Divadelní noviny > Názory – Glosy
Pověz mi, Táňo… aneb Moje swingová vzpomínka na Táňu Fischerovou
Stalo se to v neděli 19. května loňského roku. Ten den Činoherní klub uváděl program S úsměvem idiota na vděčné časy a někdy jinak k padesátému výročí premiéry. Jako předposlední píseň před finálními Maršály jsem zařadil swingový duet začínající slovy:
Pověz miláčku
To co chceš od života
S úsměvem idiota
Ti svoji lásku dát…
Ta píseň byla jakousi vlajkovou lodí celého programu. Jak patrno, dala mu název. S Táňou jsme ji věrně zpívali celých těch padesát let, ale teď jsem nevěděl, zdali přijde. Věděl jsem jen, že se na to moc těší, ale zároveň že bojuje s těžkou nemocí, která nedává příliš nadějí. Najednou jsem ji zahlédl v portálu.
V šeru jsem vnímal i její čarovný, hravý, věčně dívčí úsměv. Zaplavila mě vlna radosti. Věděl jsem, že si Táňa ten večer nenechá vzít. Náš klavírista Petr Václ začal hrát předehru a Táňa přicházela na scénu. Diváci ve vyprodaném hledišti spontánně vstávali a tleskali. Vteřiny běžely a potlesk neustával. Patřil jí, i její nádherné tváři prozrazující zhoršující se stadium nemoci. Ale ten úsměv, ten v tu chvíli vítězil nad nemocí, nad starostmi, nade vším. Ten výsostný okamžik se zkrátka vymkl z nelítostného běhu času. Patřil jenom nám a našim divákům. Zpěv naší kultovní písničky provázela hra očí, úsměvů a pohybů, ani náznak toho, že by to mělo být naposled. Ani já jsem na to nemyslel a mám pocit, že ani Táňa.
Té kultovní swingovce jsme již léta říkali „naše písnička“. Co všechno už jsme s ní zažili! Na scéně Činoherního klubu jsme ji zpívali do roku 1972 stokrát a pak dále v divadle i na zájezdech, zvláště po comebacku od roku 1990. Celkově bych odhadl, že tak dvěstě- až třistakrát. Zažili jsme s ní i řadu situací na hranici absurdního komična. V našem tradičně odlehčeném stylu konverzace jsme je nazývali „prověrkou naší profesionality“. Tak nám v jednom menším městě před vystoupením sdělili, že klávesový nástroj ani doprovodného klavíristu nemají, ale že nás doprovodí chlouba jejich hudební školy, deset mladých basistů. A skutečně jsme to zvládli i za extrémního doprovodu. Písnička do nás pronikla natolik, že bychom tu melodii věrohodně zazpívali snad i někde v Africe o půlnoci za doprovodu bubnů. A tak jsme se bavili a vzájemně rozesmávali vymýšlením dalších možností: jak bychom to dali třeba v ponorce, v kosmické lodi, jak mezi mimozemšťany.
No, a právě v těchto dnech se mi to pořád vrací. Táňa tu není. Nemůžu jí nikam zavolat, domluvit se s ní. Ale možná, kdo ví, jednou, až si to – třebas jen čistě soukromě, pro sebe – začnu zpívat, třebas mi odpoví odněkud z astrálu. Třeba si to zařídí, tak jako toho 19. května.
Komentáře k článku: Pověz mi, Táňo… aneb Moje swingová vzpomínka na Táňu Fischerovou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
