Prase v divadle (No. 15)
Neděle festivalu …příští vlna/next wave… se v Brně nesla v duchu dívčích problémů, vnímání okolí a jejich místa ve světě. Jeden projekt tématizoval vztah matka – dcera, druhý byl mírně surreálným obrazem hektického života posluchačky vysoké školy.
V Paměti vody se studentky brněnské Střední školy uměleckomanažerské rozhodly „vypořádat“ se svými matkami, což v jejich přece jen ještě bouřlivém věku znamená poměrně úctyhodnou volbu. Na malé ploše zhruba třiceti minut řekly vše, co mělo být řečeno za obě strany „sporu“. Výchozí pozice jsou jejich vlastní, tedy pohledy dcer. Jmenují vlastnosti svých matek s akcentem na ty špatné, nechávají na sebe křičet klišé jako: Dokud ti není patnáct…, My jsme spolu ovce nepásli! nebo Ukliď si, máš tu strašnej bordel! A stěžující si na to, co všechno jim v dětství (dle jejich soudu) scházelo. Ve scéně teleshopingu, kde se nabízí robot à la ideální matka, se inscenace láme a ke slovu přichází odvrácená strana matek. V krátkých scénkách ze života teenagerů jsou sploditelky okázale ignorovány a uráženy. V průběhu jejich denní rutiny (záměrně převáděné jako podstatně náročnější) na ně dcery křičí a to podstatně nevybíravěji. Seš stará! Tomu nerozumíš! Neřvi na mě! Dle očekávání poté nastává smířlivý konec. Očekávaný tu ovšem neznamená nevěrohodnou křeč či vynucené opěvování mateřství. Jde o uznání, pochopení a přijetí odlišností těch na druhé straně barikády. Dokládá to závěrečný (nahlas čtený) dopis, z něhož také vyplývá, že ta nejdůležitější část zkušenosti se pro přítomné dcery odehrála už v průběhu zkoušení.
Jak to u dobrého amatérského divadla bývá, i zde herecké nedostatky vyvážila nelíčená upřímnost. Navíc si inscenace udržela slušné tempo. Díky dobře odhadnuté délce scének a obsáhlému hudebnímu doprovodu se vyhnula propadům a neztrácela na intenzitě.
Zuzana Kantorová v autorské inscenaci Jak chutná tvůj otisk? FOTO KAROLINA CHASÁKOVÁ
Druhý nedělní obraz dívčího světa byl o poznání křehčí, poetičtější a surreálnější. Studentka vysoké školy se snaží zvládat nemožné – dvě práce, školu, večerní posezení s přáteli i přítele-vyučujícího. Na začátku to klape, i když horkotěžce. To se ovšem rychle změní. Přátelé odjíždějí do zahraničí a ona si toho ani nevšimne, ve škole ji pro odlišný životní styl zřejmě nepřijímali nikdy a navíc ji vyhodí z jedné práce. Čím dál víc se tedy utíká do světa fantazie, poezie až do něj odejde zcela. Možná zemře, možná ne. Konec se dá interpretovat přízemně jako smrt i vzletněji jako vydání se do nových sfér za lepším.
Inscenace Jak chutná tvůj otisk? by si zasloužila dramaturgicky učesat a slazení gradace, aby neměla několik „konců“ a naplno vyzněl závěrečný tanec mezi světy. I přes tyto nedostatky energie hlavní aktérky (Zuzana Kantorová) a evokativní básnické texty diváka poutají ve zvláštním polosnovém světě. Ve světě, kde se svobodně vrší podivné vidiny, kde se člověk může oprostit od pravidel, názorů druhých i spánkového deficitu. Ve světě, kde je možné být třeba dívkou se slunečnicí místo hlavy nebo krabem. Je výzvou odejít také se záhadným baskytaristou za závěs a zjistit, proč je modré světlo lepší než červené.
Komentáře k článku: Prase v divadle (No. 15)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
