
g. Jeho nahota na forbíně – no comment.
h. Ale hlavně žádný příběh, nesrozumitelný vztah postav, nevkusný naschvál s Židama do plynu, podivné zpěvácké exhibice, a to za státní peníze, které prý v kultuře chybí.
Takže jsem se dost intenzivně trápil, co s tím, a bohužel mám na to jediné resumé. Grafomanský blábol.
4. Naštěstí jsem si o přestávce Leara stihl odskočit na festival Mezi patry a vidět obyčejný, krásně hraný, dojemný a lidský příběh. Má ještě divadlo šanci na obyčejný příběh?
Komentáře k článku: Potužíraviny (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Eliška Jílková
Děkuji za příspěvek vážený pane Potužile. Mne i jiné jste doslova „navnadil“ zajít se na uvedené inscenace podívat. Jen tak dál a těch prázdných míst bude Na zábradlí mnohem více….
Jen chudák čočka nedostala „čočku“. Jak roztomilé.
15.11.2011 (20.52), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Pavlovský
Přiznám se,
že Král Lear nepatří mezi mé oblíbené kousky od W. Sh. K činohře ND už také dlouho nechovám velkou důvěru. Kde jsou doby Burešové Zázračného Mága, Krobotova Roku na vsi, ale konečně i Morávkovy Lucerny nebo Formanovic Dobře placené procházky. Zkrocení zlé ženy je, podobně jako Kupec benátský, hra s handicapem politické , resp. genderové „nekorektnosti“, se kterou je sice možné se poprat a vyrovnat (např. pronášením závěrečného monologu titulní postavy silně ironickým tónem), ale apriorní zátěž to je i tak. Ještě horší je to s Koncem masopustu: hra o tom, jak mravně pevný a pozitivní Král padá ve střetu s „historickou nutností“, nezadržitelným chodem dějinného pokroku (o kterém byli při světové premiéře všichni komunisté mezi tvůrci zajísté přesvědčeni) nemá smysl v době, kdy se definitivně ukázalo, že kolektivizace vesnice nebyl pokrok, ale zločin.
Šel jsem tedy na II. premiéru, na sedadlo na II. galerii, připraven na nejhorší. Má naděje spočívala pouze ve jménu režisérově. Nezklamal mě!
Představení bylo výtečné, jeho postmoderní jazyk mi nijak nevadil, navzdory mému konzervativismu a pokročilému věku. Jsa stařecky nahluchlý, měl jsem v uchu pečlivě nasazené sluchátko. Po chvíli jsem je mohl klidně vyndat, zásluhou mikroportů jsem rozuměl každému slovu a užíval si jejich sladění s výtečnou živou hudbou. Vzhledem k tomu, že hru přece jenom trochu znám, mohl jsem si i vychutnat i velice chytré připsané pasáže. Ano, toto je moderní činohra, o jaké si kupř. srovnatelné a tradičně rivalitní Vinohradské může jenom nechat zdát.
ad d) Velký herec je velký i proto, že mu neuškodí, ani kdyby byl po jeviši vláčen bez těch slipů. Ano, Alois Švehlík je velký hefrec a potvrdil to i v této premiéře.
ad e) Sexuální preference své ani tvůrců bych sem netahal.
ad g) S nahotou je to v představením jako se vším jiným: může být funkční nebo ne. Zde funkční byla.
ad h) „…za státní peníze“ je stejná demagogie jako kdysi „za dělnické peníze“ nebo dnes „za peníze daňových poplatníků“. To lze říci o čemkoli nesoukromém, co se nám subjektivně nelíbí.
Grafomanie se, s dovolením, může týkat pouze děl slovesných, a to napsaných, tedy literatury. Divadlo literaturou zajisté není, to jen estetika XIX. stol. považovala činohru za „mezní případ literatury“. Představení tedy z podstaty nemohlo být „grafomanským blábolem“, mohlo by ovšem být nezdařeným uměním, tedy neuměním ve sféře divadla. Po mém soudu šlo ale naopak o výrazný umělecký úspěch ve sféře repertoáru činohry ND posledních let.
29.11.2011 (3.11), , Trvalý odkaz komentáře,