Prase v divadle (No. 8)
Pondělní festivalové odpoledne konečně přeťalo pomyslnou čáru mezi hercem-činitelem a divákem-voyeurem, rolí, z níž vystupuje jen v krajních případech a nerad. V audiovizuální instalaci Haters poslal její tvůrce Jan Mocek jednotlivé účastníky s tabletem a sluchátky do útrob garáží pod Národním divadlem. Kromě technických propriet je vybavil větou, sleduj obrazovku a nech se vést, nepředbíhej ani nezpomaluj, zkrátka nesnaž se být chytřejší než ona.
Zdánlivě banální model se záhy ukázal jako rovnice o dvou neznámých, do níž se bez povšimnutí zamotáte, po prvním znejistění počítáte dál, až stejně dojdete ke špatnému výsledku. Frustrace z neúspěchu ovšem stojí zato. Koncept protnutí reálného časoprostoru se simulovanými událostmi vychází, alespoň se domnívám, z populárních městských her a pochopitelně nezavdává jen otázku po hranicích skutečného a virtuálního světa, ale v případě zmíněné instalace i po divadelní formě budoucnosti a po zničení divadelního formátu 3D. Zároveň negarantuje rozuzlení jako drtivá většina tradičních inscenací. Víc než kdy jindy se může „divák“ navíc tváří v tvář úspěšným kolegům cítit degradován. Zažil něco jiného, což by nebyl zas takový problém, naopak běžná praxe, nezažil, co měl, co mu posléze ostatní líčí a to ho štve, až zjistí, že všechny úspěšné včetně tvůrců, protože ti jsou vinni v první řadě, začíná nenávidět.
Projekt sám už podle názvu Haters na nenávisti staví. V předtáčkách nejprve sledujeme vyzývavou ženu u vjezdu do garáží, maluje si rty, náhle mizí za jedním z rohů. Po několika sekundách se objevuje muž, postává opřený o stěnu, poté co několikrát v garážním labyrintu zabočíme, a pozor! tady pravděpodobně došlo k mému pochybení, objevuje se znovu, nyní již s golfovou holí. Po zemi se zlověstně kutálí míčky. Účastník má nasednout do přistaveného vozu, já pouze virtuálně, neboť jsem k němu nedošla, proti němu se řítí muž s golfovou holí, aby jí následně rozmlátil čelní sklo. Umlátil opodál stojící a notně vyplašenou ženu a její tělo naložil do kufru. Musím přiznat, že i jako zpolazúčastněná, jelikož jsem v autě neseděla a vše jen sledovala na obrazovce v reálných kulisách, několikrát mě zamrazilo. Následuje zpětný chod událostí, kdy se zničené sklo opět po střípcích skládá a staví na své původní místo, včetně brutálního golfisty, z něhož se vyklube jen auto náhodně míjející muž. Virtualita povýšená na druhou. Na svém místě nestojím já a začínám si to připouštět. Pocit potupy z návratu z jiného směru je neodvratitelný. Podtitul instalace Seek and destroy – „Hledej a znič“ se lehce přetaví do pocitu „Hledej, nenacházej a buď zničen“.
///
Předchozí díly denních reportáží z festivalu …příští vlna/next wave… najdete zde:
Komentáře k článku: Prase v divadle (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
