Divadelní noviny > Festivaly

Poznámky k Janáčkovi

Ve dnech 2. až 20. listopadu se do Brna po osmé vrátil mezinárodní operní a hudební festival Janáček Brno. Odehrálo se 36 produkcí (oper, koncertů, matiné), sešly se tu prvotřídní evropské osobnosti a soubory, hostovala dvě významná evropská operní divadla. Nejvíce pozornosti přitáhli tři čeští dirigenti mezinárodního renomé Jakub Hrůša, Tomáš Hanus a Tomáš Netopil, svést je dohromady bylo jedním z cílů festivalu.

Festival navštívilo 10 744 platících diváků, což znamená průměrnou návštěvnost 73‚3 procent a rekordní hrubé tržby ze vstupného ve výši 4 269 249 Kč. Vrátili se i zahraniční diváci, objednávky přišly ze Slovenska, Rakouska, USA, Německa, Velké Británie, Francie, Švýcarska, Maďarska, Nizozemska, Polska, Japonska, Irska, Kanady, Španělska, Itálie, Brazílie, Belgie, Švédska, Číny, Chorvatska či Indonésie. Což je dobré připomenout hlavně úředníkům na Ministerstvu kultury, až zase nebudou vědět, jak rozpoznat renomovaný festival. Finančně festival podpořily Statutární město Brno, Ministerstvo kultury ČR, Jihomoravský kraj, Nadace Leoše Janáčka a velkoryse také Bohemian Heritage Fund – zaslouží uznání! A dodejme, že k festivalu patřily další aktivity, od vydání knihy receptů Janáčkovy hospodyně Marie Stejskalové a nabídky janáčkovského menu v devíti brněnských restauracích přes tematizované vycházky pro děti i dospělé po plošné plastiky skladatele v životní velikosti s QR kódy, které na různých místech Brna umožňovaly ve smartphonech poslouchat Mistrovu hudbu. Janáček je budoucnost, ne minulost, správně hlásá festivalové dění.

Quo vadis

Téma festivalu Quo vadis lze vztáhnout nejen k zájmu o dílo Leoše Janáčka ve světě, ale také k nejistotám, které nás náhle ohrozily a na něž samozřejmě nebylo možné ani ve festivalových produkcích zapomenout. Nicméně ho určil název dramatické skladby, s níž dnes skoro zapomenutý Feliks Nowowiejski sklízel po roce 1907 ovace po celém světě. Také Leoš Janáček chtěl skladbu v Brně uvést, neměl však dostatečný provozovací aparát. Kdo ví, co ho na vnějškově pompézní skladbě zaujalo, bylo však dobré se s ní seznámit ve spolehlivém nastudování dirigenta Johna Fioreho – konstatujme hned zkraje, že úspěch festivalu tkví v detailech, ve snaze o dokonalé obsazení a nastudování repertoáru, prostě v usilování o kvalitu.

Janáček z domova

Úvod festivalu patřil originálnímu projektu Z mrtvého domu / Glagolská mše. Dirigent Jakub Hrůša navrhl spojit skladby z Janáčkova pozdního období, což osobitě realizoval režisér Jiří Heřman zřejmě s úmyslem vyrovnat depresivnost opery ze sibiřského lágru podle F. M. Dostojevského jásavou oslavou víry a života obsaženou v kantátě na staroslověnský text. Inscenaci rozdělili přestávkou po komedii o záletné mlynářce a Glagolskou mši ke konci opery připojili několikerými údery zvonů. V té chvíli také temnotu, v níž se hraje opera, prosvítí paprsek světla.

Hraje se po celou dobu v prakticky prázdném prostoru ohraničeném vysokými stěnami, případně projekcí na horizontu – zasněženou pustinu až v závěru vystřídá obraz prosluněné zelené krajiny. Popsané to působí trochu naivně, ovšem obsah dění dodává sugestivní Janáčkova hudba. Opeře dominují řetězy, na nichž jsou často připoutáni vězni a hlavně na nich visí Orel se zlomeným křídlem v podobě Krista na kříži, který spíná obě části inscenace. Glagolská mše začíná vězni symbolicky ukřižovanými na ukrajinských křížích, obě díla také propojuje postava Akuliny v podání Kateřiny Kněžíkové – v opeře němá postava, v kantátě skvěle zpívá sopránové sólo.

