Pozor, vyletí kivi!
Takto upozorní plzeňský malíř a fotograf Bohumír (Gottfried) Lindauer domorodého maorského „protinožce“ před pořízením snímku po svém příjezdu na Nový Zéland. Co na tom, že je to nelétavý pták? S tímto detailem si tvůrci plzeňské inscenace Lindauer? Pākehā! hlavu nelámali – na první dobrou vtip samozřejmě funguje a dobrodružná divadelní expedice Divadla J. K. Tyla je bezesporu důstojnou připomínkou pozapomenutého plzeňského rodáka i trochu jiným pohledem na zprofanovanou zemi Pána prstenů. Historickou budovou Velkého divadla, stojící v místě někdejší zahrady Lindauerova otce, tak nemusí létat ani zelené ovoce názvu téhož znění.
Battle lidovky Plzeňská věž převyšuje kopce s maorskou hakou (uprostřed Jan Maléř coby maorský náčelník) FOTO IRENA ŠTĚRBOVÁ
Inscenace vykresluje Lindauerův život od jeho prvních školních malířských pokusů (navzdory otci, který by mu byl raději předal zahradnické řemeslo) přes výtvarná studia ve Vídni a první evropské zakázky až po působení na Novém Zélandu, kde je dnes malíř známější než v rodné zemi. Na jeho portréty maorských domorodců narazíte kromě Aucklandské umělecké galerie Toi o Tāmaki, kde má rezervované celé patro, i v galeriích na Jižním ostrově (Nelson, Dunedin, Christchurch) a celou stěnu mu vyhradili dokonce i v Novozélandském muzeu Te Papa Tongarewa ve Wellingtonu. Ba co víc, po Lindauerovi pojmenovali i první, dodnes oblíbené novozélandské šampaňské – což se ovšem v inscenaci nedozvíme.
Maluje se zato o sto šest a scéna je co chvíli rozžita malířskými plátny vídeňských elévů či rámy, jež na lankách opakovaně sjíždějí z provaziště, aby za nimi coby živoucí portréty mohli zapózovat herci. Vynalézavý princip, jak rychle a efektivně zaplnit jeviště proměnlivou, interaktivní scénografií a po chvilce se jí opět elegantně zbavit, vygraduje v závěru inscenace, kdy na scénu sjedou věrné kopie Lindauerových obrazů, takže se promění ve stěnu galerie či pomník významnému malíři, který sice spolupracoval s českým vlastencem Vojtěchem Náprstkem a cestovatelem Josefem Kořenským, avšak řada diváků o něm zřejmě uslyší poprvé. A to přesto, že dva portréty Maorů spolu se sbírkou maorských předmětů a fotografií a dopisů Josefě Náprstkové vlastní i pražské Náprstkovo muzeum (není tedy pravda, že po sobě Lindauer nezanechal jediný dopis, jak tvrdí autorka hry Renata Putzlacher v rozhovoru na webu divadla).
Přes snahu o (ušlechtilou) osvětu není dvouhodinová inscenace pouze didaktickou vyprávěnkou – tvůrci v ní našli i (vzhledem k rusko-ukrajinskému konfliktu až nečekaně) aktuální témata, neboť Lindauerův úspěch vysvětlují především snahou cizí národ vyobrazit s hlubokou úctou. Hlavním tématem je přitom hledání identity obecně. Lindauer se sice narodil v Čechách jako Bohumír, spolužáci mu však říkali Gottfried a k usnadnění cesty k úspěchu mu bylo doporučeno německé jméno používat i v zahraničí. Teprve na Zélandu zjistil, že není důležité, zda je Čech nebo Němec – stačilo mu, že je prostě Lindauer a pro Maory, kteří mezi evropskými imigranty nerozlišovali, jednoduše Pākehā, ne-Maor.
V otázce vlastní identity podobně tápající česko-polské autorce Renatě Putzlacher a režiséru Radovanu Lipusovi (narozen v Třinci) se navíc podařilo tok děje poměrně šikovně rytmizovat vyprávěnými pasážemi – Lindauerův příběh líčí jeho mladší syn Victor. Malířovu biografii přitom organicky začlenili do širšího dobového kontextu a osud Victora, který z Nového Zélandu odešel zpět do Evropy pátrat po svých kořenech a jako dobrovolník bojovat do první světové války (!), sledují i po Lindauerově smrti. Stejně tak se v první polovině inscenace, reflektující Lindauerovy kroky v Evropě, vyhýbají zdlouhavosti několika prostřihy na Nový Zéland, lákající cizince na volné pracovní příležitosti. Jediný scénický objekt – krychli na kolečkách, představující po většinu času plzeňský byt Lindauerů – proměňují v reklamní poutač vítající přistěhovalce nápisem Haere Mai / Welcome a posléze v zaoceánský parník, na němž první čeští imigranti připlouvají do země zaslíbené.
Pro plzeňské publikum tvůrci přimíchávají i trochu lokálního koloritu v otcově nářečí (sošný Josef Nechutný), matčině opakovaném zvolání Ježkovo voči! (šéfka plzeňské činohry Apolena Veldová) či Lindauerovu pohrdnutí Náprstkovým pivem z pražské hospody u Halánků. Vše koření písně v libozvučném podání Marka Mikuláška (Lindauer) a Matyáše Darnadyho (Victor) či sborový battle, kdy se lidovka Plzeňská věž převyšuje kopce, doprovázená na dudy, trumfuje s bojovým tancem haka. Škoda jen, že představitelé Maorů nejsou při tanci pod vedením Jana Maléře v roli náčelníka jednotní – tím spíše, že by mělo jít o nejvýraznější scény inscenace, přicházející na svět shodou okolností v době, kdy se haka na divadle objevuje opakovaně (Zkrocení zlé ženy v pražském Divadle pod Palmovkou či Jesus Christ Superstar ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti).
Podobně odbytě působí koneckonců i maorské tetování moko. To v našem kontextu odpovídá spíše celé pomalované hlavě (a tělu) Vladimíra Franze, ovšem v inscenaci mají muži pouze černě pomazané tváře (ženy zase bradu), takže připomínají spíše indiány nebo čerty, i vzhledem k charakteristickému vyplazování jazyka. Toto řešení samozřejmě může asociovat motiv xenofobie, strachu z odlišnosti, a svou náznakovostí je rovněž příspěvkem do diskuse ohledně blackface – z výtvarného hlediska je ovšem promarněnou příležitostí. Stejně tak zpěv ptáků, jenž se ozve po příjezdu prvních imigrantů na Aotearoa, zní v inscenaci zcela obyčejně, zatímco ve skutečnosti vás okamžitě ohromí svou jinakostí – jako by snad i ptáci (v čele s nezaměnitelným tuim) v zemi dlouhého bílého oblaku zpívali maorsky.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Renata Putzlacher: Lindauer? Pākehā! Režie Radovan Lipus, dramaturgie Zdeněk Janál, scéna David Vávra, kostýmy Tomáš Kypta, hudba Tomáš Kočko, pohybová spolupráce Jiří Pokorný, světelný design Jakub Sloup. Premiéra 18. prosince 2021 (psáno z reprízy 3. března 2022).
Komentáře k článku: Pozor, vyletí kivi!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
