Praha sdílí prostor s PQ (No. 3)

Soulož jako jízda na pouťovém poníkovi

Také festival Tanec Praha se připojil ke kolosu Pražského Quadriennale, které až do konce tohoto týdne opanuje téměř vše, co se v Praze na divadelní scéně vrtne. Mimo jiné 21. června přinesl premiéru projektu poloviny ze zakladatelek skupiny VerTeDance Terezy Ondrové a choreografa a tanečního pedagoga Petera Šavela As Long As Holding Hands.

As Long As Holding Hands je asi nejzábavnějším zpracováním lásky na poli výrazového tance FOTO STANISLAV DOBÁK

Oba se takto setkávají na jevišti už podruhé a znovu. Tak jako při loňském projektu Boys Who like to Play With Dolls jde v nové inscneaci o vztah muže a ženy a o sexualitu. Ovšem zatímco tehdy to byl především vztah či souboj genderů, tentokrát se objektem jejich zájmu stal ten nejpřirozenější, nejkrásnější, ovšem také k banalitě nejnáchylnější moment lidského života – zamilovanost: Chceš mě ještě stále držet za ruku?

„Ztanečněno“ bylo snad už téměř vše, co se lidského života týká, nepochybně i romantická láska, průběh soužití dvou partnerů, strasti i slasti na společné cestě. Čím se vymyká novinka Ondrové a Šavela, je všudypřítomný humor. Jejich koncept při přípravě inscenace zřejmě vycházel z představy, jak se asi jeví zamilovaný pár nezamilované veřejnosti. Když pominu jakousi předscénu, kdy oba partneři v sobě rozpohybují mileneckou sochu za zvuků operní árie, a intermezza, k němuž se ještě vrátím, nezazněl po celou dobu představení ani jediný hudební tón. Tanec v tichu, tak asi působí dva tokající milenci, již tančí na hudbu jen ve svých hlavách, ve světě lásky, do něhož nikdo z pozorovatelů nemá šanci vstoupit. A tak oba tanečníci po jevišti běhají, skáčou, vášnivě se oblézají, míjejí a zas se střetávají v naprostém tichu, tedy až na hlasité, především Šavelovo oddychování, o němž lze jen spekulovat, zda bylo předstírané.

Absence hudby není v tanečním představení úplně standardní, ale je to vynikající aktualizace, která působí asi podobně, jako když se před vámi někdo svlékne do naha a vy to nečekáte. Hudba mnohdy odvádějící pozornost často působí jako kus oblečení. Když hudba není, slyšíte dech, slyšíte hekání, slyšíte dupot po podlaze. Jako diváci vidíte a slyšíte všechno, milenci-aktéři si myslí, že neslyšíte nic, protože jsou ve svém světě. Ze stejného důvodu nevnímají směšnost svého chování, když se snaží zachránit každodenně náhle a definitivně krachující vztah nebo když se každodenně vášnivě radují z toho, že se usmířili. V taneční hyperbolizaci to pak vypadá tak, že muž se za ženou plazí jako pes, ta jej hrdě odmítá, pak se na sebe vrhají v neutuchající vášni a objektem jejich zájmu jsou zejména pohlavní znaky odlišující muže a ženu. Mimochodem až překvapivě často to byl právě muž, který se ať už z důvodu touhy, devótní oddanosti, nebo záchranné mise poníženě vlekl za ženou. Kam se asi poděla někdejší kritika genderových stereotypů?

Pozoruhodné ovšem je, jak se podařilo oběma tvůrcům transformovat veškerou možnou erotiku do zcela asexuální roviny. Zjevný náznak soulože vypadal spíše jako jízda na pouťovém poníkovi a vyloženým vrcholem v tomto ohledu byly námluvy, v nichž se oba milenci situovali do období jelení říje, nesli se po jevišti jako hrdá vysoká hrabající kopýtky do země a hlasitě na sebe troubili. Tady šlo už však vyloženě o parodii na lásku.

Divácky nejnáročnější moment přišel přibližně v polovině představení, kdy ticho vystřídala rozverná disco hudba, při níž se do sebe oba partneři „zakousli“ a v polibku a jen drobných pohybech ramen zůstali nepřetržitě celou věčnost. Předpokládám, že donutit uvažovat diváka nad tím, že sledování líbajícího se páru je extrémní nuda, bylo účelem. V tomto ohledu se záměr vydařil a tak jsem měl dostatek času prohlédnout si nikterak zajímavý interiér Ponce, ostatní diváky, přemýšlet o tom, o čem přemýšlí oni atd. Vysvobodilo nás opět ticho, s jehož příchodem se také z polibku stala parodická scéna, při níž oba aktéři do sebe začali hlasitě funět a prskat.

Bezpochyby je As Long As Holding Hands aspoň pro mě nejzábavnějším zpracováním lásky na poli výrazového tance. Na druhou stranu se obávám, že důraz na vtip, na banálnost, na legrační neohrabanost převýšil nad dalšími aspekty, kterými nepochybně vztah dvou lidí prochází, a upřímně musím říct, že jsem byl překvapen, když představení skončilo – myslel jsem, že jsme teprve v polovině. V každém případě celá řada pohybových prvků, zbytnělých miniaturních gest, která nevědomky děláme, ale neuvažujeme o nich, a tady se prezentují jak pod mikroskopem, jsou ve spojení s tichem vydatnou sondou do lidského života.