Divadelní noviny Aktuální vydání 18/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

18/2024

ročník 33
29. 10. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Praha sdílí prostor s PQ (No. 8)

    Ti, co stojí dál od pódia, asi nic neuvidí, ale to nevadí, nic moc se tu neděje, uvedl suše anglicky člen uměleckého souboru Handa Gote research & development. Safírovou hlavu uvedli v rámci PQ na nádvoří Náprstkova muzea. Premiéru si hra odbyla už loni v prosinci v žižkovském Studiu Truhlárna, ale v novém kontextu se k ní musím vrátit. (V rámci projektu Performing Prague, přehlídky českých inscenací na PQ, představila Handa Gote zahraničním hostům i letos odpremiérovanou inscenaci Mutus Liber.)

    FOTO ARCHIV

    V Saírové hlavě si může zahrát cokoli… FOTO ARCHIV SOUBORU

    Nebudeme vlastně svědky představení, ale v duchu cimrmanovské tradice se jedná o rekonstrukci. Vysvětlení opatří několikaminutový film promítaný na plátno, které pamatuje tolik, co jeho vlastníci. A v tom je právě háček. Ti, ač pamětníci zmiňované inscenace Safírová hlava, si toho nepamatují mnoho. Jisté je jen místo prvního a jediného vystoupení (dům rodiny Máchových v Práchni) a rekvizity (našly se v krabici ve sklepě). Ostatek – rok uvedení, inscenační principy, neřkuli děj, zůstal obestřen tajemstvím a prostorem pro fabulaci. A aktéři (Procházka, Kopřiva) se ve snímku rozvzpomínají se sobě vlastní vážnou ironií na podobu scény, zapojení hudby, světel i „multimédií“, aby se dopátrali svých tvůrčích kořenů. Amatérsky natočený, naivistický dokument probouzí vzpomínky na dobu, kdy byla videokamera pro většinu z nás konečně široce dostupným technickým výdobytkem. A někam do období 90. let spadá i původ „legendy, o které mnozí slyšeli, ale nikdo ji neviděl.“

    Samotné představení je loutkovým divadlem, v němž se animovaným objektem na scéně stává cokoli, co dům dal a co leckdo pamatuje, jako typické produkty ještě předlistopadové masové výroby (nahaté plastové panenky, vánoční ozdoba muchomůrka atp.). Nejvděčnější scénou se stane výstup, v němž se blíže neurčitá plyšová bestie ukáže být na baterky, resp. se sama zlikviduje, když jí baterie namísto střev vyhřeznou z těla a performeři ji spolu se zástupem pohyblivých štěkajících psíků navigují vidličkami připevněnými na násadě přes prkno do plechového kbelíku. S trochou nadsázky bych řekla, že je to vtipná politická metafora… Jindy dvojice loutkoherců bombarduje postavu pocestného (ze stromu spadlými) šiškami po vzoru dramatického principu kladení nástrah hrdinovi i podle záblesků paměti z původní verze opusu, podle níž loutky odcházely ze scény zpravidla nohama napřed, resp. v již zmiňovaném kýbli…

    Rekonstruovaný děj je montáží dadaistických výjevů s bizarními „udělátky“. Přesto se opakují určité motivy, které vedou dialog s filmovým prologem. Tak se vrací např. titulky opatřený obraz „hospoda u Mlejna“ nejprve coby rumiště a nakonec efektně sežehnutá budova. Paralela s osudem dočasného sousedského divadla se v kontextu prezentace národních kultur na PQ spájí s naší nedávnou historií, když ve finále zaplaví scénu už  typický porevoluční kýč – hrající a světélkující Santa Claus, japonská kočička žehnající štěstí obchodu nebo stavbička pyramidy. Mám za to, že přesně takové projekty na PQ patří, jakkoli se při mé návštěvě bavilo především zasvěcené publikum a zahraniční osazenstvo spíše nevěřícně přihlíželo (ačkoli vesměs setrvalo až do konce).

    Chata – přístřešek pro hrstku diváků představuje terasu trampské chatrče, a ta zase dílnu neboli zákulisí (z její odlehlé strany můžeme maličkým oknem nahlížet tvůrcům do „kuchyně“). Po většinu času konání PQ však dřevěná konstrukce funguje jako svébytná instalace mapující uměleckou činnost souboru: uvnitř výklenku naleznete artefakty z jednotlivých inscenací – masky, kostýmy, hudební nástroje atp., vyrobené svépomocí z předmětů denní potřeby. Připomínají rituální pomůcky v příbytku poťouchlého šamana. Tak nějak se specifická poetika Handa Gote potkává s někdejším fenoménem chatařské kultury. A tak nějak se divadelní architektura potkává se svým smyslem.

    ///

    Ostatní zpravodajství z PQ 2015 na i-DN:

    Scénografie v novém světle

    Praha sdílí prostor s PQ (No. 1)

    Praha sdílí prostor s PQ (No. 2)

    Praha sdílí prostor s PQ (No. 3)

    Praha sdílí prostor s PQ (No. 4)

    Praha sdílí prostor s PQ (No. 5)

    Praha sdílí prostor s PQ (No. 6)

    Praha sdílí prostor s PQ (No. 7)

    Praha sdílí prostor s PQ (No. 9)

    Praha sdílí prostor s PQ (No. 10)

    Praha sdílí prostor s PQ (No. 11)


    Komentáře k článku: Praha sdílí prostor s PQ (No. 8)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,