Divadelní noviny > Názory – Glosy
Poznámky z New Orleans
Jsou to asi dva roky, co jsem v pražském Činoherním klubu viděla (dosud uváděnou) hru Tramvaj do stanice Touha. Od té doby nemůžu zapomenout na tu šílenou tenzi napříč trojicí, kterou tvoří Blanche (Lucie Žáčková), Stanley (Jan Hájek) a Stella (Marika Procházková) – tak nadupanou hru v tak vynikajícím provedení jsem dlouho neviděla. Ten zážitek ve mně rezonoval tak mocně, že jsem se letos rozhodla vyrazit na jih USA a tu pověstnou jižanskou atmosféru také zažít.
Čili teď sedím v neworleanské kavárně s výhledem na třípatrový koloniální dům s ornamentálně kovanými sloupy nesoucími terasy, z nichž jedna stíní okna bytu, kde v roce 1947 Tennessee Williams dopsal hru A Streetcar named Desire. Necelých tři sta metrů od místa, odkud zajížděla tramvaj do zvláštní části města, jíž prochází ulice Touha. Prý se v ní snoubila neřest se ctností a chudoba s bohatstvím, o čemž dodnes svědčí právě jména ulic: například Touha nebo Frenchmen Street, na nichž bohatí francouzští zákazníci vyhledávali bary, herny a holky, jež kříží ulice nesoucí jména světců, jimž jsou zasvěceny v těchto místech četné kostely. Není divu, že Williamse tato posléze zchudlá čtvrť plná protikladů přitahovala.
Můj zájem toto místo také vzbudilo, těšila jsem se, že prozkoumám všechno, co se ke hře váže. Ulicí Touha se projedu tramvají, budu vyhlížet domek, kde Stanley se Stellou mohli bydlet, najdu místo, kde Williams na hře pracoval.
Jenže jak je známo, lépe je se moc netěšit. Ulicí Touha už tramvaj nejezdí, zastávku zrušili na sklonku roku 1947, v domě, kde autor bydlel, je turistický obchod a malou desku s nápisem, že tam pracoval, lze mezi vyvěšenými suvenýry lehce přehlédnout. Jak mě mohlo jen napadnout, že si prohlédnu jeho dům, že v něm bude muzeum, že se během měsíčního pobytu podívám na to, jak se jeho hry hrají ve městě, o němž psal?
Teď se divím sama sobě, že jsem předpokládala, že západně od českých hranic věci fungují, jak by si člověk přál.
Myslela jsem, že to jen u nás vystavujeme klíčový umělecký klenot, který by na zájmu turistů mohl vydělat na chod vlastní instituce, v polorozbořeném zámku nebo na zastrčené chodbě Národní galerie. Že jen u nás přehlížíme, že Mucha je jen asi jedním ze dvou českých malířů známých napříč kontinenty. Myslela jsem, že jen u nás se může stát, že necháme kavárnu Arco zapadat prachem a nevyužijeme Kafkův odkaz k pozvání literátů ze všech koutů světa, aby si zažili svůj měsíc v kouzelné Praze. Přestože taková investice do kreativních lidí by se vyplatila mnohem víc než rozpačité reklamy zvoucí k návštěvě Čech, které teď běží na CNN (kupodivu se prezentujeme velmi aktivně, leč tak nudně, že by mě sem nikdo nedostal – kolik ty reklamy na CNN asi stály?). Že jen u nás necháme Janáčkovo dílo minulosti a úzkému okruhu milovníků české hudby, Seifertovo, Čapkovo, Hrabalovo dílo jen skutečně skalním zájemcům…
Je mi líto, když si představím, co všechno by se u nás dalo světu nabídnout, co všechno je v naší kultuře jedinečné, lákavé, světové. Ale jsem prý přecitlivělá a mám nadměrná očekávání. Proč by se měl v New Orleans hrát pravidelně Williams? Proč by měl být na repertoáru nějakého pražského divadla Havel a Čapek s anglickými titulky nad jevištěm? Vždyť je to jedno, město přiláká své turisty stejně – ti se zájmem o levné pivo a holky ve výkladních skříních kolem Václaváku, případně ti, kteří si chtějí nacpat břich cajunskou kuchyní a poslechnout turistický jazz na Bourbon Street, přijedou tak jako tak.
Jenže takoví už přijeli. A co dál? Co víc může město nabídnout?
Mám za to, že odpověď je v kultuře – v profesionálně představené nabídce místního, které vyniká svou světovou neopakovatelností.
Komentáře k článku: Poznámky z New Orleans
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
