Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Kritika

    Prase v divadle (No. 10)

    Když jsem po premiéře nepříliš povedené Říše zvířat podotkl, že jsem zvědav, jak se se současným stavem Studia Hrdinů vyrovná druhá letošní premiéra – Pustina v režii Miroslava Bambuška –, nenapadlo mě ani ve snu, že se podaří něco tak mimořádného a že u toho budu.

    Pavel Zajíček během představení. FOTO archiv Studia Hrdinů

    Pavel Zajíček během představení Pustina FOTO Jan Dvořák

    Pustina, hudebně-vizuální pásmo opírající se o básnickou legendu undergroundu Pavla Zajíčka, je přesně tím, co mnozí už po dva roky od SH čekají – divadlo působivé vizuálně, divadlo, které se ničeho nebojí, nejde za většinovým divákem, ale toho menšinového neuráží. Člověk má až chuť psát jen výkřiky podobné výňatkům z kritik hollywoodských filmů: „šílené“, „nádherné“… Pustina by měla dramaturgii divadla jednoznačně ukázat, kudy se pro příště vydat.

    Miroslav Bambušek se opřel o tři nejvýraznější Zajíčkovy sbírky z 80. let – Přetrženej film, Šedej sen a Kniha moří – a vytvořil z nich hudebně-výtvarné pásmo proložené navíc úryvky ze spisu StB vedeného proti Pavlu Zajíčkovi a DG 307. Politické, nesčetněkrát zpracované a už vlastně poněkud omšelé téma celé řady dokumentů, dobových filmů, knih atd. o nelehkém životě podzemních umělců a disidentů v čase normalizace. Ovšem způsob, jakým téma uchopil Miroslav Bambušek, je jedinečný tím, že onu dobu halí rubášem apokalyptických vizí a existenciální bouře Zajíčkových básní. A nadto je nechává deklamovat… řvát samotného autora.

    Pustina. FOTO archiv Studia Hrdinů

    To, že si Bambušek dovolil v podstatě v poctě Pavlu Zajíčkovi a druhé kultuře připomenout, že se stalo zvykem vše z doby undergroundu bez výjimky adorovat, byť kvalita je kolísavá, je silnou výzvou onomu „divadlu, které se nebojí“. FOTO Jan Dvořák

    Začátek se nese v duchu klasické činoherní frašky, v níž postava-karikatura matky v podání skvělého Miloslava Mejzlíka opečovává Zajíčka, zjišťuje, že je to básník a hrozí se nad jeho verši. Naprosto plynule pak tato postava přechází v agenta StB, který si o Zajíčkovi vede spis. Podobně se mu dařilo ve druhé části představení ztvárnit také karikaturu otce-estébáka (tentokrát v kostýmu zajíce) a obě scény pak nacházely svůj průsečík v děsivém sdělení: beze mě (bez agenta StB) nejsi nic, jen opilec a hnida (parafrázuji). To, že si Bambušek dovolil v podstatě v poctě Pavlu Zajíčkovi a druhé kultuře připomenout, že se stalo zvykem vše z doby undergroundu bez výjimky adorovat, byť kvalita je kolísavá, je silnou výzvou onomu „divadlu, které se nebojí“. Vynikajícím způsobem se také autoři popasovali s postavou mladého Zajíčka v podání Jiřího Maryška, kterého režisér nechal na jevišti pouze skotačit, popř. promlouvat Zajíčkovy básně společně se skutečným Zajíčkem. Maryško však ukázal i na tak velkém prostoru, jakým jeviště SH je, obrovské pohybové kvality a prostor dokonale ovládl.

    FOTO archiv festivalu

    Halka Třešňáková coby personifikovaná Zajíčkova poesie. FOTO Jan Dvořák

    Jak je Bambuškovým zvykem, nemohl se ani v tak drásající inscenaci vzdát šílených až absurdních prvků – tak tu pobíhá po jevišti Halka Třešňáková v kočičím kostýmu jako postava Anarchistické milenky (podle názvu jedné Zajíčkovy písně), coby personifikovaná Zajíčkova poesie, ale též zhmotnění všech jeho žen a sexuality, a ve stejné scéně na jeviště přibruslí taky hokejista. Jeho význam pro celek chápu pouze jako snahu dodat do inscenace co nejabsurdnější prvek, něco jako zhmotněnou metaforu.

    V tom vidím stěžejní princip inscenace – a taky to, co ji činí tak jedinečnou a působivou. Bambuškovi se podařilo s pomocí všech zúčastněných a především faktem přítomnosti samotného tvůrce „libreta“ vizualizovat poezii. Zajíčkovy novoromantické verše za doprovodu jejich domácího zvuku kapely DG 307, prolínajících se a narušovaných videoprojekcí, stínového divadla, frašky a extatického pohybu Jiřího Maryška, zkrátka všeho, z čeho byla Pustina stvořena, nabyly života. A to je neopakovatelný zážitek nejen pro toho, kdo je zarputilým čtenářem poezie jako takové, ale hlavně pro všechny, kteří už mysleli, že se v českých kamenných divadlech neodehraje nic zajímavého. Cítím strašnou úlevu, že můžu říct, že se to podařilo ve Studiu Hrdinů.

