Pouliční fantazie (No. 3)
Druhý den festivalu pouličního divadla Za dveřmi nabídl kromě celé škály klimatických zvratů, s nimiž se museli účinkující popasovat, také oprášená představení z loňského ročníku, dvě klauniády a terapii v oblacích.
S hlavou v oblacích FOTO ARCHIV FESTIVALU
Ještě během dneška máte možnost na Florenci, na Andělu a v Holešovicích na Výstavišti prožít interaktivní rozhlasovou hru S hlavou v oblacích, za níž stojí polský Teatr Delikates. Nerad bych cokoli prozrazoval, přeci jen moment překvapení je tu v podstatě stěžejním prvkem, nicméně něco by se říci mělo. Alespoň tedy takto – na hlavu dostanete slušivý průhledný klobouk připomínající mrak, na uši sluchátka a až vás bude pěkná skupinka, tak si do uší pustíte uklidňující hlas (tedy aspoň v češtině je tomu tak, existuje ještě anglická, polská, německá, francouzská, španělská a italská mutace, ty jsem ovšem pochopitelně neslyšel), který vás v duchu Humovy filozofie provádí světem, který si sami přejete. Máte přece hlavu v oblacích. Myslím, že mnohem víc si to užívají lidé, kteří hlavu v oblacích nemají a pozorují trhlou skupinku s čímsi beztvarým na hlavě, jak se zmítá po ulici. Nutno říct, že já osobně jsem cestu oblaky prožil na Můstku a oproti organizovaným a svým způsobem prázdným Holešovicím máte na dolní části Václaváku skutečně pocit, že do uličního života jaksi nemístně zasahujete. Do jisté míry může polský projekt připomínat Mockův Play Undeground, tam ovšem virtuální svět vidíte přímo na obrazovce tabletu, kdežto zde si jej musíte představit ve své hlavě. To je sice hezké a básnickou duši to potěší, přes všechny výtky je však Play Underground o řád zábavnější.
Prasečí cirkus FOTO ARCHIV SOUBORU
Do programu byla zařazena taktéž dvě představení, jež jste měli možnost zhlédnout už loni – společný projekt Angel-ky Vandy Hybnerové a Lucie Kašiarové a trhlý Prasečí cirkus dua Bratři v tricku. První jsem bohužel nestihl, Prasečí cirkus jsem si však ujít nenechal a ani tentokrát pánové nezklamali. Ve větru jim sice žonglování dělalo ještě o něco větší potíže než minulý rok a ani závěrečná heroická scéna katapultování prasečí hlavičky do připraveného dopadiště se nepovedla, ani to však aktérům nevadilo v tom si představení jaksepatří užít a divákům jakbysmet.
The Incredible Box FOTO ARCHIV SOUBORU
Vrcholem úterního programu však nepochybně byla The Incredible Box španělského souboru Companyia La Tal. Tři muži v pokročilých letech navazující na 150letou tradici „neuvěřitelné krabice“, klasického klaunského cirkusového představení, v němž dominuje především humor, který nemůže spláchnout ani nepříjemný pražský déšť, se pokusili vzdorovat dešti, jazykové bariéře a české ostýchavosti. Principál souboru a taktéž pravnuk zakladatele divadla a jeho dva trhlí asistenti roztočili kolo štěstí a diváci tak byli svědky klasického vystřelení asistenta v superhrdinském převleku z děla do terče, magického čísla s probodáváním krabice meči, ale také deštníky a košťaty, zkrátka všeho, co bylo po ruce, a nakonec i čísla operního, při němž se nakonec celé divadlo kompletně rozložilo. K tradičnímu klaunství patří přiznávání triků a především jejich nezvládnutí. I to patří k jeho humoru a Companyia La Tal toto pravidlo naplnila beze zbytku, a i přes nedobré počasí to byl každopádně největší zážitek dne a vůbec nevadilo, že pánům jejich kombinaci španělštiny a angličtiny a snad i jiných jazyků nebylo příliš rozumět.
Závěr večera pak patřil neodmyslitelné součásti českého nejen pouličního divadla, dnes už nepochybně legendě Teatr Novogo Fronta. Jejich klauniáda Zero však nenaplnila očekávání, která jsem do nich vkládal. Představení začalo návratem ke klasickým choreografiím, kdy „tančí celý soubor“, jak to známe z hudebních videoklipů 90. let. Jedinou aktualizací snad bylo, že to bylo na remix zvuků přírody, lesa, ptáků atd. Poté však následoval jen těžko uchopitelný příběh party lidí, kteří se neustále o něco handrkují, pobíhají sem tam a kvičí. Postupně vykrystalizuje, že onou věcí je žlutý hrnec. Proč – není jasné. V každém případě, kdo jej zrovna vlastní, vládne obrovskou silou, ale také musí čelit nepřátelství ze strany ostatních „kamarádů“. Po nějaké době pobíhání a skákání se najednou všichni ocitnou na lodi umně vytvořené ze soustavy žebříků a vše nakonec skončí projekcí hypnotické trojůhelníkové spirály na plachtu lodi mizející zřejmě do jiné galaxie. Narativní linka se ztratila už někde na začátku pod vrstvou tajtrlikování. I přes stále dokonalé grimasy především Ireny Andreevy, nehynoucí odkazy ke klasickým groteskám a klaunským výstupům se mi zdá, že se produkce TNF začíná točit mírně v kruhu, prvky se opakují a pomalu přestávají být vtipné i originální a čekání na průlom se tak znovu oddaluje. Potlesk však účinkujícím patří za to, že více než polovinu představení odehráli v průtrži mračen, které nezabránily ani polské hlavy v oblacích.
///
Předchozí díly festivalových zpravodajství:
Komentáře k článku: Pouliční fantazie (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
