Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Prase v divadle (No. 10)
Když jsem po premiéře nepříliš povedené Říše zvířat podotkl, že jsem zvědav, jak se se současným stavem Studia Hrdinů vyrovná druhá letošní premiéra – Pustina v režii Miroslava Bambuška –, nenapadlo mě ani ve snu, že se podaří něco tak mimořádného a že u toho budu.
Pustina, hudebně-vizuální pásmo opírající se o básnickou legendu undergroundu Pavla Zajíčka, je přesně tím, co mnozí už po dva roky od SH čekají – divadlo působivé vizuálně, divadlo, které se ničeho nebojí, nejde za většinovým divákem, ale toho menšinového neuráží. Člověk má až chuť psát jen výkřiky podobné výňatkům z kritik hollywoodských filmů: „šílené“, „nádherné“… Pustina by měla dramaturgii divadla jednoznačně ukázat, kudy se pro příště vydat.
Miroslav Bambušek se opřel o tři nejvýraznější Zajíčkovy sbírky z 80. let – Přetrženej film, Šedej sen a Kniha moří – a vytvořil z nich hudebně-výtvarné pásmo proložené navíc úryvky ze spisu StB vedeného proti Pavlu Zajíčkovi a DG 307. Politické, nesčetněkrát zpracované a už vlastně poněkud omšelé téma celé řady dokumentů, dobových filmů, knih atd. o nelehkém životě podzemních umělců a disidentů v čase normalizace. Ovšem způsob, jakým téma uchopil Miroslav Bambušek, je jedinečný tím, že onu dobu halí rubášem apokalyptických vizí a existenciální bouře Zajíčkových básní. A nadto je nechává deklamovat… řvát samotného autora.
Začátek se nese v duchu klasické činoherní frašky, v níž postava-karikatura matky v podání skvělého Miloslava Mejzlíka opečovává Zajíčka, zjišťuje, že je to básník a hrozí se nad jeho verši. Naprosto plynule pak tato postava přechází v agenta StB, který si o Zajíčkovi vede spis. Podobně se mu dařilo ve druhé části představení ztvárnit také karikaturu otce-estébáka (tentokrát v kostýmu zajíce) a obě scény pak nacházely svůj průsečík v děsivém sdělení: beze mě (bez agenta StB) nejsi nic, jen opilec a hnida (parafrázuji). To, že si Bambušek dovolil v podstatě v poctě Pavlu Zajíčkovi a druhé kultuře připomenout, že se stalo zvykem vše z doby undergroundu bez výjimky adorovat, byť kvalita je kolísavá, je silnou výzvou onomu „divadlu, které se nebojí“. Vynikajícím způsobem se také autoři popasovali s postavou mladého Zajíčka v podání Jiřího Maryška, kterého režisér nechal na jevišti pouze skotačit, popř. promlouvat Zajíčkovy básně společně se skutečným Zajíčkem. Maryško však ukázal i na tak velkém prostoru, jakým jeviště SH je, obrovské pohybové kvality a prostor dokonale ovládl.
Jak je Bambuškovým zvykem, nemohl se ani v tak drásající inscenaci vzdát šílených až absurdních prvků – tak tu pobíhá po jevišti Halka Třešňáková v kočičím kostýmu jako postava Anarchistické milenky (podle názvu jedné Zajíčkovy písně), coby personifikovaná Zajíčkova poesie, ale též zhmotnění všech jeho žen a sexuality, a ve stejné scéně na jeviště přibruslí taky hokejista. Jeho význam pro celek chápu pouze jako snahu dodat do inscenace co nejabsurdnější prvek, něco jako zhmotněnou metaforu.
V tom vidím stěžejní princip inscenace – a taky to, co ji činí tak jedinečnou a působivou. Bambuškovi se podařilo s pomocí všech zúčastněných a především faktem přítomnosti samotného tvůrce „libreta“ vizualizovat poezii. Zajíčkovy novoromantické verše za doprovodu jejich domácího zvuku kapely DG 307, prolínajících se a narušovaných videoprojekcí, stínového divadla, frašky a extatického pohybu Jiřího Maryška, zkrátka všeho, z čeho byla Pustina stvořena, nabyly života. A to je neopakovatelný zážitek nejen pro toho, kdo je zarputilým čtenářem poezie jako takové, ale hlavně pro všechny, kteří už mysleli, že se v českých kamenných divadlech neodehraje nic zajímavého. Cítím strašnou úlevu, že můžu říct, že se to podařilo ve Studiu Hrdinů.