    ///

    Předchozí díly denních reportáží z festivalu …příští vlna/next wave… najdete zde:

    Prase v divadle (No. 0/1)

    Prase v divadle (No. 0/2)

    Prase v divadle (No. 0/3)

    Prase v divadle (No. 0/4)

    Prase v divadle (No. 1)

    Prase v divadle (No. 2)

    Prase v divadle (No. 3)

    Prase v divadle (No. 4)

    Prase v divadle (No. 5)

    Prase v divadle (No. 6)

    Prase v divadle (No. 7)

    Prase v divadle (No. 8)

    Prase v divadle (No. 9)


    Komentáře k článku: Prase v divadle (No. 10)

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Dominiku,
      moc hezký text a myslím i přesné čtení významů a citací. Přesto – nenadužils míru svých superlativů u hereckých výkonů? Konkrétně mám na mysli „postava-karikatura matky v podání skvělého Miloslava Mejzlíka“ a „Maryško však ukázal /…/ obrovské pohybové kvality a prostor dokonale ovládl“. Nezdáli se mi ani jeden z performerů (tedy i Třešňáková) tak přesvědčiví a suverénní. Miroslav Bambušek spíše využil jejich očekávatelných způsobů hraní do širšího rámce své inscenace, a to – podle mne – v některých místech trochu problematicky. Především úvodní péče matky (Mejzlík) o syna (Zajíček), nadto za zástěnou, se mi jevila jako herecky i režijně nezvládnutá, plná přehnané karikatury, se kterou si herec nedokázal (a možná to ani nejde) poradit. Zajíček skoro vůbec nereagoval, ani když mu Mejzlík dal na hlavu sáček. Výsledkem byly – zdálo se mi – hercovy rozpaky, co a jak dál. A tak stále svůj pitoreskní přístup zdůrazňoval, aniž by jej nějak herecky (situačně) obohacoval. Přemýšlel jsem, koho bych si v té roli a daném (trochu podivném, ale nešť – neznám Zajíčkův život) výkladu představoval, abys mi rozuměl, co postrádám. A dospěl jsem k Jaroslavě Pokorné (mohla-li by ji hrát herečka), anebo k Davidu Prachařovi, který obdobné postavy a situace skvěle zvládá v Nebeského inscenacích.
      A Maryško a Třešňáková? V pohodě, byli dobří. Splnili, co měli. Ale že by byli nějak výjimeční…?
      Alfou a omegou všeho byly scénické obrazy, hudba, básně a především přítomnost Pavla Zajíčka a jeho autorské podání textů. Čišela z něj obrovská osobnost a z textů síla prožitku a opravdovosti, nemluvě o vysoké básnické kvalitě. Bambušek je jeden z mála u nás, kdo underground přesně cítí a dokáže ho přetavovat v silná jevištní díla.

      09.10.2014 (0.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Marie Reslová

        Marie Reslová

        Před představením jsem si mimo jiné četla Zajíčkovy rozhovory – v jednom vypráví – doufám, že to nezkreslím -že matka za ním stála, když ho zavřeli. Zeptal se jí, jestli od něj něco četla. Prý odpověděla: „…s tím bych si nevytřela ani prdel.“ Zajíček to uzavřel v tom smyslu, že máma byla skvělá… A mně přišlo, že se Míla Mejzlík velmi přesně trefil. Souhlasím s Dominikem v tom smyslu, že mi divadelní výstupy do celé produkce zapadaly.

        09.10.2014 (12.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Vladimír Hulec

          Vladimír Hulec

          To je dobrý,
          lepší, než jak to zpracovali na jevišti. Takto přesně podaná historka by byla síla. V Pustině mi dialogy (a monology) matky přišly – jak bych to řekl – málo razantní a ani obludné ne. Takové… rozpačité. Ale právě toto vždy záleží na každém divákovi a jen velmi těžko to lze objektivněji posuzovat.
          Trochu vám závidím, že jste i s těmito scénami dokázali „jít“. Mě nakopla vždy až hudba a pak Pavel Z. Jakmile se objevily filmové dotáčky, bylo to podle mě teprv potřebné teatro. I se smutným závěrem s a za oponou

          09.10.2014 (15.40), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Dominik Melichar

      Dominik Melichar

      Vladimíre,
      díky za komentář. S těmi superlativy je to složité. Do textu se mi to už nevešlo, ale mělo by zaznít, že podle mě Mejzlík skutečně velmi dobře pracoval především s hlasem. Vycítil, kdy bude jeho přehnané karikování funkční a kdy je potřeba ubrat až nakonec zcela obrátit k ledovému hlasu estébáka. V tom je myslím velká deviza i všech, co účinkují a mluví – mají skutečně výrazné hlasy a umí s nimi pracovat – jak Mejzlík tak i Zajíček, jehož přednes se nijak nelišil od legendárního pásma Uměle ochuceno. Myslím, že o Třešňákové jsem nepsal, že by byla kdovíjak výjimečná, spíš přesně, jak říkáte, splnila vizi režiséra. Ovšem souhlasím s tím, že nebýt výtvarné a hudební stránky ve spojení se Zajíčkovou poezií (a jeho přítomností, a ač neherec, svou roli „totemu“ taky ustál), možná by to ani nestálo za řeč. Ale koneckonců vše tam bylo a tak nezbývá než hodnotit celek, kde všechny součásti prostě podle mě přesně zapadaly.

      09.10.2014 (9.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,