A tak to jde stále dál
Nové opery určené pro běžný repertoár se nedají psát „do šuplíku“ a pak nabízet divadlům. Většina oper, těch nejslavnějších, vznikla na objednávku. Jiří Heřman jako umělecký šéf opery Národního divadla Brno od počátku deklaroval úmysl objednat a uvádět nová původní díla, jen myslím, že první počin se čekal od šéfdirigenta a skladatele Marka Ivanoviće. Leč první původní operou napsanou pro současné Brno se stala kompozice Michala Nejtka na libreto Jiřího Adámka Pravidla slušného chování v moderní společnosti. Podkladem bylo stejnojmenné monodrama (1993), v němž Jean-Luc Lagarce sarkasticky přepracoval ve Francii populární stejnojmenný návod na úspěšné a správné jednání ve společnosti, který sepsala a v roce 1889 poprvé vydala Blanche-Augustine-Angèle Soyerová. Lagarceovu hru uvedl Michal Dočekal v činohře Národního divadla v roce 2009, hrála Ljuba Skořepová. Nicméně z obsáhlého rozhovoru s Nejtkem a Adámkem v programu se zdá, že oni hru objevili nezávisle, když hledali námět na Heřmanem objednanou operu. Deklarují inspiraci ve filmech Luise Buñuela: nejsou neseny příběhem, ale absurditou, jež se vznáší nad životy postav (Adámek).
Josef Škarka, Jitka Klečanská, Petr Vančura, Marta Reichelová a Daniela Straková-Šedrlová ve svatební scéně FOTO MAREK OLBRZYMEK
Napřed je hudba, text až pak
Text libretista Adámek rozpracoval pro čtyři hlasy, dva Soprány, Mezzosoprán a Bas, uvedené jako jednající postavy. Nezbytné hudební opakování „replik“, tedy jednotlivých naučení a nařízení měšťanské (maloměstské?) etikety, zastírá jejich původní smysl a ironii, nadsázku, s níž se monodrama zaměřilo na zásadní a často morbidní situace lidského života od narození až po smrt. Narodí-li se dítě živé, narodí-li se dítě mrtvé, co je třeba podle pravidel udělat, kam co hlásit, jak se zachovat, co pořídit. Kolega Just by tu mohl zmínit svůj oblíbený princip fachidiotství, lpění na formálním jednání v nepřípadných situacích, z něhož vyrůstá jejich absurdita.
Jenže takové texty lze, myslím, jen suše konstatovat, aby se dosáhlo kýžené ironie. Kdežto od úvodní sekvence psal Michal Nejtek převážně důmyslně konstruované ansámbly, často ve zvukově hutné podobě, v níž se ztrácela věcnost oněch sdělení a často i prostá srozumitelnost zpívaného textu. Hudba je to velmi působivá, posluchačsky vstřícná. Kompozice vychází z tradičních skladebných postupů, včetně dnes vůbec ne obvyklých melodických zpěvních linek. Jenže vůči původnímu smyslu textu je způsob zhudebnění kontraproduktivní. Trautenberk ze známého večerníčku by prohlásil: Ta hudba je moc hudební!
Sestavování hudebních pasáží a frází z opakovaných útržků textu je základním rysem a principem kompozice, ergo i rezignace na významové pointy jednotlivých sdělení. Operou procházejí dobře poznatelné pasáže psané v různých formách, které se střídají, vracejí, vzájemně prolínají. Stejně tak významově důležité textové fráze. Hudebně i textově opera po svém využívá dávného principu vzpomínkových motivů a témat, které průběh opery člení do logických celků. A to i ryze akusticky – ve zvukových vrcholech však už vůbec není rozumět zpívanému textu. Znějí ovšem parádně! Posluchač je ochuzen o významovou drobnokresbu naučných vět, na druhé straně nelpět na konkrétnosti každé z pouček autorům umožnilo vystavět nad nimi vlastní a ryze operní řešení oblouku lidského života – Narození, Křtiny, Námluvy, Zásnuby, Svatba, Běh života, Úmrtí. Čímž jsme vyjmenovali sedm částí (hudebních vět) kompozice, které v programu k inscenaci autoři trochu potutelně vydávají za obsah kusu.
