Praha sdílí prostor s PQ (No. 6)

Červenomodrý vizuál, který od minulé středy opanuje vstupy do několika pražských paláců zasvěcených PQ, září i ve Voršilské ulici a na Betlémském náměstí. Ve dvou galeriích U Betlémské kaple a Nové síni se představují doprovodné experimentální projekty, na jejichž skladbě se podílejí či podíleli umělci z různých zemí. První – Tvůrci je stále se proměňující exhibicí, kulinářskou show, druhý – Předměty stabilní muzeální expozicí, jež aspiruje na „storytelling věcí“.

Umění, nebo vaření? FOTO LUDĚK NEUŽIL

Dvakrát denně se v galerii U Betlémské kaple přebudované na nostalgickou kuchyni a spíž střídají za dřevěnou kuchyňskou deskou kuchaři – performeři, aby pomocí potravin stvořili příběh. Každé vystoupení Tvůrců je inspirováno jinou divadelní inscenací, toť zadání kurátorky projektu, islandské divadelnice Rebekky A. Ingimundardóttir. Idea vychází ze stále se zvyšujícího společenského zájmu o vaření, který se zdaleka netýká jen něžného pohlaví. Proces tvorby pokrmu není nepodobný divadelní aktivitě stejně jako prchavost výsledku. Jevištní teď a tady se pouze zamění za finální konzumaci. Při mé návštěvě byly „u válu“ italské gastroženy, Giulia Toniutti, herečka a zpěvačka Anastasia Puppis a profesorka výživy Roberta Situlin. Kromě potřebných zástěr zdobily jejich pracovní šaty části zeleniny jako brokolicové náušnice, kapustový list coby apartní kloubouček a česnekový náhrdelník. Zatímco krájely potřebné ingredience, vyprávěly nám o rozkolu mezi Trójany, reprezentující gastronomické tradice a Řeky příznivci fast foodu. Kostky sýru s hlavou ředkvičky se proměňovaly v bojující vojáky. Aktérky tu a tam vstoupily do dialogu s přihlížejícími, aby je využily k podržení pracovního náčiní či k zodpovězení všetečné otázky týkající se globalizace a jejího dopadu na gastronomický průmysl. Při vší vážnosti a zamýšlené angažovanosti vyznělo však jejich vystoupení jako roztomilá jídelní hříčka, která neurazí, ale bude zanedlouho zapomenuta.

O vyprávění se pokouší i druhý mezinárodní projekt Předměty, jehož kurátorem je český experimentující výtvarník Tomáš Svoboda. Zde se vypravěči stávají věci umístěné do prosklenných vitrín uprostřed galerie Nová síň, tedy post mortem v muzeální reinkarnaci, jak uvádí anotace projektu. Každý z představených předmětů má svoji minulost soukromou i veřejnou, pojí je vztah k jevišti. Což se dozvídáme z přiložených tištěných manuálů. Bez nich vypadá smotaný několikabarevný kus látky za sklem jako zašpiněný hadr, který z blíže neopodstatněných důvodů vystavují. Až poté, co pročteme odstavec Vlajka nebo zástěra?, pochopíme: že se jedná o vlajku, kterou si pořídila umělcova babička, když Island v roce 1944 vyhlásil nezávislost, a měla ji vzorně složenou v zásuvce, jelikož neměla vlajkový stožár. Ten když ji zdědil, tak ji v roce 1995 použil jako ubrus a zástěru v divadelním představení. Autor pak byl předvolán na úřad ministerského předsedy na pohovor o jejím použití, protože zákon o státní islandské vlajce stanovuje, že nikdo nesmí vlajku hanobit. Nakonec použití vlajky zakázáno nebylo. Za Čechy je například vystavena maska z inscenace Laterny Magiky Kouzelný cirkus a koruna, která zachránila v roce 2002 život Ivě Janžurové při nešťastném pádu části dekorací během představení Marie Stuartovny. Osudy vystavených „exponátů“ jsou jistě zajímavé, ale bez přiloženého popisu trčí ve vitrínách jako mrtvé bezobsažné artefakty a nejednoho pošťochnou k úvaze nad PQ scénografie a divadelního prostoru jako akce, která čím dál více sklouzává ke konceptuálnímu umění volně a někdy vůbec nesouvisejícímu s divadlem.

///

Více informací o jednotlivých částech programu Pražského Quadriennale 2015: www.pq.cz.

///

Ostatní zpravodajství z PQ 2015 na i-DN:

Scénografie v novém světle

Praha sdílí prostor s PQ (No. 1)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 2)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 3)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 4)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 5)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 7)

Praha sdílí prostor s PQ (No. 8)