Prase v divadle (No. 5)
Členové souboru Antonín Puchmajer D. S. uvedli v rámci festivalu …příští vlna/next wave… inscenaci Spánek nikdo nevolá. Tři divadelní kritici, kteří tvoří pilíř souboru – Vladimír Mikulka, Jakub Škorpil a Martin J. Švejda –, tentokrát zpracovali téma o poznání náročnější, než v Be Pozzy!, kde jádrem představení bylo učinit diváka šťastným, veselým a zkrátka pozzytivně naladěným. Spánek nikdo nevolá by se dal chápat i jako jeho antipod.
Pánové z Antonína Puchmajera D. S. se zřejmě rozhodli otestovat diváckou toleranci a ideálně jít až za její hranici. FOTO Karolina Chasáková
Tvůrci zůstali věrni divadelnímu způsobu, jejž si v Be Pozzy! nastolili. Inscenace se sestává z řady obrazů, které na sebe navazují jen volně a most mezi nimi tvoří písničky. Tentokrát to byly písničky lidové či zlidovělé (namátkou Veď mě dál, cesto má; Ach synku; Zelená je tráva…), jejichž přednes (či předzpěv) obstaral vynikající hlas Zuzany Vilímové. Scéna byla opět velmi jednoduchá, jen tři židle a stůl, na němž stála další židle jako trůn, jejž většinu představení okupovala právě Zuzana Vilímová. Strohost kulis tvůrci bohatě vyvážili v rekvizitách, s nimiž aktivně pracovali – igelitové pytlíky, cyklistické pomůcky, znovu igelitové pytlíky… člověk se až divil, co všechno se dá s tímto ve světě nesmyslně přemnoženým obalem dělat. Pochytit důvod jeho užití však bylo místy nejednoduché až nemožné.
Pánové z Antonína Puchmajera D. S. se totiž zřejmě rozhodli otestovat diváckou toleranci a ideálně jít až za její hranici. Tak nějak sice tušíme, že základním motivem Spánku bylo hledání cesty, nejspíš cesty za hvězdou. To samo o sobě je však tak nic neříkajícím modelem, který lze při troše víry najít v každém uměleckém počinu, že vlastně ani po zhlédnutí představení nevíme o něm nic. Surrealistický sled obrazů nacpaný citáty z Bible, lidovými písněmi a expresivním jednáním herců působí spíše jako extatická vize Timothy Learyho než divadelní sdělení tří usedlých pánů. Nicméně jsou to právě tito pánové, kteří se v cyklistických dresech plazí po zemi, pojídají si šlehačku z hlavy, požívají igelitové pytlíky či s igelitovým pytlíkem na hlavě pronášejí biblická moudra. V představení se hodně mluvilo, přesto však neproběhnul žádný dialog. Veškeré promluvy jsou spíše morálními a filosofickými poučkami, jež i vzhledem k velmi pomalému synchronizovanému pohybu herců a lidové hudbě působí dojmem součásti nějakého dávno zapomenutého rituálu.
I s ohledem na citovanou Bibli lze sice uvažovat o legendě o narození Páně (tři cyklisti jako tři králové, cesta za hvězdou jako za zvěstující kometou…), množství odboček a odkazů na kdeco však divákovi znemožňuje nejen jakkoli výsledek interpretovat a zorientovat se v něm, ale také jej chápat jako celek. Zůstane vždy drť těhotná významy a psychedelickými výjevy jako např. postava s hlavou zabalenou do černého igelitového pytlíku s brýlemi a dírou na jazyk opět citující cosi z Bible. Vlastně vidět tohle třeba v experimentálním prostoru NoD a stát za tím nějací mladí alternativci, tak se ani tomu, co vidím, nedivím. V Řetízku v podání mužů z Antonína Puchmajera D. S. to působilo možná trochu nepatřičně, nicméně o důvod víc odhodit konzervativní pohled na divadlo.
///
Předchozí díly denních reportáží z festivalu …příští vlna/next wave… najdete zde:
Komentáře k článku: Prase v divadle (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
