Nesnesitelná lehkost smrti
Chápu postřeh tvůrců inscenace Požitkáři, že o smrti se dnes moc nespekuluje. Nechápu však, proč by umělci o tomto tématu (fenoménu?) hlouběji přemýšlet neměli. Proč ho pouze pohladí, v lepším případě zironizují. „Obraz dnešní doby“ – či dnešního uvažování – se možná v inscenaci mihne, ale stačí to? Při pohledu na apartní, rudou scénu a prvních pár minut představení vás napadá, že uvidíte variantu na Sartrovo S vyloučením veřejnosti. Neuvidíte. Tato skvostná hotelová hala také vyvolá vzpomínku na Havelkovo Šílenství, které mělo v tomto divadle premiéru minulou sezonu. Je dobře, že si Divadlo Na zábradlí našlo svůj estetický kód (dvorním scénografem je Marek Cpin), názorové a tematické směřování – lehce existenciální i absurdní (kmenovou dramaturgyní je Dora Viceníková). Ne vždy ale vznikají „inscenace roku“.
Rudá hala, ve které se sešla vybraná společnost, evokuje peklo aneb Požitkáři na Zábradlí FOTO KIVA
Požitkáři jsou koláží útržků textů Vítězslava Nezvala, Thomase Bernharda, Davida Eaglemana, Rainera Marii Rilkeho a asociací na téma smrt a divadlo. Propojení možná pro inscenátory logické, ale pro diváky méně. I když samozřejmě jepičí život divadelních projektů k tomuto spojení může vybízet. Jen najít pevnější pouto, jasnější sdělení. Nevadí, že divák tápe, zda elegantní sešlost je po smrti, nebo při většinou banálním tlachání na ni čeká – jedno na kterou. Neurovědec David Eagleman totiž ve své knize Suma vyjmenoval rovnou tři a tato citace v inscenaci také zazní: Umíráme natřikrát. Poprvé, když nám tělo přestane fungovat. Podruhé, když je naše tělo ukládáno do hrobu. Potřetí tehdy, když někdo v budoucnu naposledy vysloví naše jméno. Nevychází spíš spojení „opravdových“ úvah s bezvýznamnými pasážemi, jako je vyvolávání duchů, rozsypaná urna, opakující se, nedopovězený vtip o Rudolfu Hrušínském, který se dostal k nebeské bráně a jehož hloupou pointou je v závěru představení puštění zvukového úryvku ze Spalovače mrtvol.
Není to však jen potíž se spojováním „svatého“ – tedy vznešených řečí o smrti s profánním. Je to chybějící sdělení (i když bych raději napsala poselství), jasnější obraz, zřetelnější úvaha než jen – česká společnost je ateistická a o smrti mluví a uvažuje stejně všedně jako o jídle (možná je přízračné, že tato premiéra byla nejprve ohlášena pod titulem Labužníci a měla být právě o něm).
Požitkáři jsou ovšem nejdokonalejší podívanou týmu Viceníková-Mikulášek-Cpin. Herecká souhra, režijní preciznost, scénografický perfekcionismus v českém divadelním prostředí nevídaný. Tři noví členové souboru – Dita Kaplanová, Jana Plodková, Jakub Žáček – se stali novým impulzem a soulad dokonali. Pro mě ovšem vrchol představení a přišel přesně v momentě, kdy už jsem se rozhodla přestat poslouchat a chtěla jsem se nechat unášet pouze viděným. Do života mě opět uvedlo, když Leoš Noha jako vyvržený Požitkář, zapáchající a tlející, zpěvně recitoval Nezvalova Vetešníka.
O tři dny dříve byla uvedena v Alfredovi ve dvoře inscenace Smrt jsem já. Dora Bouzková, Apolena Vanišová, Halka Třešňáková, Petr Krušelnický, Lukáš Bouzek a Jan Bárta vytvořili mnohem abstraktnější tvar založený na osobních zpovědích – například, jak umřely rybičky, nekonkrétních, avšak smrt evokujících projekcích, divadelně-výtvarných instalacích – moře nekonečnosti vytvořené ze skleněných retro lahví s vodou. Tvar je méně preciznější, než jsou Požitkáři, ale působí mnohem intimněji, rituálněji, procítěněji, jistě diváka přiměje ke vzpomínání a zamyšlení. A o to by mělo jít především, domnívám se.
Abych skončila banálně – v duchu dnešní doby –, tvůrci Požitkářů honili moc zajíců a pečínku udělali jen z poloviny, a ta devět herců nenasytí.
Divadlo Na zábradlí – Vítězslav Nezval, Thomas Bernhard, David Eagleman, R. M. Rilke, Jan Mikulášek, Dora Viceníková a kol.: Požitkáři. Režie Jan Mikulášek, dramaturgie Dora Viceníková, scéna a kostýmy Marek Cpin, hudba Miloslav König. Premiéra 24. října 2014.
Komentáře k článku: Nesnesitelná lehkost smrti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