///
Předchozí díly denních reportáží z festivalu …příští vlna/next wave… najdete zde:
Komentáře k článku: Prase v divadle (No. 10)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Dominiku,
moc hezký text a myslím i přesné čtení významů a citací. Přesto – nenadužils míru svých superlativů u hereckých výkonů? Konkrétně mám na mysli „postava-karikatura matky v podání skvělého Miloslava Mejzlíka“ a „Maryško však ukázal /…/ obrovské pohybové kvality a prostor dokonale ovládl“. Nezdáli se mi ani jeden z performerů (tedy i Třešňáková) tak přesvědčiví a suverénní. Miroslav Bambušek spíše využil jejich očekávatelných způsobů hraní do širšího rámce své inscenace, a to – podle mne – v některých místech trochu problematicky. Především úvodní péče matky (Mejzlík) o syna (Zajíček), nadto za zástěnou, se mi jevila jako herecky i režijně nezvládnutá, plná přehnané karikatury, se kterou si herec nedokázal (a možná to ani nejde) poradit. Zajíček skoro vůbec nereagoval, ani když mu Mejzlík dal na hlavu sáček. Výsledkem byly – zdálo se mi – hercovy rozpaky, co a jak dál. A tak stále svůj pitoreskní přístup zdůrazňoval, aniž by jej nějak herecky (situačně) obohacoval. Přemýšlel jsem, koho bych si v té roli a daném (trochu podivném, ale nešť – neznám Zajíčkův život) výkladu představoval, abys mi rozuměl, co postrádám. A dospěl jsem k Jaroslavě Pokorné (mohla-li by ji hrát herečka), anebo k Davidu Prachařovi, který obdobné postavy a situace skvěle zvládá v Nebeského inscenacích.
A Maryško a Třešňáková? V pohodě, byli dobří. Splnili, co měli. Ale že by byli nějak výjimeční…?
Alfou a omegou všeho byly scénické obrazy, hudba, básně a především přítomnost Pavla Zajíčka a jeho autorské podání textů. Čišela z něj obrovská osobnost a z textů síla prožitku a opravdovosti, nemluvě o vysoké básnické kvalitě. Bambušek je jeden z mála u nás, kdo underground přesně cítí a dokáže ho přetavovat v silná jevištní díla.
09.10.2014 (0.02), Trvalý odkaz komentáře,
,Marie Reslová
Před představením jsem si mimo jiné četla Zajíčkovy rozhovory – v jednom vypráví – doufám, že to nezkreslím -že matka za ním stála, když ho zavřeli. Zeptal se jí, jestli od něj něco četla. Prý odpověděla: „…s tím bych si nevytřela ani prdel.“ Zajíček to uzavřel v tom smyslu, že máma byla skvělá… A mně přišlo, že se Míla Mejzlík velmi přesně trefil. Souhlasím s Dominikem v tom smyslu, že mi divadelní výstupy do celé produkce zapadaly.
09.10.2014 (12.20), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
To je dobrý,
lepší, než jak to zpracovali na jevišti. Takto přesně podaná historka by byla síla. V Pustině mi dialogy (a monology) matky přišly – jak bych to řekl – málo razantní a ani obludné ne. Takové… rozpačité. Ale právě toto vždy záleží na každém divákovi a jen velmi těžko to lze objektivněji posuzovat.
Trochu vám závidím, že jste i s těmito scénami dokázali „jít“. Mě nakopla vždy až hudba a pak Pavel Z. Jakmile se objevily filmové dotáčky, bylo to podle mě teprv potřebné teatro. I se smutným závěrem s a za oponou
09.10.2014 (15.40), Trvalý odkaz komentáře,
,Dominik Melichar
Vladimíre,
díky za komentář. S těmi superlativy je to složité. Do textu se mi to už nevešlo, ale mělo by zaznít, že podle mě Mejzlík skutečně velmi dobře pracoval především s hlasem. Vycítil, kdy bude jeho přehnané karikování funkční a kdy je potřeba ubrat až nakonec zcela obrátit k ledovému hlasu estébáka. V tom je myslím velká deviza i všech, co účinkují a mluví – mají skutečně výrazné hlasy a umí s nimi pracovat – jak Mejzlík tak i Zajíček, jehož přednes se nijak nelišil od legendárního pásma Uměle ochuceno. Myslím, že o Třešňákové jsem nepsal, že by byla kdovíjak výjimečná, spíš přesně, jak říkáte, splnila vizi režiséra. Ovšem souhlasím s tím, že nebýt výtvarné a hudební stránky ve spojení se Zajíčkovou poezií (a jeho přítomností, a ač neherec, svou roli „totemu“ taky ustál), možná by to ani nestálo za řeč. Ale koneckonců vše tam bylo a tak nezbývá než hodnotit celek, kde všechny součásti prostě podle mě přesně zapadaly.
09.10.2014 (9.11), Trvalý odkaz komentáře,
,