Prase v divadle (No. 16)
Málokterému divadlu se podaří přeměnit kratochvíli popremiérových i jiných večírků v jednu z inscenací. Málokterému divadlu by taková metoda vůbec přišla na mysl. Leč Divadlo II. pád je soubor hravý a nápaditý, takže se rozhodl svou mnohaletou lásku ke hře Městečko Palermo transformovat do jevištní podoby a propojit ji s příběhem z počátků komunistického režimu. Narozdíl od přechozích Bahňáků, kde se prolnutí hry Kobo Abého Přátelé a osobních zpovědí čtyř herců zdálo poněkud násilné, se Palermo s „reálným socialismem“ zrcadlí se samozřejmostí až nebezpečnou.
Zřejmě by bylo záhodno připomenout si pravidla této, alespoň za mých pubertálních let, populární zábavy. Určí se vypravěč, ostatní lidé posazení v kruhu zavřou oči a řídí se jeho pokyny – městečko Palermo usíná. Vypravěč dotykem zvolí vraha (jednoho či víc) a jednoho katányho. Poté vrahy probudí, ti, pokud možno bez hlesu, vyberou svou obět a usínají. Probouzí se katány, tipuje, kdo by mohl být vrahem, vypravěč naznačí, zda má pravdu, a katány rovněž usíná. Pak se probouzí celé městečko bez obyvatele zabitého vrahy. Následuje diskuse, kdy je třeba označit vraha. Hráči diskutují, obviňují se, či naopak obhajují. Nakonec hlasují a tím někoho odsoudí. Poté jim vypravěč sdělí, jestli se zbavili vraha či nevinného. A Palermo usíná znovu. Postup se opakuje, dokud město není bez vrahů, dokud vrah nepřežije jako jediný, či dokud se hráči definitivně nepohádají. Samozřejmě variant půběhu existuje více, ale toto je základní schéma.
I inscenace začíná posezením v kruhu. Ovšem Vypravěč (Vít Piskala) hned potom, co se prohlásí ochráncem pravidel, také sám sebe zvolí vrahem. Od počátku tak něco nehraje – i červený šátek a botky napovídají, že Vypravěč bude mít do kladného hrdiny daleko. Zabita je první oběť vraha, ale také nevinný občan, jehož ostatní za vraha považují, jelikož se ozval jako první. V tuto chvíli dochází k proměně dějiště, my se ocitáme na úsvitu budování socialismu a Rudolf Prokeš (Václav Dvořák) právě své snoubence (Zuzana Kuricová) a sestře (Jana Kalvodová) sděluje, že byl požádán o spolupráci. Jeho milá Bětuška situaci nechápe, starší Věra chápe až moc dobře. Rudolf volí emigraci, znovu se ozývá jako první.
Obdobně se vyvíjí další prolínání hry a historických událostí. Tak, jak se v kruhu přátel vybarví jednotliví účastníci, projeví se i postavy, jež hrají. Věra jako ta silnější, Bětka jako ta slabší, katány (Bohdan Špondr) jako pracovník StB, jeho žena (Jana Filová) jako přitakávající a nakonec mimoděčná oběť. Muž vydávající se za důstojníka americké armády (Ivo Krejčiřík) podlehne svému svědomí a zastřelí se sám. Ve světě hry stačí otevřít oči v nesprávnou chvíli a poznat pravdu. Postav ubývá, až katány zůstane sám, domnívaje se, že vyhrál. Nemůže se mýlit víc, v této naaranžované frašce vždy zvítězí ten nad ním. Tady je jím Vypraveč, jehož reálný předobraz sice tkví v bezskurpulózním synovi skláře, ale v intencích inscenace se dá interpretovat mnohem abstraktněji. Jako strana, jako revoluce, jež žere i vlastní děti, jako Systém, jako Rusko…
Nebývale hutná atmosféra inscenace představuje v tvorbě II. pádu výjimku. I když se soubor často vyjadřuje k závažným tématům, činí tak odlehčenou formou. V Palermu není kdy a čemu se smát. Lví podíl na tom mají herecké výkony, jejichž kvalita v má rovněž kontinuálně stoupající tendenci. Nelze opomenout Václava Dvořáka, jenž kladného hrdinu Rudolfa zahrál bez patosu a přesto s nezbytnou emocionalitou, a Zuzanu Kuricovou z jejíchž výkřiků při výslechu mrazí. Nicméně mnohem větší prostor zde dostávají záporáci. Bohdan Špondr svým typicky stoickým projevem a mohutným hlasem vytváří plnokrevného příslušníka StB bez svědomí, bez slitování a bez pochyb o pravdě strany. Nejintenzivnější výkon podává Vít Piskala v souladu s tím, jak to vyžaduje veskrze ďábelská podstata Vypravěče. Jeho až maniakální kabaretiér vládne expresivními gesty i mimikou, s nepřístojným labužnictvím si vybírá zbraň pro každou vraždu a jeho radost z vítězství nese podtón vědomí, že vyhraje kdykoli si zamane.
Vynikající nápad, vynikající propojení dvou světů a vynikající herci stvořili vynikající jevištní dílo, které si diváka podmaní. Městečko Palermo je prozatimním vrcholem tvůrčího výstupu II. pádu a já doufám, že klesat nehodlají a nechtějí.
Komentáře k článku: Prase v divadle (No. 16)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
