Divadelní noviny >

PQ – postmortem

Scénografie je funkcí divadelního díla, jímž je živá inscenace v interakci s diváky. Její hodnotu můžeme posuzovat jedině a výhradně v rámci inscenace. Každá vivisekční prezentace jednotlivých orgánů inscenace se tedy jeví jako nonsens, jako dezinformace o tom, co divadlo je. Touha programátorů Pražského quadriennale po radikální změně pojetí zavedené výstavy je proto naprosto srozumitelná, s výjimkou toho, že přichází se zpožděním dvaceti let. Správně také pochopili, že aktuálnější pojem než scénografie je v tomto okamžiku divadelního vývoje pojem prostor, jak se to odrazilo v novém podtitulu výstavy. Ovšem prostor pro divadelní gesto, pro Událost bylo právě to hlavní, co na PQ 2011 (16.–26. června) scházelo.

Veletržním palácem se diváci prodírali jako orientálním bazarem, kde se jednotlivé expozice navzájem likvidovaly. Jejich intimní prostor navíc zabíjely i oživovací studentské taškařice s lízátky, střelnicí, marcipánem a dalšími fetiši lidového veselí (a nesmíme zapomínat ani na dětičky). Divadlu jistě nesvědčí muzeální, ale ani pouťový přístup. Smíchány oba dohromady – a tak tady tomu bylo – jsou mimořádně nepoživatelné. Lepší to nebylo ani s intervencí do městského prostoru, kterému by často svědčilo více koště a strom než impotentní performance, kolem které se diváci na chodníku rozpačitě a přihlouple usmívají.

Fata morgana pod Stalinem

Rozmáchlost programu spadla organizátorům občas na hlavu. Zejména viditelně ve chvíli, kdy se zcela zhroutil anoncovaný zlatý hřeb živých performancí – Explosion of Silence rakouské umělkyně Claudie Boss. Nenechte si ujít jedinečnou příležitost zapojit se do vzniku zcela výjimečného uměleckého díla, vybubnovávalo PQ. Při tvorbě a prezentaci dlouhodobě připravované akce se mělo sejít pět set občanů a navzájem si šeptem zřejmě sdělit, o čem to celé vlastně bude – co umělkyně podepíše a zkasíruje. Nesešel se nikdo, což se dalo čekat, nám se nedostává občanů i ve skutečných bitvách. V rámci čekání na událost, která nenastala, jsem pod bývalým Stalinovým pomníkem vyslechla dialog mezi organizátorkou a jedním frustrovaným divákem, který byl konejšen tím, že se z projektu nicméně realizovala instalace. Ptal se tedy lačně, kam se na ni může zajít podívat. A když byl informován, že jí je (neslaný nemastný a těžko čitelný) nápis Tears of Stalin na soklu bývalého pomníku, nevěřícně na něj zíral a nehlučně několikrát otevřel ústa k nakonec neformulovanému protestu…

Carte blanche nevyšla PQ ani s jeho druhým žolíkem – experimentálním představením maďarské skupiny Krétakör režiséra Árpáda Schillinga Trilogie Krize Část 1: jp.co.de. Šlo o poměrně známého tvůrce a očekávání byla celkem pochopitelná. Krétakör však sebrali vzorek bezobsažné mládeže, vnutili jim prefabrikované puberťácky depresivní téma a zaranžovali s nimi bojovou hru po městě a bivakování v odpudivé architektuře bývalého Rudého práva. Sem právě pozvali laskavé diváky, aby jim podali o procesu zprávu doloženou filmovou dokumentací a přednáškovou vložkou, provedli je svým kempem a podbízivě se otřeli o památku Jana Palacha. Dobrá zpráva je, že perverzní budova, kde se to odehrálo, se bude na podzim bourat.

Labyrint v objetí ND

Z celého monstrózního procesu PQ můžeme pokládat za největší úspěch labyrint bílých boxů vtištěný mezi dva nesourodé objekty (také organizačního nenažránka) Národního divadla – do proluky mezi historickou budovou a Novou scénou. Odehrávaly se tu rozmanité instalace a intervence, diváci zažili sugestivní sluchové horory, přijali poselství vědecky-popularizujícího kořenáče, zažili s ním zoom-in do dimenze světa mikrobů, prošli bosky malým templem dětského traumatu ze sexuálního násilí, podívali se do prosklené krabice na objímající se lidské exponáty. Byly tu tančírny, půjčovny a noční filmové projekce. Když pršelo, muselo se ale vedle, do foyer Nové scény. Trafiku tu takhle v koutě dostal i Bohdan Holomíček. Měl počítačový flašinet a promítal obrázky s bývalým panem prezidentem. Bílá výtvarná elegance ale všechnu tu disparátnost nakonec ujednocovala a vykupovala, právě tak jako dostupnost místa, hravá bloudění, euforické objevy návštěvníků a řada inspirovaných nápadů autorů instalací a akcí.

