Prase v divadle (No. 14)
Pražskou část festivalu uzavřela premiéra inscenace, která má ve svém přízvisku opět označení kabaret a opět mu bohužel nedostála. Ani nově vzniklé Chemické divadlo nedokázalo z této formy více vytěžit. Důvodem v tomto případě ovšem nebylo její nepochopení, spíše to zapříčinil určitý ostych nazvat věci pravým jménem.
Veselý i smutný klaun – režisér Jan Frič tentokrát v jiné úloze… FOTO Karolína Chasáková
Živé a dynamické pásmo skečů a scének odpovídalo spíše estrádě, která stejně jako kabarety přibližuje umění životu a zábavě. Na druhou stranu si v sobě tento pojem podržuje léty nahromaděné nánosy socialistického povyražení. Kabaret je pro nás ještě uměním, estráda jen pokleslou formou zábavy. Alternativní prostor se však probírá jednotlivými ztrátami a nálezy bez rozdílu, sám pro sebe si je pak proměňuje a vytváří jejich významy, proto bych se nebála ani Chemickou Venuši nazvat tím, čím je, a to poeticko-vědeckou estrádou. Ať už ale budeme tento kus Chemického divadla pojmenovávat jakkoli, jeho kousky byly podařené.
První projekt nové herecké společnosti byl vytvořen na počest Venuše ve Švehlovce a zasvěcen tomuto novému divadelnímu prostoru (sál, předsálí i samotný vstup do Venuše ve Švehlovce byl zhodnocen beze zbytku). A propojení obou prvenství fungovalo: diváci byli do divadla uváděni postupně po ztěmnělých schodech šíleným vědcem-chemikem, který jim nabídl uvítacího panáky čehosi a propustil je dál do osvětleného foyeru. Od této chvíle si již návštěvník nemohl být jist, co je součástí hry a co jen nepřipraveností zmatených herců, mezi nimiž v sále pobíhala pomatená tulačka a Bobeš, zřejmě kouzelnický, ale v představení dále nevyužitý králík. Estráda (předvedena již přede všemi diváky) pobavila a místy i nadchla. Střídala se groteskní čísla (např. vystoupení eskamtotéra Rudyho, který dokáže přeprat židli, či smutně veselého klauna Jindřicha, který geniálně suchým tónem vypráví o své patálii s rybou) s čísly vážnými, jejichž nositeli byli vědci-chemici se směšnými jmény (slečna Pinďourová, pan Kadil Kokain ad.). Ani tato záměná a prvoplánová deklasnost však nesmazala působivost jejich vstupů. Jednotliví vědci „na kongresech“ recitovali verše Josefa Kroutvora, Vladimíra Effenbergera či Karla Hynka a probouzeli ve světě vědy poezii, která je sama o sobě bytostnou složkou jejich chemického experimentu.
Chemici probouzeli ve světě vědy poezii FOTO Karolina Chasáková
Chemické divadlo tak vytvořilo specifickou sloučeninu mystifikace (Opravdu už je konec?), surrealistických vidin (Opravdu jsem viděla letící rybu?) a poezie, kterou povýšilo na sterilní a exaktní vědu, aby ji následně přiblížlo zpět k člověku. Premiéra byla nedotažená, řadu dobrých nápadů střídala hluchá místa a pásmu chybělo „finále“. Nic z toho však představení nepohřbilo. Vyznění bylo více než nadějné a základní přísada Chemického divadla v podobě poezie je neocenitelná.
///
Předchozí díly denních reportáží z festivalu …příští vlna/next wave… najdete zde:
Komentáře k článku: Prase v divadle (No. 14)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
