Potužíraviny (No. 4)
Čí je to město aneb Praha patří malým obzorům
Michale Dočekale,
udělals mi krásný Štědrý večer, protože již dva měsíce se hrabu v dějinách Prahy a je mi dobře. Ještě se k tomu přidal Lear v bazénu pod nápisem Národ sobě. Udělal jsi při této inscenaci velmi amatérskou chybu, která ignoruje autorská práva (konkrétně Shakespeara a Lukeše). Pokud vím, ani Václav Švorc, nejhorší umělecký šéf, kterého jsem za svůj život v Národním divadle zažil, by takovou kravinu neudělal, aby, jak jsem se ze soukromých kanálů z tvého divadla dozvěděl – prostě kvůli předplatnému nepojmenoval inscenaci tak, jak jí přísluší, a neuvedl Nebeského, jako jejího autora. To je velký trapas a amatérismus.
Tančící dům, jinak také Ginger and Fred, dokončený roku 1996, stojí v Praze na pravém břehu Vltavy na rohu Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí. Jedná se o první stavbu špičkových světových architektů, která byla v hlavním městě po listopadu 1989 realizována. Pojmenován je podle tvaru svých dvou nárožních věží, inspirovaných slavným meziválečným tanečním párem Freda Astaira a Ginger Rogersové. Navrhl jej architekt Vlado Milunić spolu s Frankem O. Gehrym, kterého k projektu přizval investor. Interiéry kanceláří investora byly z části svěřeny britské architektce českého původu Evě Jiřičné. Foto archiv
Plně s Michalem Dočekalem souhlasím – hlavně v tom, že architektuře každý rozumí, ač je vybaven minimálními informacemi. U Dočekala v 1/DNZ je skoro dvacet blbostí – dozvěděl jsem se však, že na nich nezáleží a jsou jen metaforou skvělé myšlenky, že v malých obzorech se nesmí nic bourat, nesmí jezdit auta a probůh parkovat. Že Tančící dům je jediný „relevantní“? Co takhle se seznámit s ABF – Nadací pro rozvoj architektury a stavitelství? Do jaké míry nekopíruje magistrála barokní městské hradby? Průměrný znalec Prahy ví, že nebyly zbořeny v polovině minulého století, ale mnohem později! Metro se dá stavět bez demolicí – to když ví Dočekal jak, tak by mohl dělat něco záslužnějšího, než šéfovat. Jeho odkaz na vzor Londýna – to bylo v roce 1860! V Londýně snad nikdy žádná asanace nebyla, cha, cha…
Zvláště pozoruhodné je plést si mimoúrovňovou křižovatku s dálnicí a dokonce po ní jít jeden kilometr v prostoru, který má asi 250 metru (to úvaha o cestě k Malostranskému hřbitovu). Michal je jistě muž pevných zásad, ale přijde mu vkusné trestat Antonína Kapka, kterému byla vina za zboření Těšnova – tento zločin – asi právem přiřknuta, když leží někde za hřbitovem, co by sebevrah? Sebevražda není sebetrest!? Vymýšlet si „nová slova“ jako: robot, pábitel, ptydepe přísluší talentovaným – takže suberbiální depresivita je kravina Michale. Radecký nestál na žádném parkovišti a co je suberbiální na Miladě Horákové nechápu. Nevím, kteří radní jsou zabednění, ale vím, že parkoviště na náměstí pro paňmámy není ani v Poděbradech, ani v Kolíně, ani v Liberci, ani v Jablonci. Znám některé paňmámy některých šéfů, ale to sem nepatří…
P. S.: Udělal jsem si výlet k Bulharu, vzpomínal na šedesátá léta, jak to tam bezútěšně vypadalo, a přepočítal jsem po Dočekalovi semafory. Není jich 8, ale 6 a fungují ve třech vlnách, takže jsou vlastně 3.
Bohužel jsem si v 2/DNZ přečetl úvahu o Vrchlického sadech I. Slámové a oddechl si – data sedí a jakž takž se to zdá soudné. Chyba lávky! Na text jsem narazil za čtrnáct dní znova a to jsem neměl dělat: nádraží Franze Fosefa I. nemohl 1871 stavět arch. Fanta – za prvé, nebyl ještě ani v pubertě a hlavně, tenkrát neexistovala secese, takže počkejme do roku 1901 a snad se strefíme.
x
Zakladatel a dlouholetý vedoucí a režisér pražského Divadla na okraji (1970 — 1987), v letech 1974 — 1991 dramaturg a vedoucí malostranského USM Rubín (dnes A-studio) a v letech 1994 — 2004 umělecký šéf a režisér Divadla Rokoko (scény Městských divadel pražských) Zdeněk Potužil posílá sem tam do Divadelních novin své uštěpačné glosy a jízlivé postřehy k aktuálnímu dění v českých divadlech či společnosti, někdy přidá vzpomínku nebo nějaký střípek či krátké ohlédnutí ze svého života. Mají vždy charakter velmi osobní, sžíravý a provokativní, programově necenzurovaný a nelítostný k sobě i k popisovaným událostem, situacím a osobnostem. Taková byla například jeho vzpomínka na herečku Jiřinu Švorcovou To je fakt Švorcová, kterávyšla v i-DN 14/2011 a kde najdete i Potužilův životopis. Bylo nám líto nechat jeho texty ležet ladem a nezvěřejněné, a tak jsme mu nabídli, aby si na stránkách i-DN otevřel (ne)pravidelný blog. Po třech dílech koncem minulého roku v něm nyní pokračuje příspěvkem z února tohoto roku, který však do redakce poslal až nyní. Reaguje v něm na měsíční programy Divadla Na zábradlí (DNZ), ve kterých se režisér Michal Dočekal a dramaturgyně Ivana Slámová věnují – v souladu s cyklem výstav ve foyer Čí je to město a celou sezonou DNz – současné urbanistické devastaci Prahy.
Komentáře k článku: Potužíraviny (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Autorská práva
k dílům W. S. by vypršela roku 1686, kdyby v jeho době u nás platila evr. legislativa. On nikdy žádná práva neměl, jak o tom konečně svědčí tzv. falešná či špatná kvarta.
Naproti tomu práva k překladům Milana Lukeše budou platit asi do r. 2085. Problém je ovšem v tom, že překlady zastarávají, už dnes existují novější – Josek, Hilský. Dědicové jsou tedy rádi, když někdo překlad vezme a do případných úprav nevrtají; vysloužili by si totiž jenom to, že by se tyto překlady přestaly hrát hned – každý by raději sáhnul po takovém, kde dědicové neotravují.
15.03.2012 (8.45), , Trvalý odkaz komentáře,