A právě tady, bez velkého publicistického vybubnování, došlo k jedné z nejvýznamnějších událostí PQ. Vystoupil zde francouzský choreograf maďarského původu a evropského formátu Josef Nadj se sofistikovaným a hypnotizujícím představením Sans titre na téma soumraku intimity a konce dějin. Zatímco jiné boxy obsahovaly instalace a akce, určené k rychlé spotřebě, Nadj uvedl ucelené osmdesátiminutové taneční dílo. Překvapivě si poradil se stísněným prostorem; rozepnul ho invazí do kolektivního podvědomí diváků a tyto zároveň pustil i nepustil do intimního prostoru díla – tak, že mezi tanečníky a diváky vložil sklo. Tanečníci byli takřka na dosah, a přece z jiného světa, z jiné dimenze. Zatančili zasklený hluchoněmý sen zranitelné lidské pleti, obnaženého masa, ohnivých znaků na zdi a kovu – našeho průvodce dějinami. Učinili nás jeho bezprostředními a zároveň bezmocnými svědky (jak to ve snech chodí). Nadj projevil také velikou uměleckou pokoru, když dvakrát denně hrál náročné představení pro pouhých pár (maximálně patnáct) fluktujících diváků, kteří se vešli do malinkého hlediště k stání. Protože většina z nich netušila, brali to jako jakoukoli jinou atrakci. Jen se namočili, a hned zase vyskočili…

Promarněnou příležitostí bylo angažmá Romea Castellucciho, hlavy nonkonformní italské divadelní skupiny Societas Raffaello Sanzio. Tento zásadní evropský umělec se ve své tvorbě k aspektu prostoru rozhodně vyjadřuje netriviálním způsobem. Své v zásadě fyzické divadlo vřezává do scénického prostoru, jako by hmota těla a prostor byly dvě různé dimenze. Navíc zpravidla využívá prostorů již silně zatížených historickou či archetypální pamětí, a přidává tak další dimenzi navíc. V Praze patří mezi bolestná desiderata. Potud byla jeho volba stoprocentně namístě. Vyústila však ve frustraci. Ve svém boxu vystavil bronzovou masku Siléna s kmitajícím jazykem a jezdícíma očima. Jistě vysoce elegantní, ale příliš hermetická narážka na Castellucciho divadelní filosofii a jeho kulturní background, odkaz k dílu, které jsme v Praze – v jeho plné inkarnaci – nepoznali, a tudíž nemohli dostatečně vychutnat. (A byla to příliš malá atrakce v přehlceném prostoru PQ pro ty, kdo sem nepřišli za ezoterikou.)

Sluj zmizelého.
Na PQ za ezoterikou

Já jsem na PQ za ezoterikou přišla a také jsem ji nalezla. Maďarská národní expozice ve Veletržním paláci měla nenápadný, téměř skrytý vchod. Nevstupovalo se do něj, ale spíše vklouzávalo, aby návštěvník, když se prosmykl neosvětlenou chodbičkou, musel zahnout za roh a náhle se ocitl v šeré sluji, na samém okraji jezírka, které ji celou naplňovalo. Jeskynní templ byl zasvěcen nezvěstnému maďarskému scénografovi Mihaly W. Bodzovi, který z neznámých příčin zmizel v průběhu práce své scénografické skupiny na expozici pro letošní PQ. Jeho kolegové se poté rozhodli opustit předchozí koncept a zasvětit maďarskou expozici svému zmizelému kolegovi.

Mihaly W. Bodza (*1968) byl – či doufejme stále je – velmi známý mnohostranný scénický umělec a technik. Rozsah jeho dovedností sahá od scénografie přes lighting design až k zvukovému designu a skladbě. Spolupracoval s předními progresivními soubory v Maďarsku i se zahraničními tvůrci – za všechny jmenujme právě třeba Josefa Nadje. Jeho kolegové ho nazvali v explikaci svého záměru „průzkumníkem dimenzí“. Tento krásný výraz příznačně zmizel v tištěném katalogu PQ. Nemají snad editoři katalogu výstavy o prostoru rádi dimenze? Zvlášť ty „všelijaké“? Bodza byl v zahajovacím proslovu označen za renesančního člověka – environmentalistu, aktivistu rovných práv a sociální citlivosti, léčitele, milovníka převleků osobnosti, sarkastika. Jeho zmizení mohlo být ultimátním divadelním gestem. Nebo posledním krokem zasvěcence.

Neopatrné šlápnutí rozviřuje hladinu a uvádí v život promítané obrazy a jejich ustavičnou proměnu. Tvůrci projektu se inspirovali ptačím pohledem, oblíbeným úhlem pohledu scénografa; rovněž sem promítli jeho fascinaci posvátnou geometrií čtverce. Prostorem sluje se tiše nese hlas neviditelného – jeho poslední interview se stanicí NBBC před zmizením, velmi prorocké. Není to exponát, ale prostor divadelního aktu, k němuž tu dochází, a naše zmáčené nohy jsou jeho součástí a nejnižšším stupněm zasvěcení.

Roztékající se korzet.
Neviditelná scénografie

Ano, organizátoři mají pravdu, když sní pro Prahu o události významu Kasselu či Benátek. Jak se prokázalo, tajemství uskutečnění tohoto snu nespočívá v nepřehledné extenzitě a programových „přílepcích“ …tomu dala, tomu dala, a na divadlo se nedostalo…

Směr naznačil symbolicky průhledný, roztékající se korzet z ledu v sekci Extrémní kostým: scénografie se má zneviditelnit, aby vyvstalo tělo inscenace. Za uplynulých padesát let od prvních quadriennale se paradigma divadla totiž zásadně změnilo. Scénokracii vystřídalo paradigma Brookova prázdného prostoru a režiséři silných rukopisů.

Nevím, co jiného by mohlo z tohoto procesu vyplývat, než zrušení PQ nebo jeho radikální proměna v ambiciózní festival celistvého divadelního umění s akcentem na prostor a silně výtvarně cítící režiséry. Ve festival, který by vyčistil prostor pro divadelní Událost.

• Autor: Nina Vangeli
• Publikováno: 6. září 2011

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: PQ – postmortem

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