Život v pokojíku
Jiří Adámek coby režisér uzavřel dění opery do měšťanského pokoje, jaké pamatuji ze svého mládí, květiny (jedovaté diefenbachie a ostře trčící tchyní jazyky) v drátěných stojanech, které byly v oblibě ve zlatých šedesátých, stejně tak tmavohnědá leštěná nízká skříňka a nezdobená pohovka („válenda“ se jí říkalo). Jevištní prostředí je útulné, přátelské, jaksi od pohledu domácky měkké. Ohrožuje ho však doširoka otevřený výhled z obřího okna zprvu skrytého za těžkým závěsem – do pokojíku se jím opticky derou mrakodrapy velké metropole, zábavní centrum kdesi v tropickém moři, nebo dokonce obří koně (na projekci). A narušuje ho v dobovém interiéru nepřípadná velká plochá obrazovka, nápadná hlavně ve chvíli, kdy obrazem ohně supluje krb, pod nímž se „topí“ skutečným dřívím. Jevištní vizuál je decentní i atraktivní, uklidňující i znepokojující a přispívá k neustálému zpochybňování, nakolik všechno, co sledujeme, je skutečné. Jako u Buñuela.
Čtyři postavy mezi sebou komunikují jen pohledy nebo zdrženlivými gesty, naznačují různé vztahy a vazby, prchavé, zveřejněné jaksi mimochodem, civilně. Kdo ví, jestli vůbec nastaly. Aktéři oblečeni pohodlně domácky, ony v elegantních šatech, on jako domácí pán jsou přirozenou součástí retroprostoru. Dvě starší ženy vůči jedné mladší samozřejmě vyvolávají ryze ženská drobná soupeření, mimo jiné o jediného muže na jevišti. Ten demonstruje pravidla chování gentlemana v těžké pozici vůči třem dámám přesně podle návodu ze začátku šesté části kompozice (Běh života). Jim stejná pasáž zase předepisuje šaramantní a elegantní chování, které nahrazuje krásu a půvab mládí. Základní gesto jevištního jednání je tím určeno.
Adámek nenechává pěvce nic vnějškově vyhrávat, žádné přibližné pohyby a gesta „ze života“, jak je známe z operních jevišť. Postavy staví do umělých seskupení a nechává je civilně, ovšem cíleně jednat. Vlastně v principu stejně jako své mluvce v Boca Loca Lab. Jen drobná gesta, přísně kontrolované zdrženlivé pohyby. Obdivuhodně zkázněný minimalistický projev pěvecké čtveřice Marty Reichelové, Daniely Strakové-Šedrlové, Jitky Klečanské a Josefa Škarky je základem jevištní kompozice, aktéři přitom mají dost prostoru pro perfektní intonování a frázování partů, pro přesné sezpívání ansámblů. Není to interpretačně vůbec jednoduché. Ani pro orchestr, ale Pavel Šnajdr nastudoval půldruhahodinové dílo precizně.
Gemütlich idylické prostředí a decentní jednání neustále narušují absurdní akce prováděné s ledovou samozřejmostí – distingované dámy se zují a nohy ponoří do akvária. Proč ne! Hlavním „zcizujícím“ prvkem je ovšem nezpívající Herec, který v provedení Petra Vančury bortí idylu razantními vstupy v bizarních převlecích – za preláta, baletku, kovboje, nevěstu (sám se posype rýží). Dvakrát promlouvá i několik slov z pravidel, tak trochu přidrzle a hřmotně reaguje na umělý zpívaný svět kolem sebe.
Vraťme se ke konstatování, že Nejtek významově neprodává každou konkrétní větu. Charakterizuje větší významové celky, které se mu z kompozice vyloupnou v závěru – na konci pátého obrazu hudba zvolní do pasáže: A tak to jde stále dál. Založí se domácnost, pořídí se děti. A tak to jde stále dál. Zklidnění pokračuje v předposledním obraze: …když se žena podruhé vdává, když se vdává vdova, zlatá svatba atd. Basistu už ženy neobletují, klimbá před televizí. Do poslední části Úmrtí se přechází dlouhými kvílivými tóny, čím dál tiššími, jevištní dění ustrne, obličeje se změní na jedinou masku. Zvuk orchestru se zjednodušuje, omezuje na jednotlivé nástroje, jako když umíráček vymezuje poslední okamžiky. Herec, funkcí vlastně smutný klaun, dojí banán (ostatně pořád se něčím cpe), zhasne se – a je konec.
Možná už nejsem tak pozorný a vnímavý, ale nemyslím, že úplně procítit, promyslet a prožít působivou Nejtkovu a Adámkovu operu lze na první pokus.
Národní divadlo Brno – Michal Nejtek, Jiří Adámek: Pravidla slušného chování v moderní společnosti. Hudební nastudování a dirigent Pavel Šnajdr, režie Jiří Adámek, scéna Ivana Kanhäuser, kostýmy Adriana Černá, pohybová spolupráce Zuzana Sýkorová, herecké konzultace Petr Vančura, dramaturgie Patricie Částková. Světová premiéra 15. září 2017 v divadle Reduta. (Psáno z reprízy 22. září 2017.)
Komentáře k článku: A tak to jde stále dál
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