Vůbec inscenaci dominovalo pěvecky a typově výtečné obsazení rolí: Peter Berger (Skuratov v opeře, tenorové sólo ve mši), Gianluca Zampieri (Filka Morozov), Roman Hoza (Gorjančikov) a Jan Šťáva (Placmajor, bas ve mši). Za všechny, kdo by zasloužili jmenovat, zmiňme ještě alespoň Jarmilu Balážovou, Pavola Kubáně a Janu Hrochovou. Jiří Heřman je vedl k detailnímu jednání na jevišti, opera je především sledem vyprávění, v nichž pěvci musí charakterizovat myšlení a emoce svých komplikovaných postav. Stejně tak pěvci výtečného sboru – „herectví“ v brněnské opeře samozřejmě rovnomocně sestává z výrazového zpívání a fyzického jednání.

Jenže z černého se nestalo bílé, ze tmy nepovstalo oslnivé světlo, propojení obě skladby zabarvilo do šeda, především Glagolská mše nevyzněla tak jásavě, jak bylo třeba. Svět v opeře zmrzačených mužských osudů sice prozářily ve mši ženy a ženské hlasy, ale proti dramatickým situacím v opeře kantáta nenabízí nic víc než symbolická seskupení davu. Zvlášť když režisér v opeře pracoval s nezvykle popisným jednáním, vězni šijí skutečnými jehlami a nitěmi, nalévají čaj z moderní várnice, pracují s jevištními trámy apod. Na můj vkus až moc realisticky vybarvovali své zpovědi. Mimochodem: Janáček si sám napsal libreto plné naivních rusismů a přiznám se, že jsem se nezbavil pachutě událostí na Ukrajině, Putin mi prostě geniální operu pošramotil. Co by asi dnes říkal rusofilní Janáček?

Odhaduji, že hudební hledisko v inscenaci trochu převážilo nad významovým řešením. Jakub Hrůša vypracoval obě partitury do nejmenších nuancí z logiky hudby, která někdy příliš zjemňovala logiku jevištního jednání – vězni se překřikují jaký – taký až příliš kultivovaně, například. Obdivuhodně Hrůša vyladil výsledný zvuk, zpřesnil nástupy – podruhé zobecněme, že počínaje touto inscenací byl festival přehlídkou skvostných orchestrů, jaké v našich krajích tak často neslýcháme. I když drobná zakolísání hráčů se zaslechnout dala, třetí představení, živě streamované pro Operu Vision, vyšlo lépe než premiéra.

Dodejme, že na festival přivezla dvě inscenace také Opera Národního divadla v Praze – podle mého po dlouhé době mohla nabídnout festivalu odpovídající inscenace, obě v režii Calixta Bieita: Janáčkovu Káťu Kabanovou a Plameny Ervína Schulhoffa, o nichž jsme už v Divadelkách referovali.

Janáček ze světa

Podle mého letošnímu festivalu dominovaly dvě zahraniční inscenace. Káťu Kabanovou z Grand Théâtre de Genève (v koprodukci s Deutsche Oper am Rhein Düsseldorf Duisburg) hudebně nastudoval Tomáš Netopil s vynikajícím Orchestre de la Suisse Romande. Z orchestřiště stoupal kompaktní zvuk, v němž se rozpouštěly jednotlivé nástroje i nástrojové skupiny, který volně podle potřeby zněl v pianissimu stejně jako fortissimu. Netopil skladbu přehnaně nelyrizuje, což mi jednak vyhovuje a jednak to odpovídalo věcnému pojetí příběhu na jevišti. Režisérka Tatjana Gürbaca postavy a výjevy místy až karikovala, bez sentimentu, který se u nás této opery stále drží (v jiné podobě, ale po duchu shodně režisérka postupovala jako v Praze Bieito).

Corinne Winters hraje Káťu přecitlivělou, opravdovou, trochu hysterickou a sexuálně vyprahlou. V logice příběhu ani jen dobrou, ani jen špatnou. Skvěle zpíval Aleš Briscein, není divu, že je mimo jiné pro janáčkovský repertoár ve světě tak vyhledávaný, Borise podal jako chlapa trochu zbabělého. Vztah Tichona (Magnus Vigilius) k matce je tu až perverzně milenecký, také Kabanicha v podání Eleny Zhidkové není obvyklá robustní matróna, ale štíhlá, módně oblečená panička, škoda, že jediná se hlasově na jevišti ztrácela. Varvara (Ena Pongrac) s Kudrjášem (Sam Furness) jsou pragmatičtí mladí, štítí se poměrů, ale nic proti nim nepodnikají. Barevné kostýmy přispěly k barvité vtipné podívané, nic si tu nehraje na zaostalé Rusko topící se někde v bahně u Volhy, příběh může volně plynout ve své vlastní vnitřní logice. I proto bez putinovské pachuti.

