Prameny a kořeny hereckého kumštu
Rudolf Hrušínský jako Antonín Důra v Menzelově filmu Rozmarné léto, ponořený ve vodě a pokuřující doutník, zdobí obálku druhého vydání knihy Marie Valtrové Kronika rodu Hrušínských (poprvé 1994), kterou vydalo nakladatelství Brána. Faktograficky bohatá mozaika (tím termínem autorka sama svou kompozici charakterizuje) zabírá období od poloviny devatenáctého století po dnešek, tedy od prvních aktivit divadelnické „dynastie“ rodu Červíčků, jejichž pokrevním pokračovatelem silná sestava Hrušínských stále je. Autorka publikace rozšířila původní verzi především o současné reálie a aktivity, s divadelním klanem spojených. Ještě před prvními řádky textu nalezneme v knize rodokmen. Marie Valtrová měla možnost čerpat i z netištěných rukopisů, patřících k rodinnému majetku. Jelikož citací je v knize velké množství, představuje publikace vlastně i ukázku z úctyhodného badatelského materiálu. O kočovné společnosti Ondřeje Červíčka (1848–1928), pradědečka slavného Rudolfa Hrušínského, nemáme sice prakticky žádné kritické reflexe, jeho vzpomínky ovšem přibližují dobu i způsob, jak v ní divadelní společnosti žily a fungovaly. Přímí pokračovatelé rodu, reprezentující společnost Budínských, jsou pak zživotněni řadou osobní korespondence a dalšími písemnostmi.
Ucelenější portrét se z textu vynoří ovšem až u Rudofa Böhma-Hrušínského (1897–1956), otce nejvýraznějšího představitele herecké dynastie. Zde se objevují už také úryvky z divadelních kritik, například od Josefa Trägera. Nejvíce stránek (víc než dvě třetiny textu) je však plným právem věnováno Rudolfu Hrušínskému (1920–1993), jednomu z největších českých herců. Marie Valtrová jeho komplikovanou pouť životem i uměním (vždyť žil v Čechách a v letech opravdu dramatických) tematizuje podle oblastí, v nichž se jeho kumšt realizoval, od životopisných peripetií přechází k práci v divadlech (kde se věnuje jeho herecké, ale rovněž ne zcela bezvýznamné režisérské tvorbě), pak i ve filmu a televizi; opomenut je rozhlas, ale to lze pochopit, stránky publikace už tak téměř čtyřsetstránkové by neúměrně narůstaly. Pozornost je však věnována Hrušínského novinářské aktivitě, psal v letech 1968 a 1969 do Mladé fronty fejetony (toto angažmá bylo ukončeno mocenským zásahem) – ty zde otištěné evokují dokonale onu dobu nadějí a jejich brzkého zmaru, také však mravní integritu umělcovu. Jeví se, že už v padesátých letech, kdy působil v Městských divadlech pražských, měl Rudolf Hrušínský v základních věcech jasno (a také smysl pro osobitý humor). Z roku 1955 pochází jeho textík o divadelních typech, který zaslal Otovi Ornestovi. Tam mimo jiné vymezuje, jak hráti milovníky (kladný typ): Milovník tančí již v šatně kozáčka. Stále se směje, což mu propůjčuje duchaplný výraz. Sejde-li se po roce odloučení s dívkou, kterou miluje, nebere ji za ruku. Je to necudné. Přiblíží-li se dívka k němu, optimisticky se směje. Občas zatančí. Jinak stojí pevně. Zeptá-li se dívka, má-li ji ještě rád, dotančí až k rampě a hlasitě, aby přehlušil smíšený sbor, zpívající za scénou mohutnou kantátu, řekne zbytkům buržoazní společnosti sedícím v hledišti, že plní plán na 140 procent. Počká na aplaus, tleská s obecenstvem, uklání se a odtančí volaje: Autor, autor! (str. 179). Bohatou uměleckou dráhu vyznačuje řada tvůrčích milníků: v divadle jsou to mimo jiné Jarka Kohout ve Věře Lukášové u E. F. Buriana, Wu Tsiang ve Frischově Čínské zdi na Vinohradech, v Národním divadle pak Bockelson v Dürrenmattových Novokřtěncích, Falstaff v Shakespearově Jindřichu IV., nakonec pak starý Ekdal v Ibsenově Divoké kachně. Ve filmu patří k nezapomenutelným jeho role v Kachynově Naději, Menzelově Rozmarném létě, Herzově Spalovači mrtvol a další. Hrušínského výkony charakterizují a analyzují Jan Císař, Jindřich Černý, Sergej Machonin, Alena Urbanová, o herci jako svém příteli píší kupříkladu Radovan Lukavský či Vladimír Salač. Jan Tříska, přenášející do staré vlasti prvky zámořského entuziasmu, o něm v roce 1990 uvedl: Génius jednoduchosti. To je americký herec! V Americe mají herci napsané rtěnkou nebo mýdlem na zrcadle v šatně: KISS! Když jsem to viděl poprvé, divil jsem se, co to znamená. Dneska už to vím. Keep it simple, stupid! To je: „Dělej to jednoduše, hlupáku!“ A tak Rudolf Hrušínský hraje divadlo. Tak hraje film. Jednoduše. Přímočaře, bez ozdob. Tak jako Hemingway psal svoje povídky. Věty musely být rychlé, krátké, zakončené (str. 322). Kniha nám ovšem přibližuje Rudolfa Hrušínského také jako výrazný rodinný typ a vášnivého, byť málomluvného rybáře. I když publikace neplyne v jednolitém proudu vyprávění a vyžaduje při řadě citací (i z odborných periodik) aktivní čtenářovu spolupráci, osobnost nezapomenutelného herce z ní vystupuje velmi plasticky.
Finále knihy patří uměleckým aktivitám mistrových potomků, jeho syna Rudolfa mladšího a vnuka Rudolfa nejmladšího, a také větvi druhého syna, principála Divadla Na Jezerce Jana Hrušínského (krev není voda!), jeho ženy Miluše Šplechtové i jejich dcery Kristýny, která hereckou dráhu teprve začíná. Dodatky potěší každého pečlivého fanouška. Nalezne v nich totiž soupis divadelních rolí Rudolfa Hrušínského, také jeho divadelních režií, pak rolí i režií filmových a nakonec také seznam rolí televizních.
Komentáře k článku: Prameny a kořeny hereckého kumštu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
