Pravda / Láska / Lež / Nenávist
14. ledna si část české společnosti připomněla s tísnivým sevřením kolem srdce už čtvrté výročí smrti Jana Kaplického. Já osobně vnímám celý sled událostí kolem návratu tohoto geniálního architekta na českou scénu jako tragický precedens a události, kdy byl jeho projekt knihovny pro Prahu zašlapán do země a on zemřel na zaprášeném chodníku v Dejvicích, jako momenty, kdy se takzvaně lámal chleba. Vnímám tento příběh jako šifru, která vypovídá o nás a o stavu naší společnosti. Pokuď chci tuto šifru rozebrat a vyložit si ji na stůl jako koláž obrazů, vychází mi kompozice velmi smutná a ponurá. Je zaplněná davy mlčících šedivejch komparsistů a hemží se prapodivnými šašky, plivajícími jed a žluč. Můžu si stále dokola opakovakt moudro o relativnosti věcí i pohledů, ale jsem přesvědčen, že tentokrát bohužel zvítězila lež a nenávist nad pravdou a láskou.
Přes veškeré pozdější malicherné a hnidopišské napadání, PRAVDA je taková, že Jan Kaplický právoplatně vyhrál největší i nejprestižnější mezinárodní architektonickou soutěž od roku 1989. Ona LÁSKA prýštila z celého jeho života. Důkazem budiž jeho tvorba inspirovaná vesmírem jako celku, planetou, přírodou i jejímy nejmenšímy detaily. Byl jsem svědkem toho, jak zapaloval touto láskou celé davy mladých lidí při svých pražských přednáškách dávno před tím, než širší veřejnost vůbec znala jméno Kaplický. Ona LEŽ je přítomna v celém časovém období po výhře první ceny v soutěži na Národní knihovnu na Letné. Sebestředná egomaniacká figurka Klaus nikdy nebyl mým prezidentem, a pokuď si dobře pamatujete, on byl ten, který spustil lavinu jedu, která postupně znemožnila získat pro Prahu realizovanou architektonickou ikonu a nadechnout se k tomu, že všechno jde, že tu přece jenom existuje cesta z provinční izolace a malomyslnosti.
Stejně tak mě fascinuje fakt, že z obličeje dalšího exekutora stavby na Letné, Pavla Béma, se postupem času stala tragikomická maska, zkroucená a zvrásněná onou neschopností mluvit pravdu. NENÁVIST přicházela z celého spektra společnosti, ale kde mě osobně mrzela nejvíc, byla nenávist ze strany Kaplického kolegů, tedy architektů. Házení klacků pod nohy z vlastních řad, místo radosti z faktu, že česká architektonická a kulturní scéna získá dílo od tvůrce, kterému se v rámci druhé poloviny 20. století jako jednomu z mála podařilo prosadit v zahraničí a pravděpodobně jako jedinému se mu podařilo v tomto období zahraniční architekturu ovlivnit. Důkazů o tom je mnoho, ty ovšem ale nikdy nezajímaly českou společnost, zahleděnou do výprodejových regálů. Společnost, jak známo, zasaženou trojitým masivním odlivem elit, odkojenou televizí a párkem v rohlíku.
Kaplického tak paradoxně nakonec dohnal dozvuk přesně té samé totality, před kterou v roce 1968 utekl do Anglie. Ona totiž nemohla zmizet jako mávnutím proutku. Ještě dnes, 23 let od sametové revoluce, je nějakým podprahovým způsobem všudypřítomná. Ředí se a vymývá pryč velmi pomalu.
Knihovna i Kaplický jsou pryč. Zbyla prapodivná pachuť v ústech. Legendární architekt SIALu Miroslav Masák mi před nadávnem říkal, že pracuje s týmem odborníků na přípravě další velké mezinárodní soutěže, tentokrát na budovu nové koncertní síně pro Prahu. Doufejme, že jsme se poučili z chyb minulých.
Komentáře k článku: Pravda / Láska / Lež / Nenávist
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