Ani v příběhu Věci Makropulos z Welsh National Opera režisérka Olivia Fuchs nevymýšlela žádné „jinakosti“, zachovala základní řešení jednotlivých scén, v nich dokonce jako by se poučila v české inscenační tradici. Pod vnějškovou slupkou však rozehrála vztahy postav a situace stejně ostře jako Gürbaca. Hraje čapkovskou konverzační komedii, možná mysteriózní detektivku, jaké jsou dnes v oblibě, také bez plačtivosti nebo sentimentu, který osud třistaleté „ledovaté“, jak Elinu nazýval Janáček, může vyvolávat. Famózní Ángeles Blancas Gulín ji hraje skoro bláznivě, v závěru opery poskakuje po posteli s lahví v ruce, při prvním setkání si sedne Nickymu Spenceovi coby Albertovi na klín, prostě pohrdá společenskými konvencemi. A part zpívá skvěle, ostatně jako všichni, zmiňme ještě alespoň Gustáva Beláčka v roli advokáta Kolenatého. Nadšení vyvolal coby bláznivý Hauk-Šendorf Alan Oke, před lety exceloval v pražském provedení Brittenovy Smrti v Benátkách.

Nejsilnější je však inscenace v dokonalém zvuku orchestru Velšské národní opery, snad ještě preciznějším, než stvořili hráči ze Ženevy. Dirigent Tomáš Hanus si v něm zjevně liboval, hned třeba v předehře ztišenými fanfárami žesťů za oponou. Ale hlavně podporoval v tempové i zvukové dynamice veškeré jevištní dění. Vlastně až poslední výstup opery otevřel filozofický i lidský problém vyprázdněnosti dlouhého života v naléhavém monologu Eliny a pak zase žesťovou sekcí v působivém zvuku z postranní lóže.

Zápisník zmizelého

Cyklus písní pro tenor s doprovodem klavíru Zápisník zmizelého se považuje za specifickou Janáčkovu „operu“. Na festivalu zní pravidelně, tentokrát hned ve dvou různých provedeních. První se v rámci koncertu Brno Contemporary Orchestra nepovedlo. Jednak podle mého není dobré instrumentovat klavírní part do orchestru, s nímž sólista nemůže vést dialog jako s klavíristou, jakkoli instrumentace Miloše Štědroně a jeho syna Miloše Orsona Štědroně do komorního ansámblu dechových nástrojů ctila ducha Janáčkovy hudby. Jaroslav Březina sice ukázal, že má cyklus promyšlený, ale nenavázal, nemohl navázat dialog s orchestrem řízeným Pavlem Šnajdrem. Hlavně však nebyl v hlasové pohodě – poslední dva vysoké tóny partu ho zradily úplně. Nevedlo se ani Ivě Bittové v partu cikánky, neprosadila se ani ve vlastní skladbě Nezabudka z roku 2019. Skvěle však vyzněly Janáčkovské miniatury v aranžích Miloše Štědroně v úvodu koncertu.

Podruhé provedl Zápisník zmizelého tenorista Nicky Spence – ani v roli Alberta ve Věci Makropulos nesvlékl červené ponožky, v Zápisníku k nim oblékl do vínova zabarvenou vestu a modré sako a hned provedením úvodních lidových písní v úpravě Benjamina Brittena okouzlil bezprostředností projevu. Ani on nedal ony Janáčkovy závěrečné tóny, o druhý se ani nepokusil, ale spolu s dokonalým klavírním doprovodem Juliuse Drakea naléhavě převyprávěli příběh chasníka, který se zamiluje do cikánky a musí s ní odejít do světa. Partnerkou mu byla Václava Krejčí Housková, zazpívala také čtyři čísla z Janáčkovy Moravské lidové poezie. V závěru nadšeným divákům tančili a přidávali další písně.

Původní opery

Komorní opera JAMU v Divadle na Orlí při festivalu nabízí nové operní projekty. Letos pozoruhodně vyspělé skladby Noemi Savkové J.A.K. z Labyrintu a Markéty Brothánkové Kalvárie. Obdivuhodně je nastudovali dirigenti Matěj Voda a Marek Madeja, režiséři Vladimír John a Marek Řihák nedopustili popisná řešení a vedli své kolegy k významové demonstraci postav. Provedení prospěli studenti z jiných oborů, zejména činoherního herectví a scénografie. Na podrobnější analýzu tu není prostor, snad bude příležitost se k ní vrátit. Vůbec k pozoruhodným produkcím Komorní opery.

Suma sumárum: Osmý ročník festivalu Janáček se hodně podařil!

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 30. listopadu 2022

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Poznámky k Janáčkovi

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