Pozapomenutý patriarcha
Jako divadelní patriarchy můžeme vnímat osobnosti důležité pro dědy, otce i syny – významné postavy, které všichni ze tří generací znali nebo o nich aspoň slyšeli. Pro loutkáře je přes řadu současných poznatků takovým patriarchou Matěj Kopecký, pro filmaře Otakar Vávra, který se dožil sta let, pro divadelní herce František Kovářík (nedožil se stovky o dva roky), mezi ženami hrajícími divadlo na českém venkově byla takovou osobností Eliška Zöllnerová.
Tisk fotografie k pětaosmdesátinám Mistra E. Chvalovského, autor neuveden, tisk V. Smrž, Soběslav, 1924 Národní muzeum, H6p-31/2011, sign. 31F63
Edmund Chvalovský (1839–1934) mezi patriarchy rozhodně patří, i když není pohřben na Slavíně ani jiném místě Vyšehradského hřbitova. Pocházel z pražského Františku, kde v 19. století žili nejchudší z nejchudších Pražanů. Získal středoškolské vzdělání, a ač měl široké historické, technické i umělecké znalosti, vysokou školu nedostudoval. Pro svou velmi hubenou postavu byl koncem padesátých let 19. století oblíbeným představitelem rolí ve staroměstském Schwestkově divadle u svatého Mikuláše. Tam také poprvé režíroval. V Prozatímním divadle, kde působil od roku 1862, se setkal na jevišti i s hypermobilním Jindřichem Mošnou. Oba v baletním představení! V šedesátých až osmdesátých letech 19. století, i po přechodu do Národního divadla, hrál činoherní role přes svou dispozici – podle tehdejší kritiky měl suchý a neobsáhlý hlas menšího rozsahu. Těžiště Chvalovského práce bylo v operní režii. Od roku 1884 byl druhým režisérem oper v Národním divadle a zapsal se do historie jako režisér prvních uvedení Smetanových oper. Činohrám se v Národním divadle oficiálně nevěnoval, režíroval hry pro děti, ale za vrchol jeho tvorby se považuje první uvedení Maryši (1894). Chvalovský jako režisér přímo pracoval na různých vrstvách inscenace – od návrhů kostýmů či spolupráce na scénografiích až po zvuky a ruchy vytvářející atmosféru představení. Využíval k tomu značné historické, národopisné a folkloristické znalosti, které uplatnil také ve výuce herectví v operní škole Jana Ludevíta Lukese i v Dramatické škole Národního divadla.
Pro nově vznikající divadelní sbírku Národního muzea (po roce 1925 jako součást jeho knihovny) sbíral a postupně jí věnoval různé pozoruhodné památky. Třeba svazek klíčů od zákulisí Prozatímního divadla, kterými naposledy končící divadlo osobně uzamkl. Nebo torzo stínítka stolní lampy používané v tomto divadle. Scénografickou ojedinělostí jsou drobné pozůstatky z kostýmů z her Prozatímního divadla – dokonce mašle z rokokových střevíců. Pozornému čtenáři této rubriky neuniklo, že jsme Edmunda Chvalovského jako akvizitora zmiňovali v souvislosti s nejstaršími fotografiemi v divadelní sbírce Národního muzea – těmi právě ze Schwestkova divadla na Starém Městě, kde působil. A také fotografii světových artistů – amerických bratrů Phoitesových, kteří působili v Novoměstském divadle i na scéně Prozatímního divadla (1880).
Do výslužby odešel ve velmi slušných dvaašedesáti letech, dlouhý čas prožil ve své oblíbené Soběslavi, kde si užíval pozornosti a úcty a organizoval ochotnický život. Považte, jak místní amatérští divadelníci museli být hrdí na to, že je vede slavný režisér Národního divadla!
Snažil se také zachytit proměnu českého divadla za více než šedesát let. V rukopise zůstala jeho práce Počátky a rozvoj českého divadla, je také uložena v divadelní sbírce Národního muzea. Portrét krásného důstojného pětaosmdesátiletého starce (žil ještě dalších deset let) ukazuje, jak mohl vypadat vážený patriarcha českého divadla své doby.
Komentáře k článku: Pozapomenutý patriarcha
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
